O hvězdách vycházely a vycházejí knihy. Nyní ve stonásobně větší produkci, v podstatně však v menších nákladech, svobodněji a za vyšší ceny. S chutí jsem sáhl po knize Jolany Matějkové DOBRÝ RODÁK VLADIMÍR MENŠÍK (nakladatelství XYZ, Praha). S Vladimírem jsem se znal osobně, zapsal se do mého života i nejednou spanilou noční jízdou z pražského hostince U kocoura, kterou jsme spáchali i s Lubomírem Kostelkou. Stali se z nás rázem bujaří junáci a noční Praha byla naše.
   Hned na počátku, při listování novou knihou, mi padly do očí sugestivní otázky autorky knihy: Proč Vladimír Menšík tolik pil? Jak to bylo s jeho vztahem k dalším ženám? V jakém psychickém stavu byl v posledním období života? Jaký byl jeho vztah ke komunistické straně a mocným?
   Přiznám se, že jsem zbystřil pozornost; musel jsem být tenkrát velmi zaostalý novinář, když jsem mu ani jednou, tedy Vladimíru Menšíkovi, za jeho života podobnou otázku nepoložil. A ani jednou jsme se jimi v životě nezabývali. A to jsme pokaždé semleli všechno možné, většinou jsme ostentativně relaxovali. Čas oponou trhnul - a ejhle!
   Jedna z kapitol zbrusu nové knihy se jmenuje Hvězda normalizačního nebe. Pochopil jsem, že nová kniha vychází zcela jednoznačně ze současných potřeb, jinak by neměla pravděpodobně naději spatřit světlo světa. Zkoumaný subjekt Vladimír Menšík již nemůže nic vypovědět, mluví za něj ostatní. Proto jsem si předsevzal, že se dále nebudu vyjadřovat k respondentovi, který již nemůže nic říci. Mluvit o národním umělci Vladimíru Menšíkovi, miláčku národa od Boha daného, by bylo přinejmenším nošením dříví do lesa.
   Ač bych mohl také věrohodně mluvit, protože ani politice jsme se nikdy nevyhýbali. Ti, co nás poslouchali, nás nikdy neudali. A po posilnění jsme vždycky řvali na celý lokál v přítomnosti krásného a plnokrevného výčepního pana Čiháka z plných hrdel. Sovětský svaz ano, Sovětský svaz ne, přetřásala se nevýhodnost obchodu se SSSR v uranu a textilu, Husák tam a Husák sem.
   To je také jedna pravda o tom, co bylo předmětem hovoru stolní společnosti U kocoura, ve které většinou nechyběl Vladimír Menšík.
   A najednou v nové knize čtu, že Vladimír neměl politiku rád! Vždyť o ničem jiném se U kocoura nikdy, ani v jeho přítomnosti, nemluvilo. A sedávali tam i mocní a nemocní - velkohodinář Bonaparte stejně jako Miroslav Müller, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ, stejně jako tam seděl Rudolf Barák, velký filozof Karel Kosík i z vězení propuštěný pobočník generála Šejny plk. Moravec.
   Byla tuhá normalizace a seděla tam nejedna její hvězda.
   Přes zmíněné výhrady musím přiznat, že kniha Jolany Matějkové je skvěle fotograficky vybavena, obsahuje četná vynikající svědectví o době, do níž se Vladimír Menšík narodil a ve které žil, má hodně předností - a i jeden zápor: neměla by klamat, což se bohužel na několika místech stalo. Ale i to snad bytostně patří k naší době.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)