Exprezident přišel krátce po zvolení v prosinci 1989 ve Vladislavském sále na Pražský hrad ve vytahaném svetru.
   Vyhlásil, že jeho portrét nebude nikdy viset ve školních třídách a v úřadech a nebude olizován z druhé strany poštovních známek.
   Jeho spolupracovníci se občas kolem něho projížděli po hradních chodbách na koloběžkách. Odmítl osobní limuzínu Tatru a zvolil zahraniční vůz.
   Podle zvláštního designu upravil hradní prostory, zejména ty, ve kterých občas pracoval.
   V posledních letech vstupoval do pracovních komnat, podle svědectví spolupracovníků, jenom velmi zřídka.
   Na závěr své kariéry zavěsil nad sídlo českých králů červené srdce, symbol vykřičeného domu.
   Nejvíce se cítil spokojeným mezi osvícenými hlavami. Měl blízko k osvícenému monarchovi. Naturelem blízko ke šlechtické krvi.
   Zbořil mnohé tradiční hradní zvyklosti a vepsal se navždycky do novodobé historie.
   V minulých dnech jsem si se zájmem prohlédl fotografii někdejšího prezidentského páru s následujícím popiskem:
   "Hosty svatby století - španělského prince Felipa s novinářkou Letizií - se zúčastnil i náš bývalý prezidentský pár. Dagmar Havlová si pro tuto příležitost zvolila model od Osmanyho Laffity. V růžových pouzdrových šatech s kabátkem a kloboukem byla k nepřehlédnutí. Návrhář pro tuto kreaci zvolil šantungové hedvábí, dovezené speciálně ze Španělska, od dodavatele, kterého si zvolila i španělská královská rodina pro tuto příležitost."
   Exprezident, oblečený do fraku, důstojně doplnil módní volbu své ženy. Kdo však byl autorem jeho obleku a jaké provenience byla látka, o tom nikdo nic bližšího neuvedl.
   Po roce 1990 jsem se spolupodílel na českém vydání knihy Raisy Gorbačovové Žít znamená doufat. Byla to zajímavá a dramatická práce, autorská práva se ocitla mimo území rozpadajícího SSSR a pro české vydání muselo dojít ke zvláštnímu autorskému vymezení. V mnohém jsem se poučil a nikdy jsem na svědectví, které jsem získal přímo nebo zprostředkovaně od Raisy Gorbačovové, za pomoci Zdeňka Mlynáře a Michaila Gorbačova, nezapomněl: "Reprezentace nejrůznějšího druhu ovšem vyžaduje pozornost vůči zvláštnostem životního způsobu, tradic a zvyků národa hostitelské země. Pozornost jak ve věcech zásadních, tak v drobnostech. Během poslední oficiální návštěvy v Anglii britská vláda pro vystoupení Michaila Sergejeviče nabídla Guildhal, neobyčejně prestižní sál v Londýně, v centru City.
   Taková pocta se zahraničním hostům prokazuje jen zcela výjimečně, znamená zvláštní úctu. Podle staré anglické tradice ceremoniál v tomto slovutném sále považuje za samozřejmou povinnost určité prvky oblečení: žena musí být v klobouku a rukavičkách, muž ve fraku, žaketu nebo vojenské uniformě. Pro nás byla učiněna výjimka. Paní Thatcherová nám prokázala laskavost tím, že se navzdory tradici rozhodla rovněž nebrat si klobouk a rukavičky. Během této návštěvy jsme také s manželem byli ve Windsoru, kde se uskutečnilo naše setkání s královnou. V Anglii je audience u královny nejvyšším znakem diplomatické pozornosti. Již předtím jsem se dozvěděla, že oblíbenou barvou královny Alžběty II. je tmavomodrá 'royal blue', která zpravidla nechybí v jejím oděvu. Dozvěděla jsem se, že členové královské rodiny bedlivě dbají na to, aby v její přítomnosti nepoužívali tuto barvu na svém oblečení. Dbají také, aby žádné materiály oblečení nebyly ze stejného zdroje, z jakého se šije pro královnu. Zahraniční hosté jsou hrdí, když jejich oblečení pochází od domácích textilních mistrů a mohou se pyšnit, co jejich národ dokáže udělat."
   Škoda, že český textilní průmysl se momentálně nalézá v hlubokém "útlumu". Kdyby byl v rozkvětu, určitě by bývalá česká první dáma i dnes šila u Adama a z látek, utkaných ve Dvoře Králové nebo Varnsdorfu či v Liberci.
   A její ruce by určitě zdobily rukavičky z Rukavičkářských závodů v Dobříši.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]