Promluvíme o Kanadě, ale i o Státech, neboť, nic lepšího, jak se denně dovídáme z našich masmedií, není. To musíme kvapem dohánět, dohnat i předehnat, byť s podobným heslem už máme své zkušenosti. Je však pravda, že za našeho předchozího režimu byla naše zdravotně sociální péče (ale i jiná odvětví průmyslu a hospodářství) chvályhodná a cizinou obdivovaná. V celosvětové klasifikaci jsme se dostávali se zdravotnictvím do první desítky. Neměli jsme tehdá magnetickou rezonanci (ale tu neměli dlouho ani na Západě), a také léky nebyly „top“, ale byly účinné a vesměs z naší produkce. Ovšem Západ (včetně Kanady a USA) se léta snažil a přesvědčoval apotéky u nás i jinde v Evropě o nových a lepších možnostech, nicméně s vlastní vizí patřičných až nevídaných zisků.
   Za nesporný úspěch však stále platí, že jsme dokázali zajistit proočkování celé populace, byla zlikvidována dětská obrna, prakticky zmizely pohlavní choroby, ale i tuberkulóza, která sužovala mnoho rodin, zejména těžce pracujících spoluobčanů. Připomeňme téměř padesát let starý a stále platný zákon o zdravotní péči a jejím praktickém využívání: šlo o zajišťování potřebné zdravotní péče pro každého bez přímé úhrady, neboť finanční úhrady zajišťovala státem řízená zdravotní pojišťovna.
   Sotvaže zavlál prapor sametu, začala reforma, opírající se o světlé západní vzory, takže se zavírala plicní oddělení, zrušily se mnohé lázně atd. a postupně se zdražovalo až k Julínkovým doplatkům, příplatkům a úplatkům. Modrákům se dařilo hlavně zdražovat léčiva. A to máme některé machry, kteří dokázali učinit skutečné zázraky právě v léčivech, přesněji ve farmaceutické lobby. Zkrátka jsme začali dohánět Západ. Kamarád Fanouš z Kanady, ale i jiní, s nimiž udržujeme vzájemné styky, popisovali řadu zvláštních příhod. O některých z nich se zmíníme, abychom si uvědomili, co nás čeká a údajně nás nemine.
   Mít svého lékaře, někdy se mu říká rodinný, je do značné míry přepych. Lékař si tam určuje počet registrovaných občanů, nezávisle na vzdálenosti či rizikovosti regionu, ale na vzájemných sympatiích nebo po dohodě vyjádřené finančně. Pokud některý občan náhle onemocní, třeba se mu těžko dýchá nebo má horečku nebo jinou náhlou příhodu, je dovezen do čekárny nejbližšího lékaře, vesměs příbuznými nebo taxíkem.
   A tak s ním čekají členové rodiny nebo tam sedí sám a to 24 hodin, ale i déle, a celou tu dobu je vícekrát upozorněn, že není v registraci, že tedy musí čekat.
   Není žádnou raritou, že se někteří staří nemocní odtud odvážejí přímo do pohřebních ústavů.
   Podobně je postupováno i s těžce nemocnými, kteří jsou některým ambulantním doktorem posláni do nemocnice. Čeká na lehátku, občas mu dají napít nebo odstrkají na záchod.
   Musí čekat, až se uvolní lůžko, také i dva dny, pokud ovšem neupoutá pozornost patřičným finančním obnosem. Dlouhodobé čekání příkladně na ortopedické nebo jiné operace se ovšem podaří významně zkrátit, podobně jak to podle západního vzoru zaváděl u nás Cikrt a Julínek. Je nepochopitelné, že se o těchto nehumánních principech stále zbytečně jedná a hlasuje.
   Za neméně zvláštní lze pokládat postup, třeba i po srdeční tzv. baypasové operaci nebo po jiném závažném operačním výkonu, kdy nemocný, který nejspíše neudržoval správnou spokojenost a pozornost nemocničního obslužného personálu, je druhý den posílán domů anebo do okrajové nemocnice (bez kardiologické nebo i chirurgické specializace) k doléčení. Ovšem je možné odoperovat slepé střevo nebo kýlu na dálku mnoha kilometrů (z Montrealu v chýši mezi ledními medvědy), ale na to, pochopitelně, musíte vynaložit vyžadovanou částku dolarů, případně celoživotní úspory.
   Můžete být pyšní, dodává náš dopisovatel Fanouš, že někteří vaši lékaři nechtějí vybírat od nemocných stařenek třicet korun, aby se morálně neshodili. Vždyť pro některou babku je to cena denního přídělu potravin. Tyto jevy nejsou ovšem dány tím, že by samet při upadající kvalitě zdravotní i sociální péče přispěl k humanitním vztahům ke stárnoucí a vesměs nemocné populaci. Medicína v Čechách byla už od národního obrození, tedy od 19.
   století, svým založením humánním oborem. A stalo se tak díky tomu, že na rozdíl od bohatých zemí Západu jsme neměli prakticky žádnou zazobanou vrstvu predestinovaných
   šlechticů. Lidé v zemi byli pracovití, a ne náhodou se hovořilo o zlatých rukou i mnohých doktorů, z nichž řada pocházela ze středního stavu, ale i rodin dělníků a rolníků. Proto jsou dnes pracovníci zvláště v sociální oblasti (slušně řečeno) mimořádně namíchnutí, vidí-li, jak jsme postrkováni a jak se přibližujeme k asociálně založenému a nehumánnímu Západu.
   Vše souvisí se vším! Proč si myslíte, že k volbám, včetně do Evropského parlamentu, chodí
   jen pětina občanů? Protože dosud nebylo koho volit, tedy nebyl nikdo podobný velkému mistru Janovi nebo jiným osobnostem, které by i za sociální práva prostých lidí bojovaly. Výběr byl ubohý skoro celých dvacet let. A kdybychom připočítali jen tři čtvrtiny nevoličů, které ze současných politických stran by získaly 25 či 30 procent hlasů? Modří by se jistě blýskali možná sedmi, oranžoví dejme tomu osmi procenty, dnešní rudí nejspíše šesti a zbytek patřil šmornu (včetně černých a zelených a různobarevných). O jiných příkladech, třeba o nových českých ozdobách v bruselských lavicích, si povíme někdy jindy. Mezitím si, prosím, opakujte: Jak dlouho ještě!? Anebo bude hůř, to mi věřte!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]