Vladimír Brandejs se narodil 4. července 1937 v Opočně.

   Po absolvování měšťanské a střední školy nastoupil do pohraničí jako učitel a potřebnou kvalifikaci si doplňoval nejdříve na pedagogické škole a později na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, až do promoce v r. 1967. Souběžně působil na řadě škol, již jako ředitel na Českolipsku a Rychnovsku. V r. 1972 byl jmenován vedoucím odboru kultury ONV.
   Vedl Krajskou pobočku Svazu českých spisovatelů v Hradci Králové, a to po celou dobu její existence, a souběžně řídil nakladatelství Kruh. První knížka mu vyšla v roce 1965, druhá v roce 1970. Do současné doby jich napsal více než 60. Získal celou řadu významných ocenění, v roce 1987 byl jmenován zasloužilým umělcem. Jeho verše se dočkaly přeložení do mnoha jazyků. V roce 1990 se vrátil k pedagogické práci v Opočně a soukromě pokračuje v editorské a v nakladatelské činnosti."
   Takto zní stručná slovníková charakteristika. Totiž zněla by, kdyby se heslo Brandejs Vladimír objevovalo v těch všech tolerantně se tvářících encyklopediích a seznamech Kdo je kdo, Co je co a Kdo s kým, jimiž pracka trhu zaplavila pulty českomoravských knihkupectví.
   Sám sebe v nedávném rozhovoru pro Obrys-Kmen charakterizoval takto: "175 cm vysoký, střední postavy, modré oči, zvláštní znamení žádné. Tak by mě asi popsali kriminalisté... Jinak jsem hodně závislý na pocitu hřejivého a útulného domova, dost uvyklý nejen práci duševní, ale i fyzické, která je pro mě přirozenou relaxací, někdy dokonce zábavou. Facku sám od sebe bych dostat nechtěl, přesto víc věřím v sílu slova."
   Vladimír Brandejs je můj krajan. To pro mne mnoho znamená. Jsem totiž venkovanem a velkoměsto, v mém případě Praha, mne vždy poněkud děsilo a tlačilo jako denní můra. Kdykoli jsem za studií a ještě mnoho let později potkal na pražských ulicích člověka z jihočeského Písku nebo z východočeského Kostelce nad Orlicí a okolí, zavěsil jsem se na něj a sál do sebe alespoň závan končin, v nichž spočívala moje hlubina bezpečnosti.
   Vladimír Brandejs na rozdíl ode mne patří k těm krajanům, kteří rodný kraj neopouštějí. Sice se přestěhoval - z Voděrad do blízkého Opočna - ale to se stále pohybujeme ve vesmíru, z jehož levé hranice na pravou dohodíš kamenem.
   A právě tato věrnost ho vybavila neobyčejnou silou. Domovina nás sice vypravuje do ciziny s láskou, ale přece jen si pěstuje miláčky, kteří nepřetrhli pupeční šňůru. Poskytuje jim nejvýživnější šťávy, pochoutky, jež schovávala, až přeběhlíci odfrčí vlaky a autobusy do stájí svých povětrných kariér.
   Nechci a ani neumím hodnotit Brandejsovu tvorbu jako kritik. Nejsem vědec a nikdy jsem jím netoužil být.
   Mne uchvacuje verš a Vladimírův verš je z poctivých látek.
   A co víc - setrval nejen tam, kam ho vyvrhla jeho touha, on tam navíc bojuje, aby česká řeč neztratila svůj pradávný lesk, aby česká kniha, která v tomto kraji nalezla své biblické zakladatele, nebyla vyšťourána koniáši 21. století a uvržena do vychladlých, ale ničivých plamenů zloby a nenávisti. Lze to vůbec ocenit?
   Na otázku v již zmíněném rozhovoru: "Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?" - odpovídá: "Věřil jsem v lidi víc, než bylo zdrávo. Jsou i tací, kteří vše dobré oplatí jen příkořím. Asi neradi splácejí jakékoli dluhy, i když bych to od nich nežádal, a to v žádném případě. Mají ale pevně zakořeněný plevel v duši."
   Vladimír Brandejs je básník s čistou duší, v níž koukol a pýr nemají místa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]