Angloirský klasik povídkového žánru William Trevor (1928) se českému čtenáři představil výborem Andělé v Ritzu (Mf 1998) a my jsme o knížce referovali na stránkách Obrysu/Kmene číslo 42/2001. Vyzdvihli jsme především schopnost naslouchat druhým, práci s jazykem, přesné pojmenování a umění náznaku.
   Realistický fundament, který se nevyhýbá životním bizarnostem, dostala do vínku i další povídková sbírka, těžící z 60. a 70. let minulého století. Třebaže na titulní straně a také na záložce můžeme ve svém komplexu číst název DEN, KDY JSME SE OPILI DORTEM A JINÉ POVÍDKY (Argo, 2005, str. 166), z obálky se žánrová klasifikace někam vytratila. Můžeš se tedy, laskavý čtenáři, mylně domnívat, že jde o široce strukturovaný text, na záložce šmahem označený za novely. Na Lenku Urbanovou, pověřenou výběrem a překladem toho bylo evidentně příliš. Ale dosti ironie! Ta totiž patří do vypravěčského arzenálu Williama Trevora a je s ní zacházeno víc než mistrně. A jde o ironii situační i slovní (A když znovu promluvila, sdělila mu, že má v bytě mrtvolu... strčil jí do pravé ruky koňakovku v naději, že ji neupustí), jde o ironii blízkou sarkasmu, nikdy však neústící v jízlivost. Jízlivost je totiž ironie bez vtipu. A vtip je další ekvivalent skvělého Trevorova vypravěčství.
   Klíčem k pochopení a prožitku textu může být finální prozření autorových hrdinů, jak je tomu hned v první povídce Tereza se vdává. Panoptikální nasvícení obřadu dvou nedospělců graduje v okamžiku, kdy jeden z přátel nezištně prozradí ženichovi, že si před časem užíval s nevěstou v křoví. Novomanžel považuje za normální, když si chce tuhle informaci ověřit.
   "Terezo, byla jsi se Šroubem v tom křoví...?"
   "Byla," řekla. "Byla jsem tam s ním."
   "On mi to řek. Myslel jsem, že si dělá srandu. Tak jsem chtěl mít jasno."
   "To dítě je tvoje, Artie. Tamto se stalo už dávno..."
   Jak tam tak Tereza stála, v posledních okamžicích před odchodem z oslavy, jí na chvilku přišlo, že by se jejich manželství mohlo docela vydařit, protože nebylo co zničit, žádné kouzlo, nic.
   Podobné prohlédnutí zažívá Valerie z následujícího textu a zvláště Beatrice z povídky V baru Ráj, která poslední mechanickou souloží činí tečku za ostudnou a trapnou nevěrou. Jímavě vyznívá zpověď devítiletého Michaela; ten se chová upjatě k vlastní matce, s níž se otec rozvedl, dokonce se za ni ve společnosti stydí pro její chudobu. Teprve o samotě si uvědomí výjimečnost téhle citové vazby (Když zhasli, potmě si s ní v duchu šeptal. Omluvil se jí a řekl jí, že ji má nejradši na světě).
   To pubescentní Eleanora považuje rodinné zázemí za past. Domýšlí se, že by se v ní mohla octnout i ona, kdyby se lehkomyslně nechala připravit o panenství, což je významný protimluv vůči módnímu trendu sexuální uvolněnosti.
   Vskutku vypravěčské virtuozity dosahuje William Trevor tam, kde předvádí příběhy dospělých, jejichž činy jsou v rozporu s předsudečnou umanutostí a jejichž stavovská nadřazenost vede k trpkému prohlédnutí.
   Pan Attridge v povídce Složitá povaha zprvu rázně odmítne pomoci sousedce s odklizením mrtvoly, která na sobě nemá ani nit... Když se posléze uvolní pro altruistické gesto s tím, že se vehrává do role pozdějšího vypravěče události, čeká ho v bytě sousedky nepříjemné překvapení. V obdobném duchu se odvíjí i povídka Milenci své doby s obrazem dvou odlišných typů žen, praktické manželky s náruživostí nymfomanky a naivní milenky, která časem prohlédne... Finální povídka, jedenáctá, podle níž byl soubor pojmenován, je obrazem vyhasínající lásky. Poskytuje povícero uměleckých důkazů, že si nelze představit život bez možných karambolů a nástrah.
   Českému čtenáři, který si dokázal Williama Trevora zařadit mezi Jamese Gordona Farrella, Martina Rosse či Caroline Blackwoodovou, lze jenom přát, aby se s autorovým mistrovstvím povídkáře nesetkal naposledy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]