Ema měla v telefonu tak naléhavý hlas, že jsem nakonec jejím prosbám podlehl. Hodil jsem na sebe bundu a vyběhl ze svého bytu. K Emě jsem to neměl nijak daleko - necelé dva bloky baráků.
   "Chudák holka," říkal jsem si cestou, "musí mít nervy úplně na huntě, když mne žádá, abych k ní přišel teď večer a přespal u ní. Bojí se něčeho, říká, ale je to jen normální deprese, nic víc. Zcela nepochybně je tím příčinou její rozchod s Dušanem. Přeci jenom spolu několik let chodili, muselo tam vzniknout silné citové pouto. No, a teď je toho na Emu příliš moc.
   Ema byla moje velmi dobrá kamarádka a kdo by odmítl kamarádovi pomoc v nouzi? Vy ano? Já ne!
   Zazvonil jsem na zvonek od jejího bytu a snad ještě dřív, než jsem stačil z tlačítka odtáhnout prst, dveře se otevřely.
   "Dobře, že jdeš," rozcuchaná Ema byla nedbale oblečena v županu přes vytahané tričko. "Věděla jsem, že je na tebe spolehnutí."
   "Co jančíš, holka?" nasadil jsem dobrácký domlouvavý tón. "Máš v domě bubáky, že se sama bojíš?"
   "He - he, kdyby jen bubáky," smála se překotně a svlékala mi bundu, abych si to snad nerozmyslel a neodešel. Uvědomil jsem si, že je na pokraji zhroucení.
   Vstoupil jsem do Eminy garsonky a málem se zalkl peřinou kouře. Přetékající popelník na stolku, neumyté šálky s kávovým lógrem a zahlédl jsem i tubu jakýchsi prášků na spaní.
   "Takhle to opravdu nejde," přistoupil jsem k oknu a otevřel je dokořán. "Máš pravdu, dobře, že jsem přišel. Vždyť ty by ses snad dočista zbláznila!"
   "Zavři to okno!" vyjela na mne. Až jsem se polekal.
   Díval jsem se do ztichlé zahrady. Ze svého prvního patra tu Ema měla pěkný uklidňující výhled. Žádná hlučící a smrdutá auta, neóny a tramvaje, ale ševelící stromy, pípot usínajících ptáků a vůně napřimující se trávy.
   "Zavři to okno, prosím tě!"
   Otočil jsem se. Ema stála u protější stěny a znatelně se chvěla. Napadlo mne, že otevřené okno v ní vyvolává myšlenky na sebevraždu, i když skok z prvního patra jako způsob sebevraždy mi připadal absurdní. Nicméně jsem okno zavřel.
   "Víš, co?" navrhl jsem. "Uděláme si spolu takový hezký, tichý a příjemný večer. Uklidíme to tady trochu, já skočím do restaurace pro láhev vína, pustíme si nějakou příjemnou hudbu a ty mi pak řekneš, co tě trápí., jestli budeš chtít."
   Ukázalo se, že pro víno chodit nemusím, Ema měla zásobu alkoholu jak na mejdan pro stádo pubescentů. Pomohl jsem jí umýt nádobí a pak jsem pustil desku s Malou noční hudbou.
   "Tak, o co jde?" zeptal jsem se, když jsme se spořádaně usadili u skleniček s dobrým moravským.
   Ema nevěděla, jak do toho.
   "Tuším, že to má nějakou souvislost s Dušanem, ne?" snažil jsem se jít rovnou, i když jemně, k podstatě věci.
   "Nebudeš mi to věřit, ale s Dušanem to nemá naprosto nic společného. Nevím, jestli jsem se už dočista zbláznila, jestli mám nějaké halucinace, vidiny."
   "Povídej mi o tom. Třeba na to společně přijdeme. Máš nějaké vidiny?"
   "Ano."
   "Jaké vidiny? Co tě straší?"
   "Chobot!" a Emu zachvátil lomcující pláč. Počkal jsem několik minut s rukou na jejím rameni, až se uklidní.
   "Takový nesmysl. Chobot! Kdybys mi řekla, že tě chodí strašit Dracula, Bílá paní nebo nějaký zlý duch, ale chobot?"
   "Ano, chobot! Když si večer lehnu a chci usnout, najednou je tady. Vsouká se sem oknem a celou mne ohmatává. Je takový silný, tlustý a vlhký. Nikam před ním neuteču. Najde mne všude. Pod postelí, ve skříni, a když se před ním zamknu v koupelně nebo na záchodě, tak troubí!"
   "Cože? Troubí?"
   "Ano. Tak jako sloni. Troubí tak, jako sloní chobot."
   Přiznám se, že jsem v tu chvíli nevěděl, co na to říct. Jistě, člověku se někdy přihodí docela neuvěřitelné věci, trpí stihomamem, mluví s někým, kdo neexistuje, slyší různé hlasy. Ale chobot?"
   "No, nic. To nic, jistě se ti to jen zdá," nejistě jsem se pousmál. "Uvidíš, že se všechno vysvětlí. Máš pocuchané nervy, potřebuješ si odpočinout. Zůstanu tady přes noc a uvidíš, že tentokrát sem žádný chobot nepřijde. Zítra se mnou půjdeš k jednomu kamarádovi, je to psychiatr, bezvadnej kluk. Doprovodím tě k němu a on nám určitě nějak poradí."
   "Myslíš si, že jsem blázen?" Ema se naježila. "Mluvím pravdu."
   "Pojď, napijem se spolu," vtiskl jsem jí do ruky skleničku s vínem, "a o tom chobotu už nebudeme mluvit. Třeba to byl jen stín tamhletoho stromu a zbytek už dotvořila tvoje fantazie. To já, když jsem se rozváděl s Janou," a pustil jsem se do vyprávění o mých porozvodových kocovinách, jež jsem se snažil co nejvíce pepřit humornými scénkami.
   Ne, opravdu ne. Té noci se do Emina okna nevsoukal žádný chobot. Po první lahvince jsme dokonce okno otevřeli, aby k nám mohl vlahý noční vzduch, a když jsme dopíjeli druhou, Ema se té bláznivé myšlence s chobotem už sama smála.
   Byl to hezký večer a, promiňte mi to, i noc.
   Probudil nás starý morousovitý budík s hlasem jako ochraptělý generál a my jsme se na sebe s takovou tou provinilou, ale milou zamlklostí svědčící ještě o ne zcela rozvité důvěrnosti usmívali nad ranní kávou. Trochu nás oba pobolívala hlava a jeden druhému jsme si na to naříkali s možná až příliš hranou rozpustilostí.
   O nějaké návštěvě psychiatra nemohla být už ani řeč. Pospíchal jsem do práce a tak jsem se s Emou rozloučil váhavým polibkem.
   Stál jsem na stanici autobusu a pomalu si v hlavě přehrával celý ten večer i noc, když tu mi kdosi zaklepal na rameno. Dušan! Pustili jsme se do rozpačitého rozhovoru.
   Dušan se usmíval. "Nevím, jestli o tom víš, ale s Emou jsme se rozešli. Nějak se s tím stále nedokážu vyrovnat. Ale snad mi pomůže to, že jsem změnil zaměstnání. Představ si, dělám teď v zoologické zahradě krmiče slonů."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]