Dobrou mravní zásadou každého čestného člověka je, že když mu onemocní jeho druh, tak ho v žádném případě neopustí. Tím druhem může být manžel, manželka, přítel, nebo i skupina stejně smýšlejících lidí, s kterými až donedávna, sdílel všechno dobré, i zlé.
   Dejme tomu, že tato fiktivní manželka, začala v dobách svého klimaktéria churavět. Nebo, že byla napadena "lidskými viry," které měly své jméno. I ona měla své jméno. Odmítla se ho vzdát , protože její nemoc neznamenala konec svéprávnosti. Zvláštní jméno i zvláštní životní postoj. Měla ve svém životním programu natrvalo zakotvený smysl pro sociální spravedlnost. (Musela to být hodně špatná vlastnost, když ji pro ni mnozí opouštěli).
   "Nikdo není dokonalý," hlásá jeden televizní program na Nově. A tak v době, kdy onemocněla a potřebovala pro svůj zdravotní stav od mnohých, kterým v minulosti pomáhala, trochu porozumění a terapie, opustili ji. Houfně. Až později poznala, že je to vlastně v pořádku. Ti mnozí si mezitím našli jiné manželky. Opět je nakazili, a i ony začaly chřadnout. Dobře jim tak. Tak dlouho požadovali cizí sterilitu, až zapomněli na svou vlastní a nakazili se. Pokládat zradu za přednost se nevyplácí. Ani v životě a politice, ani v literatuře. Tato očista se stala vítězstvím jedněch a prohrou druhých.
   Karel Čapek o tom říká: "Kdo zradil jednou, zradí vždycky. Nikdo se nestal přeběhlíkem, kdo jim nebyl vždycky. Člověka nepředěláš, jen se vždy jinak vybarví."
   Nedávno se mi udělalo "špatně." Na předváděčce jednoho regionálního "takybásníka." Šel jsem tam v důvěře, že jeho verše budou mít takovou míru slušnosti, jako ty, co mu vydala postupně Mladá fronta v létech 1976 až 1987. Nenáviděl však najednou a opožděně stejnou měrou Grebeníčka a Ransdorfa, Klause i Zemana. Odešel jsem. Konečně čemu se divím? Že básník - zubař si nevidí do vlastních úst, když se celý den musí dívat do cizích? Jeho slabinou bylo, že to, co sdělí světu oni čtyři jmenovaní, má hlavu a patu. I když s nimi nemusím vždy souhlasit. Ale to, co "pšoukal" onen nejmenovaný "mistr," zůstane vždy jen snůškou nesouvislých vulgarismů a blábolů. Těmi nudil a otravoval zcela evidentně mnohé přítomné. Škoda jen, že v souladu s naší českou povahou nenašli odvahu nebo slušnost též odejít.
   Dnes vím, že slušnost nemá konstantní rozměr a že zbabělost a servilita jsou plodem osobností vsazených do určité míry rizika v daném čase. Mám právo to tvrdit, protože sám jsem byl potrestán v době, kdy ještě bylo naivní bouřit se proti praktikám Státní bezpečnosti.
   V souznění s Karlem Čapkem se domnívám, že sotva kdy nastane čas, ve kterém současní kulturně političtí protagonisté, kteří se v minulosti chovali hrdinsky, pochopí, že i dnes je k podobnému chování zapotřebí odvahy a uvědomí si, že se staví do role, která byla dříve pro ně z mnoha důvodů nepřijatelná a byla jim z duše protivná. Přál bych si, aby ještě za mého života pochopili, že dnešní jejich oponenti jsou v mnohých obecných zásadách autentičtí s těmi, na které jim rozměr času dává již zapomenout. Mám tu dobrou zkušenost, protože já jsem k takovým lidem pozitivní vztah našel a oni ke mně též.
   Máte pravdu, pane Benjamine Kurasi, když ve své příručce národního přežívání tvrdíte, že naše češství visí na vlásku. S takovými básníky, ale i se snoby, co jim tleskají, určitě ano. Nejen češství, ale i literární odkaz mnohých našich gigantů poezie. A to s vámi v lecčems též nesouhlasím.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]