FRÁŇA ŠRÁMEK
První Máj
Z dálky jsme už slyšeli jej, když šel dneska k nám,
zpíval, houkal, časem výskl, jak by nešel sám, -
to si už tak vždycky zpívá, by se mu šlo snáž,
maléreček náš.
Na pokání dát se nechce, zůstane už tulákem,
ať se pere, když se pere vítr s jeho širákem,
když vytáhlo slunce barvy, lehčí je a jde pak snáž,
maléreček náš.
Maluj nám zas malérečku, ten náš pěkný sen,
srdce pro něj plakávalo stokrát každý den, -
vždycky nám tak jednou za rok znovu sílu dáš,
malérečku náš!
1906
V boj
(Na známou melodii)
Kácejí se hory,
burácejí hromy,
boj se, pane, boj,
boj se, pane, boj,
a to nejsou hory,
a to nejsou hromy,
to je, pane, boj,
to je, pane, boj -
nemožno zpět, vzbouřený svět
zná jen cestu vpřed,
mrtví teď plamenem,
aby láskou zkvet.
Nuž v boj...!
Čím nám slunce bylo,
když nám nesvítilo,
čím nám moh být květ,
když nám nerozkvet,
nám už bylo štěstí
v okoralé pěsti
okoralý chléb,
slzou zvlhlý chléb -
nemožno zpět, vzbouřený svět
zná jen cestu vpřed,
mrtví teď plamenem,
aby láskou zkvet.
Nuž v boj...!
1906
Mládí zpívá
S nejvyšší skály padat chci dolů,
bystřina prudká, pějící vzdor,
vystřiknout k nebesům, vrhat se dolů,
do nížin zanést písničku hor:
v tisíc se divě rozstříknout krůpějí,
v každé z nich duhu, života naději,
lásku a vzdor, lásku a vzdor.
Břízkami mladými vrůsti chci v skály,
kořeny vetknout, nepadnout, stát,
co kořen, tesák v útrobu skály,
každičkým lístkem slunci se vzdát:
z každého lístku učinit polnici,
cestičku k slunci, ostrůvek zářící,
větvemi stavět, tesákem rvát...
1906
Náš mlčící voják
Podzim 1938
Mne nesmíš se ptát, jak bylo mi.
Mysli si třeba, jak ten čas spěl,
že jsem to všechno už zapomněl,
to září, ten říjen. Že v sobě mám hrob
a nad ním ani ta vrba už nešumí.
Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.
Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř,
až znovu rozkvete železný keř.
Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.
Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!
Smrt?
Smrt, to není katastrofa,
to je poslední jen strofa.
A kdo za to může, pánakrynda,
když se právě ta poslední zbryndá.
Snaž se, jak chceš, poeto,
už to nejde. Vrže to.
1949
Harakiri
Je sladké s ní žít, sladké ji mít,
když slunce nad ní vychází,
je ale víc k ní přikován být,
když život jí z těla uchází
a slunce jí nad hlavou zčerná.
__.
Znám jednu zem,
i tam, i tam vojákům všem
pukala srdce,
a když jim nejvíce pukala,
kukačka z lesa kukala,
vojáci, sem! vojáci, sem!
A hned v ten ráz
vojáci poznali, čí je to hlas.
Blažená zem.
České jaro 1945
Když tolikrát jsi řekl ne,
proč neříci zas jednou ano?
Když ruka se ti utrhne
a předáš-li se, nevídáno!
Přej nám jednou, ať se máme,
ať nám štěstím hlava drnčí,
až se za ni popadáme:
lidi, co se nestalo,
naše české trpké trnčí
révu rodit počalo.
Pochválen buď, tentokráte
z úst ti basem zaznělo: da,
přáli jste si, tu to máte,
co se z toho vyklubá -
pochválen buď, nám se líbí,
žes nám kápl do záliby
a řekl to pa ruski:
co kozáčkem ruským počlo
v českou polku přejde skočmo,
a chuť ať si zajít dá,
kdo by nám lez na lusky.
Cestou
Někdy jdeme pod praporem,
někdy jenom za snem,
někdy zpíváme si sborem,
pak zas každý pro sebe
mlčelivě žasnem,
každý sám, tak hrozně sám,
zadívaný bůhvíkam.
Hledí kamsi do svých nohou,
jak by odkryl růvek,
viděl kůstky, lebku holou
a tam na hrob očima psal
loučivých pár slůvek -
sám s tím mrtvým, hrozně sám
plul s ním v černém člunu bůhvíkam.
Přestaň, bratře. Co je? Nevím,
přelítla snad můra.
K šípku s tímhle tábořením
a co tomu řekneš, nevím:
není lepší hurrá?
To jsme všichni, nikdo sám
a letíme, čert ví kam!
ALOIS REICH
Šlechtitelé
Šlechtí býky, šlechtí kance,
ba i prasnice.
Neměli by nechat stranou
ani šlechtice.
JAN CHODSKÝ
Francouzská
Francie už nevyznává
revoluční tradice,
zvolila za prezidenta
maďarského šlechtice.
Po lidové Marianě
nezbyl v zemi ani stín,
národu je dneska bližší
kníže nežli jakobín.
Himálajská
Z pana Béma Číňané
udělali psance,
když chtěl šířit v Tibetu
hesla Modré šance.
Z výstupu na Everest
stalo se tak drama,
ve kterém měl nejspíše
prsty dalajláma!
Upíří
Pacienti mají v Česku
velmi nízké pudy,
lékaře tu navštěvují
hojně jenom z nudy.
Rádi se též povalují
dlouho v nemocnici,
doktoři a sestry trpí
jako mučedníci.
Pan Julínek nenadělá
s poplatky moc štráchů,
vysaje lid jako upír
ze zdraví i z prachů!
VLADIMÍR BRANDEJS
Básník Vladimír Brandejs by se 4. 7. dožil 70 let (zemřel 23. 7. 2005)
+++
Můj domov
jsou sukovité aleje třešní.
Kolik pamatují vozků?
Kolik úrod
převrácených před bouří?
K zemi zvykem se hrbit.
K plodům třešní
musíš ale stoupat,
tvář obracet ke slunci.
A pak už nikdy
nedokážeš jinak.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)