Myslel jsem, že o Franzi Kafkovi se už nedá pranic napsat. Všechno bylo nejen napsáno, ale i překopírováno, přemleto, přežvýkáno a… nestráveno. Zdá se, že Kafkovi se dnes rozumí ještě méně než v jeho vlastní době. Hlavně že se jeho melancholická tvář nechá zpracovat na trička a další atributy kafkovského průmyslu.
   Proto čtu s úžasem knihu Romany Nejdlové AMŠEL (syn Herrmanna Kafky) z nakladatelství Galén. Je to špalek o 566 stranách, samozřejmě kompilát z nesčetných pramenů, ale jaký kompilát! Toto slovo je podezřelé, ale běda tomu, kdo při tom myslí na špatnost.
   Autorka přirozeně musela nejprve zevrubně poznat vše, co se poznat dalo, leč hlavní je, jak s nalezeným zachází. Její závěry jsou zcela originální, snad i proto, že je psala žena, jež rozumí i těm mužům, kteří nerozumí ani sami sobě. Navíc neseděla po večerech pod lampou, ale osobně se vydala po ještě neuvěřitelně horkých stopách, o nichž jsou salonní badatelé přesvědčeni, že je zavál milosrdný prach.
   Její milostná výzkumná výprava, jinak to nelze nazvat, za Kafkou do jihočeského Oseka, předobrazu Zámku, patří k ojedinělým badatelským, cestovatelským i čtenářským výkonům! Ukazuje se znovu, že tajemství se neskrývá před lidmi přicházejícími s otevřeným a nezištným srdcem a že génius loci není potměšilý skřet, ale naopak přívětivý duch ochotný ke spolupráci.
   Knihu ozvláštňují koláže Jana Besedy, po nichž by závistivě pošilhával André Breton, a také skvělý doslov nedávno zemřelého Zdeňka Frýborta, na něhož autorka láskyplně vzpomíná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]