Polemika Polemika Polemika

   Má recenze Muže nad stolem. Byl jsem Štrougalovým poradcem (OK 27. 5.) rozdurdila i Mf Dnes. Sám Jaromír Sedlák, autor knihy, kontroval replikou Pravdy, polopravdy a omyly Josefa Skály (OK 24, 17. 6.). Meritum věci bere obloukem. Polemizuje o pár detailech. Ukázat ještě plastičtěji, kde je pravdy jen půl - a co je třeskutý omyl – nabízí i takto hozená rukavice.
   Má recenze se upřímně diví. Hlavně tomu, jak lze i dnes, kdy je vše dávno jako na dlani, líčit padlé děvy perestrojky jako reformátory socialismu, nadané osvícenou erudicí a rovnou páteří. Sám Alexandr Jakovlev – a jeho vlasovovské zvratky - ten mýtus boří jen jako jedna z tisícera ilustrací. Já zvolil Rusko plné křížů (Od vpádu do pádu bolševismu). Je k dispozici i česky. Válí se v každém knihkupectví. Sedlák namítá, že bylo vydáno až po roce 1994, kdy on sám dopsal Muže nad stolem. Tady prý podává názory Jakovleva z 80. let, jak jsem je znal – a ne jejich vývoj po roce 1989. Nejsem ze scholastických hnidopichů. Vyčítat oponentovi, že pominul žumpu, která neunikla právě mně, nemám ve zvyku. Sedlák však, jak píše v replice, zná i Rusko plné křížů. Ví tedy, že to není jen fekálkanón o Leninovi jako nejstrašnějším zločinci století; o bolševických dobrodruzích (útočném protilidovém jevu) – a jejich kontrarevolučním převratu. Že je to také průvodce dvojím životem, jak svému přizpůsobování a přetvařování (už od půlky 50. let) říká sám Jakovlev. A tedy i exemplární konfese křiváka, neochvějně věrného jen tomu, co ho právě drželo u koryta. Pikantně to ilustruje kniha, vydaná loni v Moskvě. Prodává se už názvem: Čechoslovackije sobytija 1968 goda glazami KGB i MVD SSSR. Na straně 179 uvádí memorandum, podepsané Jakovlevem coby zástupcem vedoucího oddělení propagandy ÚV KSSS. Je ze srpna 1968. Vedení strany informuje o tzv. bílé knize, šířené právě nákladem jednoho milionu pod názvem K událostem v Československu. Sborník, píše tu Jakovlev, prezentuje četná fakta, dokumenty a svědectví o tom, jak kontrarevoluční síly v Československu, podporované mezinárodním imperialismem, záměrně připravovaly podmínky pro restauraci kapitalismu (prostřednictvím ilegálních rozhlasových stanice a tisku, bezostyšné lži, teroru, provokací, podněcování paniky a dezorganizace hospodářského života).
   Našeho Husa se nezastal jen Luther a další ledoborce reformace. Docela sympatické dílko o něm napsal i mladý Mussolini. Před kým by se tehdy přetvařoval? Pár let nato se propadl mezi nejstrašnější zločince století. Kdo před tím strčí hlavu do písku? A vytesá Mussolinimu monument – čackého osvícence? U týpků á la Jakovlev je to polopravda, těhotná stonásob vážnějšími omyly. Nad rozcestím dějin, na němž třeskutě vyhořeli, se totiž nezavřela voda. Do hry je vrací už tato krize – dost možná dřív i v drsnějších konturách, než se to jeví dnešníma očima. Mámení prázdnými sudy perestrojky – a jejich morální křivicí - je to poslední, co si smíme dopřát pak i už dnes. Jakovlev je navíc prototypem sorty, jejíž chameleónská konverze začala už před Lajkou a Gagarinem. U koryt perestrojky hrála až finálovou power play. Vlasovovskými zvratky se dusila už třicet let. Rusko plné křížů je až jejich vázanou derniérou. Sedlák s ním sice – byť až v odpovědi na mou recenzi – nesouhlasí (zvlášť pokud jde o negativní hodnocení Lenina). Jakovlevovi však připisuje zásluhu (?!?) i v této replice. A sice za to, že se Gorby měnil z reformátora působícího v rámci systému na člověka, který se pokoušel změnit systém jako takový. V pochybách, zda sovětský systém zaslouží být nazýván socialistickým, ho prý utvrzoval Zdeněk Mlynář. Jenže právě v tom mu Mlynář oponoval. Doličným předmětem je i česky vydaná kniha, sepsaná z jejich dialogů (Reformátoři nebývají šťastni). Nesedí ani tvrzení, že Gorbačov v roce 1990 zbavil Jakovleva jeho vysoké funkce. Pasoval ho totiž mezi špičky svého prezidentského úřadu. Budoval ho ve stylu byzantského monarchy. Tím víc odsouval na vedlejší kolej kolektivní orgány – strany i státu. Vřískot o demokratizaci to jen jezuitsky kamufloval.
   Druhou z mých polopravd, křtěných omyly, je prý to, že Sedláka spojuji s iniciativou některých disidentů, kteří požadovali po Bílém domě, aby zpochybnil Jaltu, s níž jsem neměl nic společného. Že šlo o podnik některých disidentů, plave na povrch až teď. V Muži nad stolem je řeč o závažné československé iniciativě z roku 1982. Kdo za ní stál, se tu neuvádí. Muž nad stolem se k ní nestaví nijak kriticky. Líčí ji naopak jako morální tlak na Washington, vedoucí k odmítnutí brežněvovského výkladu ducha helsinského Závěrečného aktu, jeho pojetí status quo (a ke zdůraznění aspektu tohoto dokumentu, týkajícího se lidských práv) - a to i přímo v projevech Ronalda Reagana a George Bushe. Kauzu zmiňuje v pasáži o svých politických a diplomatických stycích ve snaze prospět své vlasti. Hned za odstavcem, následujícím po této větě: Aby člověk dostal informace, musí být také zdrojem zajímavých poznatků, a ne bezobsažného tlachání. Svou roli v celé inscenaci Sedlák pepří narážkou o kontaktech, o kterých nebylo asi dost vhodné informovat Koláře (tzn. šéfa Štrougalova sekretariátu – J. S.). V replice na mou recenzi je to rázem jinak: Pouze jsem tuto informaci od nějakého zdroje obdržel a premiéra jsem s ní nezatěžoval. Čím ho však, proboha, zatěžoval, ne-li tím, že někteří disidenti ládují – hlavně Reaganovy kruciáty? Bylo tak těžké pochopit, že o Jaltu - a brežněvovský výklad - tu kráčí jen naoko? Že terčem jsou sama lidská práva, dosažená – a také garantovaná - jen politickými výsledky II. světové války? Proč se tak závažná pražská iniciativa nesdělila včas milionům těch, komu se lidská práva konfiskují teď? A co ten nějaký zdroj? Pokud jím - jak Muž nad stolem protestuje až teď - nebyli někteří disidenti? Kudy a kam celá intrika prošla koňským handlem informací, sbíraných prý pro premiérův předpokoj - za zajímavé poznatky, jež nemohly být jen bezobsažným tlacháním?
   Mým třetím omylem má být neznalost jakéhosi usnesení ÚV KSSS už ze 30. září 1988. Dva zvláštní útvary, řídící práci v socialistickém a nesocialistickém světě, mělo sloučit do jediného oddělení, řízeného Valentinem Falinem. Zač potom odpovídal Anatolij Dobrynin, letitý velvyslanec v USA, stažený na post dalšího mezinárodního tajemníka ÚV KSSS? Místo jalových hrátek, kdo je tu lepší kremlolog, nabízím osobní svědectví. Není o bagatelních nuancích. Míří až k meritu. Skončilo pár hodin před Štědrým dnem 1989. Hůř než pelyněk chutná dodnes. Tomu z obou oddělení, řídícím práci všude za hranicemi socialistického světa, podléhali i sovětští komunisté, působící v mezinárodních organizacích. Mezinárodní svaz studentstva, jemuž jsem tehdy předsedal, byl v pražském sídle pod dryáčnickou palbou. Hrozila konfiskace jeho sídla i movitého majetku. Většina stálého sekretariátu MSS podpořila můj návrh, že je načase zvednout kotvy. Otevřenou náruč nabízely i Kypr nebo Řecko – jejich široké demokratické síly i státní moc. S návrhem sympatizovala velká část více než stovky celonárodních studentských svazů. Členská organizace v Moskvě se však stavěla na zadní. Věřil jsem, že jim to rozmluví starší soudruzi (jak zněla kryptomluva pro příslušné oddělení ÚV KSSS). Tentokrát jsem však narazil i tam. Hrách dopadal na stěnu místy až groteskních argumentů. Když zmizel z mapy i Sovětský svaz, přišel mi za ně celý vodopád omluv. Ještě dřív však vypadl ze hry mezinárodní svaz se skoro 40 miliony členů. Měl vysoký status v OSN - i vlivné slovo u desítek vlád. Právě jsme do něj vraceli i celonárodní svazy USA a dalších zemí, které z Prahy vyhnali už Truman a McCarthy. Studentské hnutí bývá zranitelné vůči fanfarónství. Lidská práva však bránit umí. Většinou velmi radikálně. Mnohdy i překvapivě efektivně. Do kouta totiž dokáže tlačit i ty, kdo z něj vyšli. Dnes tvoří velkou většinu politických elit. Jak těch, co po lidských právech šlapou samy – tak všech, co si jen myjí ruce dvojím metrem. Desítky let se ta pomocná ruka koordinovala z Prahy. Teď chybí i celému postsovětskému prostoru. Nové myšlení – z kloaky dvojího života – má na svědomí i mezinárodní studentského hnutí. To bylo desítky let i nad síly CIA.
   Už z Prahy jsem si vyžádal i rozhovor o dění doma. Proběhl s novým šéfem jiného oddělení ÚV KSSS. Jen vztahy se socialistickými zeměmi řídilo i teď. Tady jsem to schytal už od dveří: Co po nás chcete – znovu tanky, nebo podporu pro nějakého Caušeska? Tak tohle je teď celá ta dialektika, z níž jste nás roky školili?, kontroval jsem té gorbačovské rychlokvašce, vynořivší se bůhvíodkud. Buď tanky – anebo Malta místo Jalty? Kdo vám dal právo zacházet s námi jako car s Aljaškou? To už vám nestojíme ani za stanovisko, koho a proč jste spojencem? Většina klíčů, co jančí po náměstích, by tam jaktěživ nepáchla – nemít dojem, že ´Havel na Hrad´ je i režií z Moskvy! Co si od toho, proboha, slibujete? Rusko zpátky až tam, kde Petr I. teprve začínal? Zachází takhle se spojenci Amerika? Jak dlouho by vydržel – Izrael, cuknout mu kobercem, tak jako vy teď nám? Slov jako břitva padlo ještě mnohem víc. Z obou stran. Tady však už bylo rozhodnuto. O nás a bez nás. Zachránit se dalo jen čisté svědomí. Na chodbě mě vzal kolem ramen jeden z mazáků, které ta rychlokvaška ještě nestihla vyhodit. Jeho slova nezapomenu nadosmrti. Prodírala se slzami: Tak podle, jako teď, jsme se k přátelům ještě nezachovali.
   Z titulku pasáže, jíž tu křižovatku líčí Sedlákovo retro, vane úplně jiné aróma - 1989: Cesta do finále. Je to přešlap horké jehly? Nebo básníkova kapka rosy? Co z toho je pravda – a co omyl, vážnější než v čemkoli jiném?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]