»Buržoazie obvykle popírá existenci tříd a existenci proletariátu připisuje vlivu agitátorů, neblahým událostem a nespravedlivostem, které by promyšlená opatření měla napravit: je přesvědčena o tom, že solidárnost zájmů mezi kapitálem a prací je možná a oproti solidárnosti třídní navrhuje o hodně širší solidaritu národní,« napsal Jean Paul Sartre ve své knize Bytí a nicota.
Česká buržoazie, čerstvě znova u moci, už existenci tříd nepopírá, ale rovnou zakazuje: mluvit o třídním boji znamená vnášet nenávist do kolektivity, ve které bohatí musí milovat chudé, protože kdyby nebyli chudí, nebyli by oni bohatí, a chudí bohaté, protože by mohli být nejen bohatí, ale také zlí.
K této situaci mají co říci tzv. lidská práva. Neexistují-li třídy, existují coby společenské subjekty pouze jednotlivci a z nich každý má stejná práva jako ostatní, jak se zdá tvrdit a potvrzovat současná praxe nejrůznějších organizací lidská práva obhajujících. Odcitujme si však rovněž slova italského filosofa, nedávno zesnulého Norberta Bobbia, znalce této problematiky: »Tvrdím-li, že lidská práva představují nesourodou kategorii, pak mám na mysli skutečnost, že od okamžiku, kdy součástí lidských práv není jen právo na svobodu, ale i práva sociální, obsahuje tato kategorie práva navzájem se popírající, jinak řečeno práva, jejichž ochrana nemůže být zaručena bez umenšení či potlačení práv jiných. Je možné sice fantazírovat o společnosti ve stejné míře svobodné jako spravedlivé, ve které jsou globálně a současně uváděna v život jak právo na svobodu, tak práva sociální, oč je však společnost reálná, v jaké žijeme, svobodnější, o to je nespravedlivější, a oč je spravedlivější, o to je méně svobodná.«
Svobody ubývá s narůstajícím počtem zásahů do společenského organismu, omezujících především ty složky, které mají v rukou ekonomickou moc, přičemž ve stejné míře narůstá sociální spravedlnost. Jak by však mohly nezámožné, ekonomicky bezmocné společenské skupiny přimět stát k rozumu, aby je chránil tím, že chrání jejich sociální práva, přestanou-li, jako se to stalo u nás, existovat (co jazyk nepojmenovává, přestává existovat i ve skutečnosti) společenské třídy a ve městech a na vesnicích žijí pouze »sociálně slabší« a »sociálně silnější« jedinci? Spravedlnost, aby byla spravedlivá, se musí zakládat nejen na institucionální, ale skutečné rovnosti všech, jichž se v daném kontextu týká; rovnost kapitalistická se však příliš podobá trhu, který ostatně současný kapitalismus beze zbytku definuje: trh nabízí zboží rovně pro všechny, ne všichni jsou si však rovni co do prostředků k jeho zakoupení. Svoboda nabídky je doprovázena nesvobodou koupě. Zatímco svoboda jednotlivce vyžaduje po státu jeho co nejvíce zredukovanou existenci, záležitosti sociální, které nemají podobu svobody, ale požadavku, se bez ochrany státu a jeho intervencí ve svůj prospěch neobejdou. Práva na svobodu jedince se však kupodivu okamžitě po realizaci stávají právy zámožné společenské třídy, která jich využívá ke svému prospěchu, zatímco táž práva jedince jinou společenskou třídu poškozují. Majetek je s to opatřit si svobodu, nemajetnost to nedokáže.
O spravedlnosti promlouvá i volební plakát p. Ing. Zahradila, kandidujícího za ODS do Evropské unie. Ke spravedlnosti připojuje ještě dvě další kategorie, jimiž nejspíš hodlá Českou republiku,
bude-li ji v Bruselu zastupovat, vybavit. Měla by být nejen spravedlivá, ale i silná a sebevědomá. Tři es, něco jako tradičních pět pé. Pak by prý ustalo strašení a nastalo řešení. Jiný plakát
z téhož zdroje nám objasní, kde by přestal strašit a kdo by začal řešit: Paroubek by přestal a Topolánek začal.
Spravedlivá republika: doma, nebo v Bruselu? Tentokrát nejspíš v Bruselu. Spravedlivý může být ovšem jen ten, komu byla spravedlnost svěřena. V Bruselu ale, stejně jako u nás, mají všechny členské státy stejná práva, což znamená, že moc mají státy bohaté a mocné, a ty pak
státy ostatní, včetně nás, »zaměstnávají«. Nepracují snad naši dělníci v továrnách, které »nám« nepatří? Atd. Zaměstnanec se může spravedlnosti domáhat, není mu však dáno ji vykonávat. Moc mocného státu narůstá s jeho svobodou mezi státy ostatními, poskytnout stejná práva všem, mocným i bezmocným, znamená učinit mocné mocnějšími.
Protesty méně mocných se v Evropské unii, stejně jako protesty na výdělku závislých společenských tříd, stávají bezmocnými vzpourami. Jako stát svobodou jedince likviduje některé společenské třídy a jejich možnou vzpouru, a jiné naopak posiluje, tak Brusel každému z členských států odebírá možnost alternativy a tedy i vlastní identity.
Mluvit o síle a sebevědomí nemá smysl. Spíš je třeba se zamyslet znovu nad tím, čím Evropská unie je pro Evropu a pro nás.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)