Novinář a publicista Zdeněk Hrabica si vypsal svými články a statěmi, zveřejňovanými v posledních letech zejména v Obrysu-Kmeni, pověst, které se jen tak nezbaví. Pověst erudovaného, "chutně" píšícího přemýšlivého člověka, jehož "columna vertebralis" se nepokřivila, a jenž vládne neutuchajícím kritickým zájmem o věci vezdejší, dnešní i minulé.
   Nedávno vyšlá kniha VILA PANA PREZIDENTA (nakladatelství Erika, 2005) s podtitulem "Historie rodinného sídla Edvarda Beneše v letech 1929-2001" dokládá prospěšnost občasného rodinného spisovatelského tandemu. Se svým synem Pavlem napsal Zdeněk Hrabica už před lety knihu Muž, který velel mužům, pojednávající o generálu Klapálkovi.
   Vila pana prezidenta přináší slovy samotných autorů svědectví o tom, kterak vila Edvarda a Hany Benešových v Sezimově Ústí "stala se i osudovou křižovatkou a významným dějištěm v historii českého a slovenského národa". S akribií téměř vědeckou přibližují Hrabicovi osobní i politický život druhého československého prezidenta, přiléhavě a střídmě vykreslují charakteristické rysy jeho osobnosti i osobnosti paní Hany Benešové. Rovněž tak neustálé enormní pracovní vytížení Edvarda Beneše, který, přijav své životní poslání jako službu svému národu a své zemi, doslova neznal oddechu.
   "Bez Beneše bychom republiku neměli," konstatoval kdysi T. G. Masaryk. To ve spojení s úlohou a činností Edvarda Beneše před druhou světovou válkou, během ní a po roce 1945 patří k důvodům dodnes hořící nenávisti proti E. Benešovi, čerpající své výrazivo z žumpy výrazně hnědého zabarvení. Pro nacisty a české kolaboranty byl Beneš "krvavým psem", "travičem studní" či "žoldákem židů". V dnešní "osvícené" době je Edvard Beneš v jistých kruzích označován (například zalistujeme-li třeba v sudetoněmeckých tiskovinách) jako "poválečný zločinec", "zrádce", "nepřítel lidí" či "likvidátor".
   Jádrem knihy však jsou osudy vily, kterou si nechal prezidentský pár postavit v letech 1929-1931 v Sezimově Ústí. Peripetie dodnes nekončící, které tato vila má - zejména od roku 1974, kdy zesnula Hana Benešová - se svými obyvateli a nechtěnými pány; nikoli naopak! Hrabicovi pečlivě rozmotávají předivo majetkoprávních a politických problémů a spojují majestátní stavení v Sezimově Ústí s jednáním a chováním jak politických prominentů minulých i současných, tak prostých lidí. Zejména jejich svědectví představují cenný dokumentární materiál. Ostatně - lze s jistotou tvrdit, že Hrabicovi by byli úspěšní scénáristé dokumentárních filmů, jejich tvůrčí metoda to jasně napovídá.
   Kniha Vila pana prezidenta je doslova napěchována fakty. Hrabicovi dokázali shromáždit úctyhodné množství informací, a to i méně známých či téměř neznámých, které se týkají v prvé řadě Edvarda a Hany Benešových. Nejde však o dílo faktografické, nýbrž o literaturu faktu v pravém slova smyslu. Autoři nekladou jen mozaiku, oni ji osvětlují, vystavují na správných místech, a kde je to zapotřebí, tak také čistí a trpělivě opravují...
   Zakončeme toto pojednání citátem z "vily": "Děje a činy, které se v ní odehrávaly a odehrávají, člověka jenom přesvědčují, že iluze o tom, že společně spějeme k lepší budoucnosti, se často stává jenom iluzí. Ke stejnému poznání jsme dospěli i v pohledu na lidi, kteří Benešovu vilu obývali a dodneška obývají, vzdor jimi nikdy nenaplněné závěti Edvard Beneše z roku 1943 a Hany Benešové z roku 1973 a 1974".
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]