(K 100. výročí narození Jiřího Taufra)

   K významným osobnostem naší kultury dvacátého století patří básník, překladatel a publicista Jiří Taufer. Narodil se 5. července 1911 v Boskovicích v rodině učitele Františka Taufra, který byl autorem sedmi převážně básnických knih. I starší bratr Jiřího, Otakar, měl umělecké sklony a ve dvacátých letech publikoval verše. Není proto divu, že si Jiří zvolil literární dráhu.
   Jeho dětství poznamenala světová válka, v níž na jejím počátku otec padl v Haliči. Už tehdy se formoval chlapcův celoživotní protiválečný postoj a klíčilo v něm budoucí socialistické přesvědčení, které rostlo za studií na boskovickém gymnáziu a v třicátých letech, kdy v Brně studoval práva (1932-1937). Tam už byl pohlcen literární a publicistickou činností v levicových periodikách a v brněnské Levé frontě.
   Významná byla jeho spolupráce s Bedřichem Václavkem, zejména při založení sdružení socialisticky orientovaných umělců Blok (1935), jehož čtvrtletník U v pozdějších letech Taufer spoluredigoval. Již předtím navštívil Sovětský svaz a v r. 1934 byl vězněn a vyšetřován za účast při vydávání ilegálního časopisu Proletářská rovnost a periodického letáku Antifašista.
   Taufrova účast na antifašistických akcích vyústila v r. 1939 v odchod do emigrace přes Polsko do Sovětského svazu. Tam po počáteční práci v kolchozu byl ve válečné době povolán jako předválečný člen KSČ do československého vysílání moskevského rozhlasu, k práci ve vydavatelství cizojazyčné literatury a v Československých listech.
   V poválečném období zastával významné společenské funkce (velvyslanec v Jugoslávii, na ministerstvech zahraničí a informací, ve Státním výboru pro věci umění). V letech 1956-1966 jako spisovatel z povolání se věnoval tvůrčí, zejména překladatelské činnosti. Poté znovu působil v diplomatických službách a od r. 1971 se podílel na činnosti Svazu českých spisovatelů, předsedal mj. redakční radě Literárního měsíčníku a byl v čele redakčního kruhu přílohy Tvorby Kmen.
   Tvůrčí činnost Jiřího Taufra tvořily tři pilíře – tvorba básnická, publicistická a překladatelská.
   Literárně debutoval už jako středoškolský student ve Studentském časopisu prozaickým vyprávěním o hercích a epigramy o českých spisovatelích (Zelené epigramy). První jeho sbírky Večerní oči (1928) a Stínové hry (1931) jsou intimními ohlasy tvorby autorů, které miloval a jimž později věnoval i teoretickou pozornost, Jiřího Wolkra a Vítězslava Nezvala. V průběhu 30. let sílí básníkův příklon k tematice sociální a k aktuálním společenským problémům, související s jeho politickou angažovaností (Šach mat, Evropo! – 1933, Na shledanou, CCCP – 1935, Rentgenogramy – 1938). V těchto sbírkách je přítomen agitační publicistický tón, tak příznačný i pro pozdější básníkovu tvorbu.
   Válečný pobyt v Sovětském svazu zúročil Taufer později v rozsáhlé sbírce Letopis (1958), v níž propojil vlastní intimní a přírodní zážitky s patetickou oslavou válečného hrdinství sovětských lidí. Formální úroveň této i další tvorby výrazně ovlivnila básníkova překladatelská činnost ruské avantgardní poezie, zejména Majakovského. Rytmičnost veršů, smysl pro významovou zvukomalbu, rýmová a slovní vynalézavost – čelné rýmy, kalambúry slovní hříčky, neologismy, osvojení řady básnických útvarů (poemy, villonovské balady, sonety apod.) svědčí o poučené a vynalézavé tvůrčí práci, která je příkladem i pro současné básníky.
   V rétorickém charakteru Taufrových veršů z období šedesátých a sedmdesátých let (Kdo nám zastiňuje blankyt? – 1960, Znělec – 1961, Téma paměť – 1966, Pokračování příště – 1979, Indiana – 1979) stále více sílí didaktický tón, často až jednostranného ideologického chápání, v duchu tehdejší oficiální politiky. Básník, který uplatňuje ve své poezii téměř encyklopedické poznání, se leckdy kochá gejzírem asociativní představivosti a v zajíkavém až rozevlátém přívalu postradatelných slov. V této didaktické mnohomluvnosti, která leckdy působí monotónně, se umenšuje emocionální i poetický účin básně. Zřetelné je to např. v oddílech Rozmluvy s přáteli a Verdikty ze sbírky Pokračování příště. Je tomu tak i v poslední sbírce Tristia (1980) s podtitulem Do knihy zmizelých, dedikované „komunistickým dělníkům, svým soudruhům a učitelům“. Chvályhodný záměr vzdát hold řadě příkladných charakterů v cyklu lyrickoepických portrétů prostých a veřejnosti téměř neznámých lidí je po úvodní, po všech stránkách vynikající básni, věnované památce krejčího Viktora Šira, v dalších číslech sbírky postupně méně básnicky přesvědčivý.
   Jiří Taufer v sobě nikdy nezapřel publicistu a agitátora, čemuž věnoval značnou část své profesní činnosti. Vedle běžné novinařiny v denících a časopisech (Rovnost, Rudé právo, Haló noviny, Tvorba, Kultura ad. se věnoval literárněkritickým a literárněhistorickým tématům. Je autorem drobnějších monografických prací o B. Václavkovi, N. V. Gogolovi, M. Gorkém, J. Jungmannovi, a řady působivých esejů o našich a světových autorech. Soustavně a dlouhodobě se zabýval osobnostmi Stanislava Kostky Neumanna (SKN. Básník, jeho doba a odkaz – 1956, 1976) a Vítězslava Nezvala (stejnojmenná kniha, 1957, 1976).
   Obě knižní studie, psané s hlubokým porozuměním a přátelskou náklonností (zejména k Nezvalovi), jsou materiálově bohaté, obsahují řadu citací a zevrubná osvětlení dobových souvislostí. Ideologicky přísný autor však přeceňuje obsahovou stránku na úkor formálního rozboru díla obou tvůrců, což je u Taufra tak výrazně mnohostranného s podivem. Poplatností době padesátých a sedmdesátých let, kdy na textech pracoval, jsou rovněž zjednodušené a rigorózní ideologické soudy např. o surrealismu, Bretonovi a Teigovi.
   Velmi významné jsou Taufrovy shrnující eseje o J. Wolkerovi, J. Jungmannovi, V. Hugovi, F. M. Dostojevském, S. K. Neumannovi, V. Nezvalovi, W. Whitmanovi, J. Rictusovi a V. Majakovském v knize Portréty a siluety (1980). Dával v nich podle svých slov přednost „esejistické lehkosti před mravenčí pílí literárního historika, metodě kresby“, jež je mu „bližší než propracovaná akademická portrétní malba“. Dbá přitom na vědomou historičnost i současnost, „konfrontuje problematiku umělecké osobnosti a jejího činu v její době - s osobnostní estetickou a sociální problematikou soudobou“. Díky této metodě v goethovském a šaldovském duchu, jak trefně knížku charakterizoval Josef Rybák, se Taufrovi podařilo úspěšně završit svou literárně-kritickou dráhu.
   Výstižnými detaily v tomto duchu, které obohacují portréty K. Biebla, B. Václavka, F. Halase, K. Konráda na základě autorovy osobní zkušenosti, se vyznačují i vzpomínkové pasáže knížky Lidé, strana, pokolení (1961).
   Obdobně dokázal Taufer přiblížit i většinu osobností, jejichž tvorbu překládal. Této činnosti se věnoval téměř celý život. V třicátých letech z Václavkova popudu tlumočil z němčiny poezii levicového německého avantgardního básníka Waltra Mehringa. V předválečném období přeložil z angličtiny Poeova Havrana, z francouzštiny verše Rimbaudovy a s Lumírem Čivrným se podílel na překladové antologii z poezie bojujícího Španělska (Španělská romance - 1938).
   Pobyt v Sovětském svazu Taufra orientoval k překladům ruské sovětské poezie. Překladatelství mu bylo paralelní činností k vlastní tvorbě básnické, esejistické, komentátorské, kritické a jiné. Považoval je za horoucí zálibu, nikoli za krušnou povinnost.
   Tlumočnické dílo ze sovětské avantgardní poezie je korunou Taufrova tvůrčího úsilí a v případě převedení celého díla Vladimíra Majakovského do češtiny (10 svazků – v l. 1956-1986) je ve světovém měřítku činem ojedinělým a výkonem kongeniálním. Majakovskému se také vedle tvůrčích souvislostí vlastního díla přibližoval i patetickým a dunivým přednesem.
   V překladech postupoval cílevědomě od klíčových poém, k dílčím výborům, k tvorbě satirické a agitační, k skladbám pro děti, k hrám, až k ucelenému dílu. Práci překladatelskou doprovázel úvahovými studiemi i veršem (Majakovskij se usmívá, Majakovskij se směje, Majakovskij se posmívá; Majakovskij v Praze, Jak jsem překládal Majakovského, Majakovskij výtvarník, Rozmluva s Vladimírem Majakovským).
   Souběžně s Majakovským překládal další avantgardní básníky. Pozornost věnoval Velemiru Chlebnikovovi (Čmáranice po nebi – 1964, Zakleti smíchem – 1974), Davidu Burljukovi, Vasiliji Kamenskému, Alexeji Kručonychovi. Jim i dalším (Blokovi, Jeseninovi, Pasternakovi, Tichonovovi, Surkovovi, Ščipačovovi, Myrtynovovi, Lukoninovi) vzdal překladatelský i komentátorský hold v knížce Mé rozmluvy s básníky (1973). Náročné překladatelské úsilí umožnilo Taufrovi formulovat i zásady překladatelské práce. Samozřejmě ovlivnilo i jeho básnickou poetiku poválečného období.
   Nelze tu nepřipomenout ani rozsáhlé Taufrovy prozaické překlady z beletristické i publicistické oblasti (Šolochov, Gorbatov, Leonov, Ejzenštejn). Z ruštiny také překládal díla svého tureckého přítele, básník a dramatika Nazima Hikmeta (Pět her, Pobyt v Praze, Listí ze šesti stromů, Romantika).
   Vážíme-li v současnosti, 100 let od narození a 25 let od básníkovy smrti (3. 12. 1986) jeho osobní a umělecký odkaz, jsme si vědomi dvojlomosti jeho tvůrčí metody. Publicističnosti a didaktické rétoričnosti, které pronikly do obrazově zjitřené, emocionálně působivé a versologicky vytříbené poezie. Oficiálnost jeho striktně politických projevů a literárních soudů z padesátých a sedmdesátých let, s nimiž se v lecčem neztotožňujeme, nemůže zastřít jeho historicky optimistickou „víru uhlířskou“, která rostla z celoživotní zkušenosti dvou válek, krizí i vzestupů dvacátého století. Vraťme se k Taufrovi. Je stále živý a aktuální v básnické a překladatelské vynalézavosti opřené o hluboké poznání. Ve své osobní neúklonnosti je i morální autoritou.


   JIŘÍ TAUFER
   Mé rozmluvy s básníky
   Ohlížím-li se zpět na své mnohaleté záchvaty překladatelského šílení a hledám-li odpovědi na „proč“ a „jak“ jsem si při něm počínal, vidím, že jsem bezděčně z vlastí potřeby zopakoval a potvrdil jen jisté zkušenosti předchůdců (nikoli „teorie“), které neměli! A to zejména:
   že překlad je a musí být slovesná práce česká, že duch překládané řeči „se musí obracet k duchu řeči české, ne litera originálu k liteře české“ (Hořejší);
   že doslovné chápání doslovnosti překladu lze aplikovat „jen na latinské kompozice od primy do kvarty“ (Mathesius);
   že při překládání „stojí zákony jazyka, do kterého se překládá, nad zákony jazyka, z něhož se překládá“ (Hořejší); a konečně –
   že problematická „doslovnost“, nejproblematičtější právě v tlumočení poezie, ona doslovnost, o níž se už tolik a marně namudrovali nehynoucí profesorští milovníci teorií, - se musí podřizovat principu výběru; neboť vybíráme si nejen básníka, nýbrž při překládání i „v každé sloce, v každé řádce to, co uznáváme jako nezbytné a co jako druhotné“ (Fischer) a tudíž nenahraditelné. Pojmu „slovo“ (v jazyce překládané básně i v řeči, do které překládáme) jest rozuměti proto nikoli v pedantickém významu lexikálního Wort, nýbrž – jak míní Otokar Fischer – ve významu starořeckého pojmu logos.
   Tak se po malé oklice opět dostáváme k Nezvalovu skvělému postřehu o přitažlivosti, tj. asociativnosti, jež je v každém jazyce jiná, jemu vlastní, a přestaneme teoretizovat o doslovnosti a míře přípustnosti jejího nezachovávání, neboť pak bychom se musili pozastavovat i nad tím, proč se v přeložené básni nerýmují táž slova jako v originále.

   (Úryvek z Předmluvy)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]