To, že ryba dávno páchla od hlavy, poznala již většina Čechů, kteří prožili neslavné čtrnáctileté panování Václava Havla. A ten, kdo si to nestačil uvědomit, stejně na to po čase přijde. Neboť vyhnutí se existujícímu problému v lidských dějinách neexistuje.
Ješitný vládce déle než jedno desetiletí kázal vodu a pil plnými doušky víno!
Národ se přitom bavil a tančil. Panovník mu občas dal chléb a hry. Pod heslem "Nejsme jako oni" sliboval národu plnou zaměstnanost, nulovou nezaměstnanost, sugeroval lidem, aby se nikdo nebál návratu k divokému kapitalismu a rozluky se socialismem.
Vládce se nechal ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolit za prezidenta většinou hlasů omámených komunistických poslanců v parlamentu , který měl k dispozici. K ruce si přibral "komunistu" Mariána Čalfu (který mu odhodlaně radil, aby především zavrhl spolupráci s komunisty) a vykročil spolu s ním "jaksitaxi" kupředu levá, zpátky ni krok! Odstěhoval se do podhradí, koupil si někdejší vilu Československé lidové armády v dejvické Dělostřelecké ulici.
To, že rak leze pozadu, si v případě panování Václava Klause uvědomí členové jeho fanklubu také až po delším čase. Až i novému mocipánovi odzvoní za jeho érou zrady a zklamání hlučný zvon, uroní slzy. Vždyť i Petra Buzková a Vladimír Dlouhý, stejně jako prezident, byli jednu dobu velkými miláčky publika a navzdory všemu i bezkonkurenčními a nejúspěšnějšími politiky. A kde je jejich vyhlašovaná a výzkumy potvrzovaná popularita dnes?
Panovník hřímal, jak bude správně konat v případě svého zvolení prezidentem všeho lidu, jakým bude nadstranickým vůdcem, jak bude vyjadřovat zájmy národa bez rozdílu přesvědčení a vyznání, jak bude respektovat rozhodnutí téměř milionu voličů. Před svou prezidentskou volbou se kvapně ubíral mezi poslance KSČM do jejich parlamentního klubu. Prosebně orodoval (jsou na to svědci) za své zvolení prezidentem České republiky.
Po svém zvolení se mlsně olizoval a vykračoval si již jako pyšný hradní a zámecký páv. K jednání do Lán si pozval kromě jiných i rudocha. Hanba by jím třískala, kdyby to byl tenkrát neudělal.
Odhodlán k mnohému, dále prohluboval místo demokracie mediokracii, vládu mocných médií nad lidmi a nad osudy maličkých, které vyzval, aby k němu přicházeli.
Za zbraň proti bezmocným zvolil spolu s jinými antikomunismus. Bylo to v časech, kdy mnozí někdejší komunisté, zčásti v minulosti, zčásti po velkém třesku, byli vyloučeni a vyškrtnuti nebo jinak potrestáni a sami z té strany, která je utiskovala, dobrovolně nedobrovolně odešli. I tak byli tito malověrní, ať chtěli či nechtěli, postaveni na pranýř a rozprchli se do všech koutů. Nejprve do Občanského fóra a posléze do jiných obrozených a nových partají, aby znovu odhodlaně (jako za Husákovy a Bilakovy normalizace) spolu s novými soukmenovci organizovali nový spravedlivý světa řád. Mnozí zakotvili v "demokratických" stranách nebo si našli pelíšky v akciových společnostech, fondech, představenstvech, případně v bankovních radách.
Někteří, v nichž zůstalo alespoň kousek cti a svědomí, se přiřadili k jiné části politiky, k jiné levicové straně, než ve které předtím sídlili. Patřili k nim i někteří postižení komunisté z doby Pražského jara.
V té straně, jíž zůstalo pojmenování komunistická a která se nově koncipovala, odolávala a odolává útokům proti většinou křivým obviněním, a jejíž stoupenci nekradli včera ani dnes, oproti jiným, se zformovali do jisté míry kacíři.
Nastavili svou hruď - stejně jako v letech 1938-1939, v letech padesátých i po roce 1968 proti ostrostřelcům. Postavili se před rozstřílené terče nenávisti a pod "rudé" prapory s ostouzenými hvězdami a kladivy se srpy a nastavili svou hruď. Nemají většinou už co ztratit, jednak kvůli pokročilému věku, jednak kvůli svému plebejskému stavu!
Sedmnáct let byl a je český a zpočátku i slovenský národ vystaven nejtvrdší zlobě nejprimitivnějšího antikomunismu a pravičáctví (jako v případě třeba Karla Čapka, kterého tyto síly ostouzely krátce před smrtí), všiváctví, jaké poznal ve své historii snad jenom německý a český národ, jaké nemá dvojníka v žádné jiné evropské zemi.
Nevím, proč se předseda vlády Jiří Paroubek tak překotně omluvil veřejnosti a novinářům za své emotivní vystoupení krátce po předběžném vyhlášení volebních výsledků z 5. a 6. června 2006. V zásadě Jiří Paroubek přece vůbec nelhal a neměl se podle mého za co a komu omlouvat.
Sypání popele na hlavu je vždycky ošidné. Krátce po vyhlášení volebních výsledků jsem byl svědkem hřmotné oslavy v české barokní malebné vísce. Vítězství slavili modří, ale i chameleóni (kam vítr, tam plášť). Slyšel jsem na vlastní uši a viděl jsem na vlastní oči hněv a výkřiky (spolu se svou němou tváří - čtyřnohým přítelem) o nutnosti vystřílet komunisty, o nezbytnosti vystěhovat je urychleně do jednoho na Sibiř, do severní Koreje nebo na Kubu či do Běloruska.
Slyšel jsem prezidentovo řečnění, že národ v tyto dva uplynulé dny jednoznačně rozhodl o změně. Svá prázdná a zcela nepravdivá slova prezident ani později vůbec nekomentoval.
Viděl jsem a i teď vidím na obrazovce rozesmáté a spokojené tváře moderátorů všech českých televizí a jasný hlas z rozhlasu, že jsou všichni nadmíru opojeni z vítězství. Úsměv jim dosud nezmizel z tváří a familiérnost zakotvila v jejich výrazu během rozmluv s vítězi (přesto, že jeden zastupuje zase pidistraničku). Tito manipulátoři neztrácejí úsměv zejména v okamžiku, kdy některý z "vítězných" politiků plivne na komunistu či komunismus nebo přímo na člověka tohoto přesvědčení či názoru nebo na Paroubka.
Jeden z předních komentátorů, včera komentátor Svobodné Evropy, který si musel přivydělávat ve zcela zbytečném periodiku Všeobecné zdravotní pojišťovny, patřící do okruhu vyvolených, teď vybízí Jiřího Paroubka, aby co nejrychleji opustil politický život, stejně jako to udělal Gerhard Schröder. Cožpak i práce tohoto novináře nebyla svým způsobem prací v žoldu z pytlů peněz, které si po léta rozdělovali vlivní nejenom v této pojišťovně? Rychlostí blesku se jejich štvavé výzvy vloudily do nemyslícího stáda a staly se synonymem odporného zápachu, který má rozvrátit konec konců celý už tak rozdělený národ.
Osm let vlády České strany sociálně demokratické jasně prokázalo, že se této vládnoucí straně v české společnosti nikdy nepodařilo za celou tuto dobu vládnutí získat na svou stranu nikoho ve veřejnoprávní televizi ani ve veřejnoprávním rozhlasu. Ale nepodařilo se jí to ani v místním tisku či v tamějších jiných médiích. I ta zcela zřetelně naležela pouze a zcela ODS, případně proudům čerpajícím ze zuřivého antikomunismu. I ty se zájmem čtu a sleduji a je mi často opravdu do pláče nad tím, kam moji včerejší, většinou velmi zbabělí a ještě v září 1989 vystrašení kolegové posléze za mrzký peníz odešli a přestoupili z někdejších okresních normalizačních plátků po jejich přejmenování na druhou stranu. Všichni moderátoři a jim podobní se do jednoho stali věrnými a poslušnými vykonavateli vůle druhé strany, která se donedávna nazývala konstruktivní opozicí, nyní strany vítězné.
Někteří nepracují sice v žoldu jiných, jak nesprávně pravil Jiří Paroubek, ale "žerou a mlaskají" nad tučnými stipendijními milodary či jinými "sociálními" nebo sponzorskými podporami, jejichž výši nesmějí prozrazovat ani před svými manželkami a přítelkyněmi, aby to na ně na veřejnosti neproláklo.
Ale stipendia, sponzorské dary, pelíšky v dobře honorovaných médiích nebo dokonce v občanských sdruženích (třeba i při veřejnoprávní televizi) jsou téměř stejné jako žold či korupční úplatky. Snad si někdo nemyslí, že existují jenom ve státní správě či policii a vynechávají noviny, jejich hlásné trouby? Konkrétně vyjmenovatelní kolegové, spolu s jim podobnými - s politology, politiky, výzkumníky, spisovateli, umělci a dokonce i s duchovními, se stali už dávno mocným nástrojem letošní předvolební a volební kampaně. Jestli si někdo i po volbách v České republice stále myslí, že jedinci, kteří v České republice zcela nepokrytě lobují za Sudetoněmecký svaz vyhnanců, tedy za landsmanšaft, a dělají všechno možné proti skutečným zájmům republiky bez nároku na honorář, ten je na velikém omylu. Jestliže nynější vyjednavači ODS uvažují o novém ministru zahraničí a nominují do této funkce Petra Gandaloviče, dávají tím okatě najevo, že dali zelenou jednomu z českých politiků, který dlouhodobě a nekompromisně prosazuje zájmy pražské kanceláře německých sudeťáků. Semkli se do jednoho šiku proti Paroubkovi, Rathovi, proti komunistům, proti nacistům, zločincům, gangsterům, darebákům, vyvrhelům, korupčníkům a všechny je lstivě smíchali do jednoho koncentráčnického "eintopfu", do jednoho špinavého a oprýskaného hrnce.
Nic jiného jim totiž ani nezbývalo a nezbývá. Případná volební prohra či povolební obtíže by pro ně mohly znamenat ohrožení jejich loupežného tažení, hlavně z první poloviny let devadesátých, ale i z mnohých let pozdějších, kdy uskutečnili druhou největší - Paroubkovými slovy - loupež od Bílé hory. V předvolební kampani vsadili na hrubost a své články a rozhovory i po volbách opepřují barnumskými titulky a la Miroslav Macek: "A udeřil bych znovu". Spoléhají , že vymyté mozky čtou už jenom titulky, s levými už vůbec nepočítají. Jeden známý, nejprodávanější spisovatel označil lidi na krajní levé straně za zrůdné dementy.
A co se týká práce mých novinářských kolegů v cizích službách?
I Jiří Paroubek v té emotivní situaci moc dobře věděl, že vůbec nelže! Lež má totiž příliš krátké nohy a proto si ji většinou státník jeho formátu nemůže a nesmí dovolit. A to ani při vzrušení, jaké budí "demokratické" či spíše mediokratické volby.
Pravdivost jeho tvrzení a srovnání s jinou historickou událostí a označení konkrétních novinářů za novináře působící v žoldu stejně jednou nakonec praskne a vyvalí se, vyplave na povrch a na veřejnosti se objeví jako mastná skvrna. Pravda totiž bývá někdy krutá. Natolik znám situaci ve velkém českém (?!?) tisku a v české politice, abych nevěděl, co píšu!
Jak strašně nenávistné bylo a je současné tažení proti komunismu a proti komunistům, kteří nezradili sami sebe a nezalekli se hnusné, zlostné a sprosté kampaně v zájmu "vítězné strany", to poznáme v celém rozsahu zanedlouho.
Co si mám myslet o demokratických prezidentech, když jeden z nich nechá v době svého úřadování projíždět pražskou Vodičkovou ulicí svou manželku v prezidentském automobilu s prezidentskou standartou s dalmatinem na křesle, na místě určeném pro prezidenta?
Co si mám myslet o jiném prezidentovi, když odmítne poskytnout místo v prezidentském leteckém speciálu ještě v úřadu fungujícímu předsedovi vlády a navrhne mu, aby si našel jiný vhodný termín k letu na mistrovství světa ve fotbalu v Německu?
Jiný politik naopak odmítne premiérovu nabídku, aby letěli spolu v jednom speciálu na totéž mistrovství.
A tak se tam dopravují třemi způsoby, každý odděleně, a říkají tomu dohromady reprezentace vlasti, fandění České republice na světovém šampionátu.
Jsem daňový poplatník, poctivě přispívám svými nepatrnými příspěvky na nejvyššího státního úředníka, kterého si nevážím. A před veřejností se ho teď ptám: "Dovolil by si něco podobného, co si dovolujete Vy - proklínaný Klement Gottwald, zpochybňovaný Antonín Zápotocký, údajně nevzdělaný Antonín Novotný, komplikovaný prezident Ludvík Svoboda či normalizační prezident Gustáv Husák? O prezidentech Tomáši Garriguovi Masarykovi, Edvardu Benešovi a o prezidentu druhé Československé republiky Emilu Háchovi (později státnímu prezidentovi Protektorátu Čechy a Moravy) ani nemluvím. Myslíte si, že by Vám prezident Masaryk za toto samolibé jednání podal ruku? Vy dobře víte, co to za doby jeho prezidentství znamenalo! Komu Masaryk nepodal ruku, ten, jak obecně známo, nebyl."
Nenazývejme všechnu tu současnou hnusnou špínu - i přes její agresivnost - hnojem. Jeden čtenář mi právě teď napsal: "Ukázaly se morální obludy našeho času. Nelze je označovat za hnůj, to by bylo nedostačující. Vždyť hnůj je na rozdíl od politické špíny, kterou jsme si zažili při letošních volbách a prožíváme nyní i po nich, velmi dobrý pro každý růst,vedoucí ke změně a k lepšímu vezdejšímu. Obsahuje totiž na rozdíl od špinavého hnusu přece jenom životodárné prvky a ty pokaždé vedou k dobrému ve vývoji."
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)