Prof. PhDr. Jaromír Dvořák, DrSc., se narodil 4. července 1931 v Olomouci. V letech 1942-1950 vystudoval Slovanské gymnázium. Roce 1950 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého; v letech 1950-2955 ukončil studium, odborný směr čeština-filozofie. Pro své mimořádné vědomosti se stal ještě za studií 1954-1955 na tehdejší katedře českého jazyka a literatury asistentem s polovičním úvazkem. Po skončení studia v únoru 1955 pak asistentem na celý úvazek pro obor dějiny nové české literatury, tj. pro dějiny literatury od národního obrození. Velkou pozornost věnoval osvícenskému učenci Josefu Dobrovskému. Zasloužil se podstatnou měrou spolu s kolektivem bohemistů překladů W. Shakespeara. Podílel se na pracích editorských; na přípravě reprezentačního výboru V. K. Klicpery, zabýval se kulturním dědictvím Františka Palackého, Boženou Němcovou, Karlem Havlíčkem Borovským. Je autorem Milostné lyriky českého obrození.
Od svých vysokoškolských studií věnoval se intenzívně dílu Zdeňka Nejedlého; nejprve jeho vztahem k obrozenské literatuře, pak jeho vztahem k T. G. Masarykovi a F. X. Šaldovi, Jiřímu Wolkrovi a umělecké avantgardě.
Těžiště svého pracovního zájmu od literatury obrozenské začal J. Dvořák přesouvat k demokratické, protifašistické a levicově orientované literatuře meziválečné. Zabýval se jako editor, komentátor a interpret dílem Bedřicha Václavka a monograficky osobností a dílem J. L. Fischera.
Ve spolupráci s muzikologem prof. Robertem Smetanou a znalcem světových literatur romanistou prof. J. Š. Kvapilem stal se spoluzakladatelem konferencí Václavkova Olomouc, pořádaných od roku 1960. V roce 1961 bylo založeno mezikatedrové uměnovědné pracoviště Bedřicha Václavka při katedře bohemistiky a slavistiky, jehož byl J. Dvořák do roku 1974 tajemníkem, posléze jeho vedoucím. Redakční práce v souvislosti s pořádáním 20 ročníků konferencí Václavkova Olomouc byly převážně bezplatné a jedenadvacetiletá redakční činnost pro 13 sborníků Vlastivědné společnosti muzejní (pod názvem Středisko), v níž byl Jaromír Dvořák hlavním redaktorem, byla rovněž bezplatná; většinou na redakční práci finančně doplácel.
Od roku 1972-1982 byl Jaromír Dvořák vedoucím Kabinetu Zdeňka Nejedlého při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze. V této funkci se podílel na několika odborně komentovaných edicích a pomohl uspořádat dvě celostátní vědecké konference. Spolupracoval mj. S festivalem Smetanova Litomyšl, se Slezským ústavem ČSAV v Opavě, s Ústavem pro slovenskou literaturu SAV a s Výborem národní kultury v Praze.
Básníkem jeho srdce byl Petr Bezruč (Bezručovské studie), který silou své poezie formoval národní svědomí a z umělecké tvorby vytvořil účinnou zbraň sociálního zápasu. Vztah Jaromíra Dvořáka k Jiřímu Wolkrovi lze vysledovat v Dvořákově publikaci Tradice a současnost. Z německých básníků mu byli blízcí J. W. Goethe a H. Heine.
Hned s nástupem kalendářního roku došlo ke zrušení Kabinetu Bedřicha Václavka. Přestala fungovat redakční rada Spisů Bedřicha Václavka. Nakladatelství Čs. spisovatel v Praze už v prosinci 1989 Dvořákem připravovaný soubor jeho prací a edicí Spisů B. Václavka zastavilo jako nerealizovatelné.
Jaromír Dvořák byl v roce 1990 novým polistopadovým vedením Univerzity Palackého, které se dovolávalo zmanipulovaných studentů I. ročníku a Vopěnkových zákonů, předčasně penzionován jako morálně nevyhovující v občanských postojích a ideologicky nežádoucí vysokoškolský učitel. Byl přeřazen do pásma odborných asistentů s měsíčním důchodovým platem
2700 Kč.
Od roku 1958 byl Jaromír Dvořák členem SČ a z této strany po listopadu 1989 nevystoupil. Svých osmdesátých narozenin se nedožil.
Zemřel 4. října 2004 ve věku 73 let. Patřil až do své smrti k přesvědčeným stoupencům nezbytných pronikavých reforem KSČ jako straně formující se demokratické levice.
dj
Dva hlasatelé slovanství
JAROMÍR DVOŘÁK
Pokroková česká, slovanská a světová veřejnost připomínala si v uplynulých týdnech 150. výročí Prvního slovanského sjezdu. Konal se v Praze ve dnech 2. 6. - 12. 6. 1848 za předsednictví Františka Palackého. Sjezd byl po vypuknutí pražských bouří předčasně ukončen, resp. odročen. Reakční potlačovatelskou funkci v oněch událostech měl, jako jindy předtím a potom, generál kníže Alfred Windischgrätz.
My se dnes nebudeme zabývat pohnutou historií tohoto sjezdu, nýbrž ideovými připravovateli sjednocování Slovanů, jejichž historická výročí narození spadají právě na letošní červenec (225 let od narození J. Jungmanna a 205 let od narození J. Kollára). Protože jsme Jungmannovi loni na konci roku věnovali v Naší pravdě u příležitosti 150 let od jeho úmrtí celý medailon, zmíníme se dnes jen o některých souvislostech tehdy neuvedených.
J. Jungmann náležel k osobnostem, jež ovlivnily názorový vývoj Fr. Palackého, především jeho národní uvědomění. Palacký totiž vyrůstal z tradice bratrské; znal už od raného mládí texty bible, pak se vzdělával v latinských školách, úředním jazykem byla němčina. Českou literaturu naukovou a krásnou poznal Palacký, jak sám uvádí, z díla Jungmannova, z jeho překladů světových literatur a z jeho stati o českém jazyce a národě, statí majících funkci obrannou a propagační.
Jungmann působil na Palackého rovněž tím, že maje smysl pro hodnoty literatury, estetiky a metriky antické, podporoval Palackého v jeho teoretickém úsilí, jak je Palacký spolu s O. J. Šafaříkem projevil ve spise Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie. Palacký se vlastně přiřadil ke škole Jungmannově budováním odborné terminologie estetické a zčásti i filozofické, zasloužil se o kultivaci spisovné češtiny, o stabilizaci jazykové normy, o odmítnutí jazykového novotaření a purismu, zajímal se o práci slovníkářskou. Ač těžiště jeho činnosti bylo ve vědě, byl naturelem povaha múzická, v mládí psal básně, po celý život miloval hudbu, v mládí hrál na klavír, prostřednictvím hudby se sblížil se svou budoucí manželkou Terezií Měchurovou, byl dobrým tanečníkem a společníkem.
Také Jungmann nebyl amúzický, byl prvním novočeským autorem sonetu s tematikou milostnou. Pravděpodobně se svým synem se podílel na překladu Bretznerova-Stephanieova německého libreta Mozartovy opery Únos ze serailu. Jungmann, člověk povahy tiché, nevýbojné, měl nesporně organizační schopnosti, hlavně v práci slovníkářské, ke společnému dílu soustředil veliký okruh spolupracovníků z řad inteligence. Obdobně Palacký dovedl získávat přispěvatelský a podporovatelský okruh pro Časopis Českého muzea, jejž redigoval.
Pro Jungmanna byl ústřední kategorií národ, učil se ho ctít, maje k tomu, ač to zní paradoxně, příklad u Němců. Výňatek z německého textu plnil funkci buditelskou. Fr. Palacký, o 25 let mladší než Jungmann, uvědomil se národně právě poznáním jeho díla. Ale nezůstalo jen u probuzení jazykového. Palacký šel nad ně, směřoval k uvědomění koncepčnějšímu, obsahovému. Palackého Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě ve své původní německé verzi vyjadřovaly národní ideu sic ještě nikoli adekvátní formou, ale rozhodně ji tlumočily svým obsahem, svým pojetím. Od roku 1848 psal Palacký Dějiny česky. Palacký na rozdíl od Jungmanna plnění českého národního programu vtiskoval už charakter politický. Je to zřejmé z Palackého postojů v roce 1848, v jeho nepřijetí pozvání do Frankfurtu i v jeho nepřijetí nominace do funkce rakouského ministra vyučování.
Slovanství Jungmannovo mělo za napoleonských válek charakter rusofilský a ústilo někdy až v nereálnou koncepci jednotného slovanství jazyka (včetně zachování azbuky). Palackého přístup ke slovanství byl racionálnější, jako historik např. objektivněji vnímal vleklé spory a napětí rusko-polské, nepodléhal ani přehnanému nadšení, ani naprosté skepsi. Problémy viděl z nadhledu; tím se vysvětluje, proč Palackého odkaz rozvíjel později T. G. Masaryk, hodnotil-li jevy sub specie aeternitatis – pod zorným úhlem věčnosti.
Ještě jeden muž se podstatně zasloužil o rozvoj slovanské myšlenky: byl to Jan Kollár, původem Slovák z Mošovců. U Kollára rozhodlo několik okolností: jeho slovenský původ, jeho evangelictví, humanitní zaměření, zájem o otázky jazykově etnické a o klasicizující uměleckou formu. Tato tendence se projevila v jeho poezii příklonem k antickým a renesančním vzorům v metrice a ve strofice.
Kollárovu osobnost a životní osudy formoval od mládí jeho rozchod s otcem, člověkem poměrně zámožným, autoritářským, až diktátorským. Ideově a světonázorově na Kollára silně zapůsobil pobyt v Jeně, na tamní univerzitě studoval evangelickou teologii. Zblízka poznal život vysokoškolské mládeže, sdílející svět hodnot z válek protinapoleonských a německého osvobozeneckého hnutí. Seznámil se s kruhy německých postklasicistických a preromantických vzdělanců, setkal se také s J. W. Goethem. V Jeně se Kollár seznámil s Wilhelminou Schmidtovou, dcerou pastora a zahořel k ní láskou, jež se později změnila v celoživotní trvalý vztah. Místa, kudy Kollár v Německu procházel, teskně vnímal jako hřbitov původních slovanských obyvatel, citově prožíval zašlé slovanské reálie, jejich stopy chtěl nadále sledovat, stále poután, okouzlován a inspirován postupně víc už idealizovanou bytostí milenčinou, svojí Mínou. Vztah k ní v dané situaci neřešil setrváním v Německu a sňatkem (s pastorovou dcerou se oženil až roku 1835), ale návratem do své slovenské vlasti, zastaviv se při zpáteční cestě v Praze, kde se setkal s Dobrovským, Jungmannem, Hankou aj. Koncem roku 1819 stal se Kollár knězem a kazatelem evangelické fary v Pešti. Poznal tam zblízka národní třenice a útisk z maďarské strany.
Kollárovou prvotinou byla sbírka Básně (1821). Hlavní její částí bylo 86 znělek opěvujících Mínu, dále zahrnovala elegie, ódy a epigramy. Životním dílem Kollárovým byla Slávy dcera (1824), do této skladby zařadil znělky ze své prvotiny a rozšířil jejich počet na 150. Skladbu rozčlenil do tří oddílů po 50 sonetech, nazval je podle řek tekoucích krajinami kdysi slovanskými, v Kollárově době však už poněmčenými: Sála, Labe, Dunaj. Těmto zpěvům předřadil časomírou složený Předzpěv; je to monumentální kontrast slovanského pravěku a soudobého útlaku Slovanů.
V druhém vydání Slávy dcera (1832) Kollár počet znělek podstatně rozmnožil. Druhý zpěv (Labe) původně rozšířil o Rén a Vltavu, přidal ještě dva zpěvy: Léthé a Acheron (básník po vzoru Dantovy Božské komedie sugeruje představu nebe a pekla, slavné Slovany a jejich příznivce oslavuje, škůdce a nepřátele Slovanů proklíná). V druhém vydání se Kollárův bezprostřední cit, prožitek a erotika vytrácejí, ustupují spisovatelově účelnosti a rozumářství. Autor si to uvědomoval, k vydání připojil Výklad čili Přímětky a vysvětlivky ke Slávy dceře, tím ovšem došlo k umrtvení poezie a obraznosti.
Od svých jenských studií patřil Kollár k vyznavačům německého osvícenství J. G. Herdera a jeho úvahy Myšlenky k filozofii dějin lidstva; v ní hodnotil kladně vlastnosti Slovanů.
Kollár hlásal slovanskou vzájemnost nejen tvorbou uměleckou, ale i pojednáním O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými (1830). Nešlo sice o politické řešení slovanské otázky, nýbrž jen o oblasti kulturní, ale šlo o pokus pozoruhodný, i když tehdy nesnadno uskutečnitelný, v konečné úpravě vyšlo pojednání německy. Kollár byl přesvědčen, že Slovanstvo má perspektivu, jeho dějinná šance přichází. Tato perspektiva stala se podnětem slovanských sjezdů počínaje rokem 1848, dnes pak je náplní Slovanské unie.
Životní složkou Kollárovy činnosti bylo rovněž sbírání a vydávání slovanských národních písní a také vznik Pamětí, svědčících o umělcově národním a slovanském uvědomování a svobodomyslnosti. Roku 1851 byl Kollár jmenován mimořádným profesorem slovanských starožitností na vídeňské univerzitě.
Vrcholní naši politikové, puncovaní demokrati, odpovědní za vývoj našeho státu – na rozdíl od jiných osobností světového významu – nenašli a stále nenacházejí slova pochopení a uznání slovanské vzájemnosti, nemluvě o vyjádření jisté sympatie k naší slovanské osobitosti a sounáležitosti. Dnes, mluví-li se o příslušnosti k českému národu a k vlasti, činí se tak žel často degradujícím, znevažujícím, pohrdavým způsobem, náš domov je někdy přirovnáván (např. V. Havlem) k nevětranému pelechu. Oč pozoruhodnější je v Slávy dceři vlastenecky ušlechtilé humanistické vyznání Kollárovo:
Zardi se, závistivá Teutonie, soused
o Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy
ruky.
Sám svobody kdo hoden, svobodu
zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je
otrok.
(Z literární pozůstalosti)
Autor: dj
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)