Kdo sledoval pořad Reportéři ČT (ČT 1, 12. červen 2006), tomu jistě Lidice uvízly v paměti jako kontaktní centrum s Němci. To ale není žádná novinka. Coby ateista se v Lidicích poptávám, kdy jim Němci postaví kostel sv. Martina zničený 10. června 1942? Zatím například Česko-německý fond budoucnosti významně podpořil vydání reprezentativní publikace Eduarda Stehlíka LIDICE - PŘÍBĚH ČESKÉ VSI (nakladatelství V Ráji, Praha 2002) a snad i vydání německé verze této knihy. Vedle anglické, vydané souběžně s originálem, bohužel dosud chybí verze ruská. Uvítali by ji veteráni 2. světové války a jejich potomci, z nichž mnozí žijí trvale v ČR. Kniha na několika stránkách totiž dokumentuje kontakty, byť »jen« se Sovětským svazem. Například na str. 113 čteme, že příslušníci 1. čsl. samostatného polního praporu v SSSR uspořádali v únoru 1943 finanční sbírku a z výtěžku byly zakoupeny dva tanky, které dostaly jméno Lidice a Ležáky. Na str. 114 je snímek původního nápisu nad hrobem lidických mužů v jazyce českém a - s chybami - v překladu do ruštiny. Na str. 116 je fotografie vojáků Rudé armády, kteří u hromadného hrobu odhalili 3. června 1945 pomník s textem »Lidickým občanům - obětem německo-fašistických okupantů - od rudoarmějců, seržantů a důstojníků jednotky hrdiny Sovětského svazu Pankova.« Na str. 119 vidíme malého Jiřího Pitína z Lidic, jak v květnu 1945 vítá v Dejvicích Rudou armádu. A tak dále.
   Po »Silnici národů« - tak byla nazvána přípojka z Lidic na státní silnici - jsem mnohokrát jako externí čedokářka doprovázela sovětské turisty, kteří se přijeli poklonit památce lidických obětí nacistické zvůle. »Tady nám nemusíte nic vyprávět. Víme, co se tu stalo. Budeme mlčet,« upozorňovali mě ještě v autobusu. Překvapovalo mě (a vychovávalo), s jakou neobyčejnou úctou respektovali Lidice jako mezinárodní symbol a Růžový sad jako symbol přátelství a míru (nyní jen Růžový sad).
   Reportéři ČT věnovali pozornost i moderní audiovizuální expozici v rozsáhlé přístavbě muzea, respektive Památníku. Využití technických možností tu výrazně oživuje jevy z historického hlediska »staré« či »zastaralé«, avšak vzdělanostní společnost natrvalo - zdá se - uznává, že kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat (Sartre).
   Nejúchvatnějším kontaktním centrem je ale Lidická galerie, příspěvková organizace ministerstva kultury. Mám na mysli 34. ročník Mezinárodní dětské výtvarné soutěže, jako vždy bohatě zastoupené dětskou fantazií, tentokrát spíše ponurou, jelikož téma OSN-UNESCO znělo »Planeta Země«. Není všechno radostné na naší planetě! Při zahájení (1. června) za přítomnosti mnoha osobností ze zastupitelských úřadů (účast soutěžících z 54 zemí) a mnoha dětí, často s rodiči nebo učiteli (resp. učitelkami), ředitel Památníku Lidice pan Milouš Červencl zhodnotil vřelými slovy především práci kurátorky MDVV PhDr. Ivy Brothánkové. Pojetí tématu podle jejích slov nejlépe dokumentují práce ze Srí Lanky, nepochybně jako následek zásahu tsunami do života dětí. Radost má z umístění souboru z MDVV v soutěži na dřívější velmi šťastně zvolené téma Hudba v mém životě v Alma-Atě (Kazachstán), odkud se soubor vrací v létě do Lidic a vzápětí obohatí obyvatele brazilské obce Lidice. Kontakty dnes, zítra, za rok... a k nim patří i přímý kontakt se zahraničními vítězi v soutěži o Lidickou růži. Iva Brothánková neskrývá hrdost na své umění objevit mezi stovkami dětských výtvorů zvláštní talent. A tak na pozvání Památníku přijely v posledních třech letech tři děti ze Slovenska (vždy s doprovodem) a postupně Olja Gričenko z Charkova na Ukrajině se svou maminkou - Arménkou, Lolita Kupcová z Rezekne v Lotyšsku s učitelkou a letos Alexandra Cvetanova z Plevenu v Bulharsku s učitelkou Majou Ananievou, s níž jsem raz dva našla společnou řeč o Olje a Lolitě - známých i čtenářům Haló novin a Obrysu-Kmene. Obě byly totiž vyznamenány i v Bulharsku. Nejmladší výtvarná elita má prý v Evropě zelenou!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]