(Ještě jednou o Emilu Františku Burianovi)

   Emil František Burian byl neopakovatelnou postavou české - a kdybychom o to jenom trochu více stáli - i světové kultury. Ve svém životě byl několikrát za své přesvědčení i tvorbu - většinou nespravedlivě - potrestán. V první Československé republice se zcela zákonitě zařadil k levicově a protihitlerovsky smýšlejícím kulturním osobnostem. Byl od mládí, od svých devatenácti let komunistou a hlásil se k socialistickým ideálům. Patřil ke skupině Devětsil, k Levé frontě. Přesto náležel svou vynalézavou a objevnou dramatickou a hudební tvorbou k uznávaným umělcům a těšil se společenské vážnosti. Který z velkých umělců té doby nebyl levicově orientovaným tvůrcem?
   Podle komentátora MfD Karla Steigerwalda však už jenom samotná tato skutečnost zahání každého komunistu do řad spojenců nicoty, do řad nepřátel moderní doby.
   Jednoznačná ideová pozice přinášela E. F. B. vedle nesmírných sympatií i značné problémy. Byl člověkem z masa a kostí, nevyhnul se ani omylům, což je lidské a není to důvodem k žádným výčitkám, natož rozsudkům do vyhnanství. Většinou mu od počátku uměleckého života nezbývalo, než se zcela zákonitě v cestě za tvůrčí kariérou vydávat vlastní tvůrčí cestou. A stát i v soukromém životě vždy na vlastních nohách. Není zanedbatelné, že E. F. Burian se dokázal sám o sebe i o jiné vždy slušně postarat.
   Jako herec a hudebník spolupracoval E. F. Burian v letech 1926-1930 s avantgardními scénami - Osvobozeným divadlem, s Dada a s Moderním studiem. Přátelil se s Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Jaroslavem Ježkem, Jindřichem Honzlem a především s Juliem Fučíkem. Ten si cenil Osvobozeného divadla W+V a Ježka i Burianova D 34 zvláště za to, že jeho tvůrci odstranili rozdíl mezi hledištěm a jevištěm. Fučík vysoce hodnotil, že za pomoci publika stvořili divadlo, o jakém snili básníci. Vážil si úsilí E. F. Buriana o aktivní lidové divadlo a uznával jeho pojetí kolektivního charakteru práce této scény. Fučík nikdy nebyl k Emilu Františku Burianovi nekritický, odvážně vystupoval proti obsahovým či formálním jednostrannostem některých inscenací Déčka a dá se říci, že jej ve svých recenzích nikterak nešetřil. Ani E. F. B. nešetřil Julia Fučíka a kategoricky se s ním v letech těsně před 2. světovou válkou lišil v názorech na vývoj v SSSR, zejména se značně odlišně díval na sovětsko-německé vztahy. Dokonce v roce 1937 se v jeho divadle D 37 sešli odpůrci stalinských procesů v SSSR. Pod Burianovým vedením přijali účastníci buřičské schůzky protestní petici.
   Snad bude v těchto souvislostech čtenáře zajímat moje malá osobní vzpomínka na dokumentaristu a archiváře D 34, před a po 21. srpnu 1968 proklínaného a z kolaborantství, ze zrádcovství obviňovaného a štvaného veškerým obrozeneckým tiskem, Josefa Jodase. Ležel jsem s ním v těch bouřlivých měsících nějakou dobu v nemocnici. Tento politicky a kulturně vzdělaný muž tehdy vzpomínal: "Byl jsem nablízku E. F. Burianovi nejenom před válkou, ale i v koncentráku. Stál jsem vedle něho ve dnech, kdy se postavil do čela mezinárodního komitétu solidarity vězňů a kdy jsme jako vlastenci spolu pátrali po přesném dni skonu a místě smrti velkého člověka Josefa Čapka. Angličané tehdy převzali náš lágr s 10 000 nepohřbenými vězni. S Emilem Františkem Burianem jsme vyslali dva z nás, aby se dostali k americkým liniím. Pokus se nezdařil, zvědové ale nebyli chyceni. Narychlo jsme sestrojili tajnou vysílačku a vysílali pořád jeden text v anglickém jazyce a SOS: 'Spojencům - armádě generála Pattona! Zde koncentrační tábor Buchenwald. SOS. Prosíme o pomoc. Chtějí nás evakuovat. Jednotky SS nás chtějí zničit!'
   Emil František Burian vyslovil i v nejtěžších okamžicích života svou náklonnost k ideálům komunismu. Prokázal ji hlavně tím, že zachránil tisíce vězňů koncentračních táborů, pomohl jim v léčení, zajistil potraviny a ošacení a návrat do zemí v celé Evropě. Cožpak mohl na světě existovat větší humanista než tento komunista?" To je přímé svědectví Josefa Jodase.
   Před několika týdny jsem si přečetl v českém týdeníku Reflex kritický útok na umělce, představitele meziválečné divadelní avantgardy, mezi něž patřil i E. F. Burian. Werich + Voskovec, E. F. Burian, Julius Fučík a jim podobní prý otevřeli na dlouhých padesát let svou levicovou orientací bránu zločinům komunismu. Byli si totiž myšlenkově velmi blízcí.
   Tento rozsudek vynesl jeden z českých představitelů včerejší a současné masové a výdělečné konzumní zábavy, nepřetržitě působící na milióny beztvarých a střízlivého myšlení již zbavených televizních diváků. Proti tomuto nařčení se bohužel opět neozval ani jeden představitel současného svědomí národa, této mlčící gardy naší doby.
   Emil František Burian založil hudebně recitační soubor Voice band. V roce 1933 vzniklo jeho divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněné levicové scény. Zapsal se do srdcí kulturní veřejnosti orchestrací výrazových prostředků silného - eticko lyrického vyznění.
   Jak jsem již uvedl, byl E. F. B. za německé okupace vězněn v několika nacistických koncentračních táborech. Okamžitě po osvobození se ujal humanitární pomoci všem bývalým vězňům. Jeho pravidelné a každodenní "Volání rozhlasem" bylo zcela unikátním a ojedinělým historickým činem.
   Svůj program zformuloval zcela příznačně: "Kariéry jsem nedělal ani za prvé, ani za druhé republiky, za protektorátu jsem byl v koncentráku a nedotáhl jsem to ani na vorarbeitra, ani na kápa, a teď v novém Československu budu s hladovým dělníkem při stavbě naší nové, zdravé a lepší kultury."
   Po válce se spolupodílel na budování nového poválečného divadla. Dále pokračoval v hudební spolupráci s filmem, za překrásnou hudbu k filmu Siréna podle scénáře Marie Majerové získal světové vavříny. Kdy tento skvělý film viděl a Burianovu hudbu slyšel český divák v posledních patnácti letech? Bohužel, neviděl ani neslyšel.
   Jeho divadlo se po válce nakrátko přejmenovalo na D 47, později se stalo pod vedením E. F. Buriana dokonce Armádním uměleckým divadlem. Emil František Burian se stal plukovníkem. Říkalo se o něm, že momentálně ve vojenské uniformě zešílel, že se chvilkově pominul. Burian se tomu označení příliš nevzpouzel. Ani v této roli však nezakrněl, založil v tomto divadle profesionální orchestr a dokonce jazzovou kapelu, vedenou F. Havlíkem. Nelze přistoupit na tehdejší a zejména současné zaručené zprávy, že měl strach z KGB a proto se stal khaki mozkem. Bál prý se svých hříchů a především protestu proti stalinským procesům.
   Když v roce 1954 přijalo jeho divadlo znovu název D 34, začal si velký umělec podle některých pamětníků znovu hrát. Burian se ve svém divadle po všech reorganizacích nakonec vrátil v retrospektivě ke svým předválečným inscenacím, přestože z nepochopitelných důvodů zničil téměř třetinu své bývalé napsané a komponované tvorby z dvacátých a třicátých let. Zemřel v srpnu 1959 ve svých pětapadesáti letech.
   Je autorem několika divadelních her a filmových režií. Mimořádných úspěchů dosáhl v úctyhodné hudební tvorbě, složil téměř 200 hudebních děl. Vedle koncertních skladeb napsal několik oper - Mastičkáře, Bubu z Montparnassu a Maryšu, navazující na Janáčka. Skládal songy, masové a umělé písně. Podle odborníků jsou i tyto skladby většinou dobré, neboť Burian ani špatné dělat neuměl. Nejzajímavějším dílem je pro Voice band Máj na text K. H. Máchy. Napsal několik knih věnovaných divadlu.
   Mezi umělci se v době Burianova krátkého života tradovala humorná průpovídka. Jednou v sobotu prý přátelé zvali Emila Františka Buriana, aby s nimi jel v neděli na výlet. Přáli si, aby konečně jednou nepracoval a věnoval se také rekreaci.
   "Jo, hoši, " povídal jim na to E.F. Burian, "já bych s vámi moc rád jel, ale když já nemohu, protože musím napsat novou divadelní hru."
   ,"No dobře, Emile," souhlasili kamarádi, "ale co budeš dělat v neděli odpoledne?"
   Po roce 1959, krátce po Burianově smrti, se stalo jeho divadlo Divadlem Emila Františka Buriana. V něm jako herec a později i jako ředitel působil rovněž někdejší vězeň koncentračního tábora, herec - a také Plzeňák - Josef Větrovec.
   Ve svatém útoku proti Josefu Větrovcovi bylo hned po 17. listopadu 1989 Divadlo E. F. Buriana rozpuštěno samotnými sametovými herci, režiséry a dalšími. Z divadelních prostor byla odstraněna Burianova bronzová busta. Opět na něho byla uvalena klatba, stejně jako to učinili němečtí nacisté v době okupace, po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.
   Za svou pokrokovou činnost byl na počátku devadesátých let minulého století geniální duch a tvůrce Emil František Burian vláčen stokami nenávisti a zloby.
   Je tragické a nesmírně bolestné, že se tomuto hnusu nevyhnuly ani kruhy lidí jemu nejbližších.
   Přesto se i v této složité době podařilo závěrem devadesátých let znovu nastudovat několik dramatických děl E. F. B.
   Velký český (evropský a světový) umělec musel Emil František Burian uvolnit své místo na slunci a v českých divadlech jiným "velkým" českým dramatikům, kteří mu nesahají a nikdy nebudou sahat ani po paty.
   Na památku mi zůstala darovaná fotografie redakčního kolegy, zesnulého fotografa z velkého plzeňského fotografického rodu - Roberta Wittmanna, portrét Emila Františka Buriana, který Obrys-Kmen uveřejnil v čísle 24/2004 jako ilustraci k vynikající stati profesora Vlastislava Hnízda. Zůstalo mi též několik svazků Kulturních aktualit - E. F. Burian - "Voláno rozhlasem".
   Často si na E. F. B. a jeho úžasné divadlo vzpomenu při pohledu na tyto malé památky. Vybavuji si a představuji, jak by se asi tento velký český umělec choval dnes, kdy múzy mlčí a řinčí zbraně. Vím, jakou pozici zaujal k Frankovi a především Hitlerovi. Jak by asi dnes pohlížel svou tvorbou na válečnictví George Bushe a na irácké vražedné dobrodružství?
   Nesmírně mne těší, že organizátoři letošního programu 59. Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, přes toto nechutné řádění proti E. F. B., zařadili do programu 31. května 2004 Poctu Emilu Františku Burianovi v přejmenované scéně Divadla E. F. Buriana - v Divadle Archa.
   Nemohu se však bohužel zbavit hořkosti v duši z toho, kolik jsem i v těchto Burianových jubilejních dnech června 2004 zaslechl a přečetl nesmyslných obvinění na Burianovu adresu, například, že své nadání po válce prohospodařil značnou angažovaností ve službách KSČ. Režimní psavci mu vytýkají, že napsal i několik stalinistických her patřících k tomu nejhoršímu, co prý během 50. let vzniklo (Vladimír Říha, Právo, 11. 6. 2004).
   Je zarážející, že se nyní nikdo ani slovem nezmiňuje o současné škváře, o dílech kritikou často zařazovaných k vrcholům dramatického umění naší doby. Jde o díla renomovaných autorů, kteří především pro peníze chrlí v divadle i v televizi to nejhorší, co vůbec kdy vzniklo v celé historii českého umění.
   Proč je i dnes tak přísně hodnocen a souzen právě dramatik, scénograf, spisovatel, publicista, skladatel, herec Emil František Burian, když pro jiné osobnosti popřevratové doby byl zvolen zcela jiný metr? Ti se často po své mnohaleté a velmi zuřivé dogmatické náklonnosti ke KSČ zase později angažovali a hlavně teď angažují zcela obráceným směrem. Patří k nim básník a dramatik Milan Uhde, dramatik a svazácký básník Pavel Kohout, spisovatel Milan Kundera, stoupenec stalinských procesů s Rudolfem Slánským, publicista a pozdější šéfredaktor ilegálních Lidových novin, chartista Jiří Ruml, dogmatický spisovatel a literární kritik, donedávna předseda Obce spisovatelů Milan Jungmann, novinář, básník, textař Jaromír Hořec - ostře odsuzující v padesátých letech protilidovou politiku československých legií v Rusku a později vynášející rozsudek nad dogmatiky v KSČ, a desítky dalších.
   Žádné ideologické embargo nebylo na rozdíl od Emila Františka Buriana na tyto jednotlivce zpupnou sametovou mocí uvaleno. Naopak tito tvůrci se stali její výkonnou nebo tvůrčí součástí.
   Nechutné řeči o tom, že teprve nyní dochází ke znovuobjevování Emila Františka Buriana, jsou falešné a farizejské. Kulturní člověk v České republice je jiného názoru než nekulturní chameleón. Ten si z paměti velikost Emila Františka Buriana nikdy nevygumoval a nemusí ho tedy znovu teď v pokleslé době objevovat.
   Občas si čtu Burianova slova z května 1945, napsaná a vyřčená okamžitě po návratu z nacistických koncentračních táborů, z nichž prý se vrátil do vlasti zcela jiný E. F. Burian! Tehdy do rozhlasového mikrofonu řekl:
   "Slibme si, že budeme na stráži, aby se už nikdy neopakovala vzpoura hlupství!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]