Už Aurelius Augustinus připouštěl existenci trojího času, kterou lze měřit duchem (Pouze hledám, Otče, a netvrdím nic. Bože můj, bdi nade mnou a veď mě). Historický čas, i ten kostižerný Halasův, bývá ve znamení vizionářů a revidentů. Ti první brojí proti malomyslnosti, zaklínají se vůlí a mají po ruce názorné příklady z dějin (Vzhůru již hlavu, národe... vůli, vůli mějme všichni rovnou... a Táboru se klonil věčný Řím). Zvlášť jasnozřiví jedinci sice rezignují na patos, mnoho toho nenamluví, ale na jejich slova dojde. Řečeno českým básníkem 4. října 1925: Anglie prohlašuje, že nemá zájmu na tom, zdali a jak si Německo upraví hranice - jinými slovy: Versaillská smlouva neplatí! Jinými slovy: Němci nejprve napadnou Polsko (Rusko bolševické jim v tom bránit nebude!) a potom si seberou nás; "udělají korekturu svých hranic proti nám" a my se jim také bránit nebudem, neboť idea národní je u nás pochována, my už jsme jen česky mluvící Němci...
   Ať si to každý přebere po svém.
   Faktem zůstává, že o znovuvzkříšení národní idey za nacistické okupace, o vykupitelské roli poezie vypovídají sbírky Seifertovy, Halasovy, Holanovy, Hrubínovy, Bednářovy, Pilařovy a dalších, umělecké činy nebývalé intenzity, podepřené oběťmi, které jistě nebyly nadarmo (Vančura, Václavek, Poláček, Fučík, Konrad...).
   Někdo zkrátka musel tu barikádu postavit, aby oddělil zrno od plev. Aby už konečně bylo ticho pod zkurveným křížem (Halas). Vždyť ten kraj, o němž je řeč, kraj nemluvný, kraj kamenitý a do dřeně až bídou zrytý (Holan) býval odnepaměti krajem dvojjazyčným. Všední dny ve znamení dřiny, sváteční pobožnost a trocha zábavy. Nebyla to česká ústa, odkud se v půli třicátých let na venkovské tancovačce poprvé ozvalo: Maul halten (haltsmaul, řečeno humpolácky, ale trefně). Co následovalo, neznají naštěstí pouze historici. Ještě jsme tady!
   Sice ve stínu kamer, které samozvaní revidenti směrují k poselstvu smíření a stupňovaných nároků. Jejich zástupci tlapou po hřbitově s několika vyvlastněnými hroby Königsbauera, Schwarze a Fischbecka, zcela opomíjejíce rov Preňkův, Roubalův, Kalistův a desítek dalších.
   Kdepak propůjčit mikrofon starousedlíkům, pozdějším osídlencům, Čechům i Němcům, kteří zůstali a jejich dětem ze znovu smíšených manželství. Pod klenbou kostela svaté Kateřiny huláká německý chór. A svatý Prokop mlčí; jen svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí (Seifert).
   Tenhle dějinný patos dráždí, je trnem v oku, a tak se vrchní revidenti činí: autorka zasvěceně píšící o výkonnosti spalovacích motorů, zápase sumó a nositelce Nobelovy ceny za literaturu, jejímuž dílu nemůže rozumět, jen tak mimochodem pronese, že si Palacký stejně většinu toho, co napsal, vymyslel. Nejspíš by byla schopna tvrdit, že si vymýšleli Herodotos i Tacitus, kdyby ty pány znala. A veršotepec honosící se dobrými úmysly, za sebou prázdno, poskytne rozhovor, který by vydal na básnickou sbírku. Z české literární tradice nabídnuté jako okleštěné menu prostřednictvím jmen Vančury, Čapka, Olbrachta, Weinera, Poláčka si zgustne především na Vančurovi a Karlu Čapkovi.Vančuru jsem kdysi přečet a například Pole orná a válečná si možná ještě někdy znovu projedu, ale jinak mám k němu dost indiferentní vztah. Zdá se mi trochu přestylizovanej, artistní, odtažitej. Ale přesto jsou to knihy přinejmenším zajímavý, už jenom tím, že je to dodneška nějakým způsobem živý, na rozdíl třeba od Karla Čapka... Nedávno jsem si z plezíru vytáhl Povídky z jedné a tím pádem i z druhé kapsy, přečet jsem tři a zas jsem to tam vrátil, je to mrtvý. To ten Vančura ještě úplně není, to je evidentní.
   Snášet důkazy o kvalitách Čapkova vypravěčského umění, autora několikrát navrženého na Nobelovu cenu za literaturu, by se mohlo jevit jako zahanbující. O jeho občanské odvaze, živosti a aktuálnosti jeho poselství lze podat svědectví kdykoli, třeba okamžitě:
   Kdo si minulého pátku večer natočil na svém rádiu Německo, zaslechl hlas hodně nepodobný zvukům, jež obyčejně vycházejí z amplionu... To mluvil kancléř německé říše, vůdce Adolf Hitler, k tisícům svých straníků v berlínském Sportpalastu. Teda mezi námi, státník to patrně není... Podle této ukázky není Adolf Hitler ani řečník, nýbrž vyvolavač... Pokaždé, když řekl"das deutsche Volk", udělal řečnickou pauzu, čekal na potlesk. A potlesk se dostavil pokaždé. Netleskalo se žádné myšlence, ba ani žádnému demagogickému heslu, jen pokaždé a freneticky těm třem slovům. Ani "Verrat" už netáhl: jen "Verrat an dem deutschen Volke". (LN 14. 2. 1933)
   Čtu a nemohu věřit svým očím: Malé Svatoňovice byly obsazeny německým okupačním vojskem. Malé Svatoňovice, moje rodiště. Malé Svatoňovice, kterým tamní lid říká Studánka, podle zázračného pramene Panenky Marie Svatoňovické. Poslyšte, vždyť tam nikdy nebylo jediného usedlého Němce... Vždyť je to kout nejčeštější z českých; hned vedle je Rtyně, kde bývali selští rebelanti, kousek dál Babiččino údolí, tamhle za rohem Jiráskův Hronov... Studánka obsazena německým vojskem. Pak už tedy není na světě nic jasného a jistého... (LN 14. 10. 1938)
   Připomínka českých světců v souvislosti s dobou, kdy zvonil zrady zvon, není náhodná: Poslední Čapkův sloupek je datován 18. 12. 1938 a nese název Svatý Václav. Za týden už to byly v LN jenom Pozdravy a vystavení úmrtního listu.
   Jistě: bylo by možné přičinit další poznámky ke znaleckým posudkům adepta básnictví v roli revidenta (Fuks, Zábrana, Diviš, Hrabal, Kisch, Klíma...), nicméně: jedno mu upřít nelze. V místě, kde se podivuje, že může dospělej a soudnej člověk dneska ještě číst Milana Kunderu, když je to umělá, ganz ješitná zkamenělina, uvádí s odvážnou indiskrecí: Pak se ke mně po čase dostalo to... Krásné je žít... pardon, Nesnesitelná lehkost bytí. Já to přečet, a to víš, postavilo se mi z toho tehdy péro, ale to bylo naposled...
   Nechtějme po literatuře zázraky. Na všechno nestačí. Jak už uvedla skutečná osobnost české poezie ve svém Napomenutí mladým básníkům.

   Jste-li už muži dospělí,
   nemilujte se s anděly.
   Andělé sic jak krásné ženy
   potulují se oblohou,
   však mají ňadra pouze z pěny
   a děti rodit nemohou.
   Tak hodí se jen pro mládence
   ke skrytí jejich impotence.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]