Chorvatská spisovatelka Vedrana Rudanová:
   Tento svět už změní jenom teroristé
   
   Chorvatská spisovatelka Vedrana Rudanová (56) pracovala jako rozhlasová reportérka do doby, než se moci v zemi ujal Franjo Tudjman. Z jeho příkazu byla jako první novinářka z redakce vyhozena.
   Po chorvatsko-srbské válce se vrátila k žurnalistice, živí se jako fejetonistka, píše neobyčejně expresivním jazykem.
   V roce 2002 vydala literární prvotinu Ucho, hrdlo, nůž a v balkánském tisku to začalo vřít. "Literární bordel plný jedovatých schémat napsaný fašistkou," tak a podobně román hodnotili kritici. Čtenáři, kteří se vrhali na knihkupectví, měli jiný názor - "Konečně někdo naložil rovným dílem Srbům i Chorvatům".
   Rudanová ukázala, jak všudypřítomné zlo "rozhodí" slušného člověka. Kniha měla velký úspěch v celé bývalé Jugoslávii. V Chorvatsku už vyšlo pět vydání, v Srbsku tři. Slavné bělehradské divadlo Atelje 212 (kdysi ze solidarity k Havlově uvěznění uvádělo jeho hry a připomnělo mu to, když volal po tzv. humanitárním bombardování Bělehradu) román přeneslo na svoji scénu. V plném proudu je příprava na filmovou adaptaci.
   Kniha vyšla také v USA a ve Francii, v obou případech pod změněným názvem Noc. V obou zemích se připravují dramatizace. Dokončeny byly překlady do němčiny, makedonštiny, slovinštiny a maďarštiny. Spisovatelka nyní dopisuje novou knihu Černoši v Benátkách. Zatím prozradila, že to už není román o válce, ale o "chorvatském míru - horším než byla válka".
   Vedrana Rudanová poskytla dlouhý rozhovor polskému týdeníku NIE, z něhož část otázek a odpovědí přetiskujeme. I s vědomím, že některé názory spisovatelky na roli násilí v boji za spravedlivější svět mohou narazit na naše paragrafy o třídní nenávisti. Připomeňme však, že protektorátní tisk, v plné shodě český i německý, za teroristy označoval Gabčíka a Kubiše, a schvaloval popravy těch, kdo atentát parašutistů na říšského protektora Heydricha dostatečně neodsoudili.

   Co jste si myslela o Chorvatech a Srbech, když se mezi nimi rozpoutala válka?
   Totéž co o konfliktech mezi Poláky a Židy, nebo mezi Palestinci a Židy. Totéž, co o arabské bídě, která nedávno bojovala v Paříži.

   Chápete své knihy jako způsob protestu proti válce mezi dobrem a zlem?
   Moje knihy nejsou protestem. Spíše zobrazují tento svět. Nebo vy věříte, že knihy mohou něco změnit? Já si myslím, že jedinou nadějí na změnu světa dnes jsou teroristé.

   Podobně radikální názor má Oriana Fallaci, k níž jste někdy připodobňována.
   Ona tak nepíše. Fallaci dělí svět na lidi dobré a na muslimské teroristy. Já nevěřím tomu, že muslimové jsou teroristé. Jsou stejní jako ostatní.

   Mám tomu tedy rozumět tak, že svět už vyléčí jenom teroristé?
   Neřekla jsem, že terorismus může vyléčit svět nebo ho napravit. Řekla jsem, že ho může změnit. Může navodit situaci, v níž bohatí, kteří tento svět ovládají, konečně poznají sílu slabých. Těší mě, že žiju ve světě, v němž Bush dostal příležitost pochopit, že páchnoucí chudý černoch může zapálit Washington a zabít prezidenta. Vědomí, že něco takového se může stát, mi dělá dobře.

   A vy si myslíte, že to není extrém? Že to dokonce není kruté?
   Mně se líbí, že světová válka mezi bohatými a chudými může svět změnit nebo zničit. Dnešní nevolníci celého světa bojují, protože nemají co ztratit. Dobře jim rozumím, protože mám dvě děti a žádné z nich nemá budoucnost.

   Jste pro anarchii?
   Ne. Jsem pro spravedlnost a lepší distribuci bohatství. A teze o anarchii jako efektu terorismu je jenom manipulací boháčů.

   Pro vás válka ještě neskončila?
   Pokud v Paříži uprostřed klidné a civilizované Evropy za jedinou noc shoří 800 automobilů, pak válka neskončila. A představme si, co se ve stejnou dobu děje v Bagdádu nebo v Čečensku. Válka nikdy nemá konec.

   Řekla jste, že vaše děti nevidí budoucnost. Ale v Chorvatsku se toho tolik změnilo.
   Odkud to víte? Turisté věci vždycky vidí z falešné perspektivy. Můj syn vystudoval v Americe dvě fakulty - psychologii a informatiku. Vydělává v Chorvatsku v rakouské firmě 500 euro. Za nájem bytu o rozloze 35 metrů čtverečních dá 300 euro. Můj dobře vzdělaný syn není schopen se uživit. O jaké světlé budoucnosti svého syna mohu mluvit? Jaké mám vidět perspektivy?

   Bude emigrovat?
   Nevolník nemá kam odejít, nevolník může jenom změnit tento svět. Chudí v Paříži a v Berlíně se vzpouzejí, protože nemají kam emigrovat. Proto zabíjejí a zapalují.

   A vy jste na konci svých studií měla větší perspektivu?
   Moje perspektivy byly nesrovnatelně lepší a život byl jistější. Rychle jsem dostala práci. Když jste tehdy dostal práci, měl jste ji nadlouho. Zdravotní péči zajišťoval stát. Mládež měla šanci dostat od státu byt.

   Tuto situaci změnila válka?
   Změnil ji mír. V době míru naši politici prodali cizímu kapitálu celé Chorvatsko: banky, hotely, elektřinu, vodu. Chorvatsko už jako stát neexistuje. Je pouze součástí světa ovládaného mezinárodními korporacemi.

   Ve svých knihách ale popisujete svět mužů a žen, nikoliv mezinárodních korporací.
   Ve světě nevolnictví je největším nevolníkem žena. Proti ní stojí všichni: společnost, muži, děti. V Chorvatsku je každých deset minut surově zbita jedna žena. Říká to policejní statistika. Ve skutečnosti je situace mnohem horší a úřední počty přerůstá. Každý rok muži v Chorvatsku zavraždí sto žen. Země přitom má jen 4,5 milionů obyvatel. Soudy jsou vůči mužům - zabijákům žen - shovívavé. Ale když žena usmrtí muže v sebeobraně, jde na devět a půl roku za mříže. To se nedávno stalo. Soudce tak tvrdý rozsudek odůvodnil tím, že žena připravila dítě o otce. Ale tato žena zabila muže v sebeobraně, kdyby to neudělala, už by nežila... Jsem sedmnáct let rozvedená a pořád nemám zpátky polovinu domu, který jsme s bývalým manželem postavili. Bydlí v něm sám, užívá si 250 metrů čtverečních obytné plochy. Právo a soudy stojí na straně mužů.

   Považujete rakovinu za psychosomatickou nemoc?
   Samozřejmě. Totéž říkají vědci. Nejlépe to bylo vidět v Sarajevu. Za války byli lidé plní adrenalinu a nepotřebovali lékaře. Po válce začali masově umírat na rakovinu.

   Bojí se vás muži?
   Ano. Nedávno jsem v knihkupectví Empik ve Varšavě podepisovala své knihy. Přišel varšavský byznysmen, původem Chorvat. Mlátil mě do hlavy a urážel: "Jsi hovno, jsi hnus". To jen proto, že jsem deníku Gazeta Wyborcza řekla, že Tudjman byl fašista. Vyhrožoval nájemnými vrahy, kteří si na mne počkají v Rijece. Později jsem se dověděla, že to je jeden z nejbohatších lidí v Polsku. Zatelefonoval našemu velvyslanci a žádal ho, ať uvědomí Zábřeh, že jsem se dopustila vlastizrady.

   To doma vzbuzujete takové emoce?
   Jenom u mužů a zejména u literární kritiky.

   Proč právě u nich?
   Soudí, že mám příliš velký úspěch a že jsem špatná spisovatelka. Tvrdí, že jiní chorvatští spisovatelé jsou lepší, ale nikdo je nečte.

   Co to bylo za válku mezi Chorvaty a Srby?
   Myslím si, že to byl konflikt, který nám vnutili zvenčí, byla to provokace vůči Jugoslávii. Cílem bylo rozdělit velký trh mezi Francii, Německo, Ameriku, Rakousko.

   Jsme vůbec schopni vnímat, oč v této válce šlo?
   Tomu nerozumíme ani my, jak tomu může porozumět někdo cizí? V jediné noci se všichni naši srbští sousedé stali našimi největšími nepřáteli. Jugoslávii prohlásili za něco naprosto nejhoršího na světě. A my, bývalí Jugoslávci, jsme se za jedinou noc museli stát velkými Chorvaty. A teď, už v míru, máme pochopit, že tolik lidí zahynulo jen proto, aby si deset lidí v Chorvatsku mohlo nahrabat miliony dolarů. To je vše, co nám z války zbylo.

   Mohou být srbsko-chorvatské vztahy normální? Odchází už válka do zapomnění?
   Stejní politici, kteří nám vnutili nenávist, teď do nás cpou lásku, ale ta nepřichází snadno.

   V monologu Tonky v knize Ucho, hrdlo, nůž popisujete televizí vysílaný přímý přenos pohřbu dítěte. Tělíčko leží v bílé rakvi a pohřeb vyvolává národní psychózu. Nakonec se však ukázalo, že to byla mediálně vyrobená fikce. To se opravdu stalo?
   To je pravda. Tato manipulace měla za cíl probudit v Chorvatsku nenávist k Srbům. Pokoušeli se o to každý den. Média měla za úkol podněcovat a živit nenávist.

   Jak vyšla najevo pravda?
   Žena, která pracuje v televizi, po válce vše prozradila, ale nikoho to už nezajímalo.

   Vzpomenete si na jiné příklady?
   Noviny tiskly jména, příjmení, adresy a čísla telefonů Srbů s komentáři, že tito lidé jsou vrazi, zločinci, agenti, obchodníci se zbraněmi. Některé pak zavraždili sousedé, někteří raději utekli a sousedé bez váhání obsadili jejich byty. V Rijece byly zveřejněny údaje jistého člověka s upozorněním, že jde o nebezpečného Srba, policajta a vraha. Vše bylo vytištěno plakátovým písmem. Do příštího vydání, potom co ho zabili, redakce zařadila opravu, ovšem text vysadila písmem pro lupu. Noviny vysvětlily, že nešlo o Srba, ale o Chorvata, a dodaly, že zahynul jako pravý chorvatský vlastenec.

   Čemu ještě lze po takové válce věřit?
   Ničemu. Proto si hodně Chorvatů, kteří bojovali se zbraní v ruce, teď sahá na život. Pochopili, že prolévali krev pro nic za nic. Polévají se hořlavinou a škrtají sirkou, utahují si oprátku, vyhazují do vzduchu své domy. Nedávno si jeden muž vykopal hrob, stloukl si rakev, položil se do ní a potom odpálil pod truhlou podloženou výbušninu. Jiný si motorovou pilou uřízl hlavu. Tak drasticky se tito muži vyrovnávají s nesmyslností chorvatsko-srbské války.

   Vy se také považujete za oběť?
   Oběť této války? Rozhodně! Myslím, že válka zničila životy a budoucnost všem Chorvatům.

   O co jste ve válce přišla vy?
   O klid v duši a víru v lidské dobro.

   Připravil IVO HAVLÍK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]