Představivost, cizím slovem imaginace, je nesmírně užitečná vlastnost. Kolik světově významných vynálezů vzniklo vědeckým propracováním nápadu, který se zrodil z představivosti. Pokud je zaměřena do budoucna, povzbuzuje lidské plémě k hledání nových způsobů výroby, života, soužití. Stala se mi však zcela nečekaná a nepříjemná věc. Usnul jsem na zahradním lehátku, aniž mou hlavu proti intenzivnímu slunečnímu záření chránila pokrývka. Měl jsem něco na způsob snu, ale v podstatě šlo o inverzní způsob představivosti: moje myšlenkové centrum se obrátilo k minulosti.
Ocitl jsem se na Letenské pláni mezi nadměrným davem Pražáků vybavených trumpetami, zesilovači zvuku, transparenty, deskovými hesly, nadšených v představě, jaká nádherná budoucnost je čeká, jak se jejich život změní k nepoznání. Jejich životní optimismus byl neodolatelný. Skupina dělníků ze závodu ČKD nesla veliký transparent s nepřehlédnutelným nápisem: Toužíme po výluce ze závodu a dlouhodobé nezaměstnanosti! Menší skupinka dělníků skandovala: Pryč s ČKD, zavřete brány továrny, konec výrobě velkých i malých strojů, přeměňte závod v lunaparky! Velká skupina občanů se nechala slyšet: Chceme placené školství, pryč s bezplatným vzděláním, školné jako záruka všelidového vzdělání! Ozývaly se ženy: Naléhavě žádáme platby u lékaře. Bezplatné zdravotnictví = komunistická bouda. Za doplatky na léky, za platby u lékaře, pryč s lázeňskými službami pro každého!
Nejvíce se ozývali mladí lidé: Toužíme po nezaměstnanosti. Každý má právo se flákat. Čím více nezaměstnaných, tím vyšší životní úroveň! A tak dále, a tak podobně.
Zrakem jsem postřehl další lidové požadavky vyjádřené v nesčetných nápisech a heslech. Ať žije armáda žebráků. Žebrák je pán, jí, kdy se mu zachce. Velmi povzbuzující byla hesla žádající zavedení statutu bezdomovců. Nač nám je domov? Nač nám je čistá postel? Nač nám jsou koupelny a čisté prádlo každý den? My chceme svobodu špíny a přespávání v parku.
Inspirací jim byla hesla pronášená z řečnické tribuny: Kapitalismus, náš vzor. Soukromé vlastnictví, záruka sociální spravedlnosti. S německým kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak. Ať žije válečnická zahraniční politika. Kdo nebojuje po boku USA v zahraničí, poškozuje svou vlast. Zrušte řádnou vojenskou službu na obranu vlasti a nahraďte ji dobře placeným žoldnéřstvím za vyšší, nejspíše zahraniční zájmy.
Stranou stál zástup pánů v buřinkách, na jejichž transparentu se skvěl nápis: Chceme zpět továrny, banky, velkoobchody, statky, za soukromé vlastnictví výrobních prostředků! Navíc se ozývala výbušná hesla: Restitucemi k lidové rovnosti. Co nám nevrátíte, to si vezmeme sami.
V řadách nadšených demonstrantů nechyběli ani populární umělci. Z jejich vycvičených hrdel zněly slogany: Za odstátnění kinematografie. Pryč s Benešovými dekrety. Ať žije obrazová i myšlenková pornografie. Divadla patří všem, kdo mají na vstupné. A tak dále. Někteří z přítomných umělců se drali na řečnické pódium, aby lidu zvěstovali, že je konec jejich přilnavosti k minulému režimu a že se za svoje umělecké tituly stydí. Slyšet bylo i volání po pálení hříšných knih a zákazu filmových a divadelních představení uvádějících hry a náměty, které zrodil ten nekřesťanský socanský režim.
Byli tam i duchovní, ti však byli poměrně skromní: k chrámům, kostelům a farám chtěli jen přiměřené množství polností a lidu dělného, jenž by polnosti obdělával a v chlévech choval dobytek všeho druhu. K této bohulibé činnosti ovšem církve svatá potřebuje přiměřené množství budov a nebude se bránit ani pokračujícím státním dotacím.
Na jednom okraji nadšených davů mi však moje zpětná představivost nastavila nohu. Stála tam mladá maminka se dvěma půvabnými, žel nezkušenými ratolestmi. Jedna z nich, byla to holčička předškolního věku, se maminky prostě dotázala: Mami, a co je to nezaměstnanost? To se našemu tatínkovi nebude chtít pracovat? To už ti nebude nosit penízky a ty nám nebudeš kupovat obrázkové knížky? Aby těch dotěrných dotazů nebylo dost, přidala se druhá ratolest, plavovlasý chlapeček, vypadal jako malý lord: Maminko, a co je to bezdomovec? To ten pán nemá žádný domov? A kde jí? A kde spí? A kde se sprchuje? Linku nedůvěry uzavřely obě ratolesti jednohlasně proneseným dotazem: Maminko, a kdo je to ten žebrák?
Zaslechl je soused stojící opodál. Zjevně se rozčílil, když pronesl: Taková provokace, hned bych dal ty děti zavřít!
Potom jsem se naštěstí probudil. Fuj, takový sen!
Autor: VÁCLAV JUMR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |