(Neuspořádané poznámky k jedné přínosné knize)

   Pod názvem MARXOVA FILOZOFIE DĚJIN vydalo brněnské nakladatelství Luboše Marka knižní studii Milana Valacha (1956 v Brně), "filosofa"1) , působícího na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (dříve Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) v Brně, konkrétně na katedře občanské výchovy. Autor publikace patří k výrazným aktivistům "Hnutí za přímou demokracii", je také spoluautorem knihy Přímá demokracie pro Českou republiku (2004), a rovněž svými články, publikovanými např. v internetových Britských listech, usiluje o demokratizaci a kultivaci politických, vědeckých a společenských poměrů u nás, připomínajících dobu ledovou. Kniha není obsáhlá, má 84 stran a připomíná rozvedenou teoretickohistorickou přednášku. Je rozdělena do několika kapitol: v oddíle "Marx a jeho doba" bychom spíše očekávali naznačení obrazu kapitalismu 19. století jako sociálně ekonomického systému a jeho "zločinnosti" (resp. nástroje vykořisťování člověka člověkem, místy přerůstající v genocidu na továrních aj. dělnících, vůči otrokům apod. - autor uvádí jen několik příkladů). Cennější je kapitola druhá nazvaná "Teoretické kořeny", v nichž je připomínán odkaz Aristotela, D. Huma, G. W. F. Hegela (dialektika "pána" a "raba") pro Marxovo myšlení. Většinu prostoru (s. 34-61) zabírají analýzy, výklad a aktualizace hlavních myšlenek Marxovy filozofie, dialektického a historického materialismu, analýza jasná, logická a přehledná, empatická a na úrovni, kterou můžeme doporučit studentům, zajímajícím se o osobnost Karla Marxe a marxistickou filozofii 19. století, nejednou zkreslovanou. Valach tvrdí oprávněně, že Marx "patří k jedněm z nejvlivnějších filozofů moderních dějin" (s. 5). V poslední části, nazvané "Marx a sovětský komunismus", usiluje mj. dokázat, že leninismus je popřením marxismu v podstatných bodech. V. I. Lenina, viděného jako "laskavého, ale přísného otrokáře" (s. 65, s odvoláním na V. Liberdu), líčí démonicky jako blízkého Hitlerovi, jako politika, který popřel demokratický odkaz K. Marxe. Dalším marxistům, revizionistům a kritikům 20. století pozornost v podstatě nevěnuje, opomenu-li kupř. jeho úvodní polemiku s postmodernou. Tedy ani marxismu marxistů a pseudomarxistů 19. i 20. století, neomarxistů, postmarxistů, antimarxistů a zvláště "marxismu" těch, kteří z Marxe nepřečetli ani celý odstavec - těch je ovšem nejvíce. Ale za větu, že "třídní boj se tak stává i motorem politického vývoje", by mu hrozila v režimu kriminalizace myšlení perzekuce. V něčem má odvahu, náš "filosof".
   Pochopitelně, některými aspekty své studie stojí Valach na pozicích běžného restauračního diskursu, jakkoli korektně a objektivisticky pojatého. Nedivme se proto tezím o zločinnosti minulého režimu 2), jeho umanutosti propagandistickým pojmem "totalita", několikráte a explicitně opakovanému výroku, že komunistická strana měla být v roce 1990 zakázána, jeho nerozlišování mezi obsahem pojmů revoluční teror a totalitarismus. U historicky myslícího člověka to překvapuje: kdyby studie zůstala na úrovně sofistikované či aktivistické propagandy, nemělo by smysl o ní psát. Bohudík je přes všechna omezení knihou seriózní, kterou bychom měli číst s tužkou v ruce. Stojí za pozorné přečtení a krátký komentář, protože četná ideologémata a mytogémata restauračního diskursu M. Valach překračuje, domýšlí do důsledků a relativizuje, myslí samostatně v oblastech, kde oficialitě, včetně vysokoškolské, chybí elementární odvaha a především kariérní (vědecký?) zájem. Přirozeně chybí i zájem dnešní "vlastnické" a "mocenské" elity na zpochybňování vlastní domnělé prevalence.3) A právě toto "překročení", tedy krok do intelektuální svobody, se všemi riziky s ní spojený, je třeba docenit: "Cenou svobody je také nutnost 'snášet' /se/ či se těšit z různorodosti a nezrušitelnosti, tudíž stálé protikladnosti názorů a postojů druhých lidí" (s. 9)
   "Demokratizaci poměrů" lze sice vnímat jako cosi nižšího než tzv. autentickou demokracii, bohužel nikdy nikde v plné míře nerealizovanou, ale snaha dát lidem větší míru svobod (instituty přímé demokracie) a zvýšit jejich podíl na rozhodování o osudu země je konceptem pokrokovým (nebojme se toho slova). Valach připomíná perspektivy "nové třídy" (s. 52), která bude moci kapitalismus nahradit jinou společností, protože na tom bude mít zájem, podobně jako kdysi měla buržoazie zájem na likvidaci feudalismu. Zdůrazňuje koncept nové třídy "silných", zaměstnanců, kteří nechtějí být "v podřízeném postavení vůči vlastníkům" (s. 52), a nového výrobního způsobu uskutečňovaného "v podnicích vlastněných jejich zaměstnanci" (s. 54), což bude "uskutečněním dávného snu o životě ve společenství svobodných, sobě si rovných a solidárních lidí" (tamtéž). Je jasné, že podobná revoluce nemá v soudobých podmínkách žádnou naději na úspěch, jakkoli je to alternativa lákavá a autorovi za ni děkuji: připomíná mýtus "sametové revoluce" a jejích požadavků, z nichž nezůstalo nic, co by nekonvenovalo kapitalismu. Jakpak by se asi vlastníci tvářili, kdyby jim "zaměstnanci" brali jejich vlastnictví, navíc globalizované a mnohdy zahraniční? Nerad to píši, ale "revoluce zaměstnanců" je prozatím utopie, její realizace by byla v zárodku udušena represivním aparátem - počínaje médii a konče armádou a soudy.
   Autor si uvědomuje, podobně jako většina kriticky a samostatně myslících lidí, že teorie a praxe vedoucí ke znevolnění, nesvobodě, vykořisťování, odcizení, k autoritářství (autor to v souladu s oficialitou nazývá "totalita") není vlastní jen "komunismu". Připomíná existenci silné a sílící, majetkově expandující a lačné "praebourgeois" ve společnosti 70. a zvláště 80. let. Tzv. reálný socialismus "padl především proto, že na jeho další existenci ztratily zájem mocenské a vlastnické elity, vládnoucí třída. Jejich síla, nahromaděný kapitál - finanční, sociální a kulturní /./ jim již 'socialistickou' slupku učinil příliš těsnou. Kapitalismus jim naproti tomu dával šance plně využít a rozvinout tento naakumulovaný kapitál." (s. 51) Jak všichni víme ze zkušenosti, je tzv. "totalita" (čti zločiny) přirozeným atributem kapitalistického dneška, přičemž Valach připomíná zvláště ideologii a praxi autoritářství a znevolňování v soukromovlastnických podnicích a korporacích. I ona určité zločiny umožňuje nebo k nim vybízí. Z dalších modů pak v knize jmenuje a částečně analyzuje toliko dva, a to fašistickou a tzv. církevní "totalitu", odvozovanou z víry v autoritu a z rigidního konzervativního systému myšlení a hierarchie.
   Cenná je v této souvislosti Valachova analýza tzv. konzervativní, de facto fašistoidní pravice u nás, maskující morálními a jinými frázemi potřebu vlády silné ruky, potřebu silných autorit (připomíná to ideologii některých "osobností" našeho jinak zbytečného Senátu). Dospívá k tomuto závěru: "Vzhledem k dosud uvedenému dostáváme prostor přibližně čtyř protínajících se, ale ne totožných množin, a to množiny vyjadřující podstatu a ideologii komunistickou, množinu téhož fašistickou, pak rovněž kapitalistickou a konečně čtvrtou množinu autoritářských církví. Společným prostorem všech je autoritářství. Odsuzující občany do role ovládané, vykořisťované a bezmocné většiny" (s. 75).
   Jako "totalitní" bychom ovšem museli vnímat i společnost otrokářskou a feudální, vlastně celé dějiny lidstva, počínaje vznikem soukromého vlastnictví výrobních prostředků, tedy vlády člověka (vlastníka produkčních sil) nad člověkem (toliko vlastníkem schopnosti vyprodukovat víc, než sám potřebuje k životu a reprodukci). Každý ekonomický systém generuje jemu vhodné a odpovídající režimy vlád či systémy řízení jeho složek, které pak vnucuje celé společnosti jako jediné možné (pro kapitalismus je tím "jedině možným" nejen fašistický stát, pro jeho tvůrce dvojsečná zbraň, ale i parlamentarismus s volebním censem i bez něj; pro systém zespolečenšťující výrobní prostředky otevřená diktatura "dělnicko-rolnickou" vládou, všelidový stát, přímá demokracie komuny atp.). Degeneraci socialismu v autoritářství a vládu "silných rukou" nelze zamezit? Je projevem zlé vůle jejich osnovatelů? Mnoho otázek a málo uspokojivých odpovědí.
   Studii je možná chápat jako jeden z krůčků na mimořádně dlouhé a klikaté cestě, jejímž výsledkem by mohl být ucelenější obraz perspektiv společnosti 21. století, i pravdivější obraz teorie a praxe pokusu o socialismus, obraz nesporných úspěchů a stejně nesporných neúspěchů a tragických selhání jeho aktérů. To patří k fenoménům moderní doby par excellence. A jakkoli recenzovaná kniha patří do jiného než literárněvědného oboru, lze ji doporučit i literárním historikům a kritikům, zvláště akademickým, i spisovatelům, zvláště oficiálním a autoritativní pravici blízkým.

   1) Redakci nakladatelství i autoru samému (!) doporučuji sjednotit pravopis "filosofie" či "filozofie". Jakkoli chápu konzervativní náhled, tedy respekt k řeckému základu "filo-sofiá" a psaní "filo-sofie", přikláním se k modernější podobě se "zet", tedy "filozofie"; odpovídá to i českému úzu (také už nepíšeme "mýthos", "these", či "pyjamo").
   2) S uvedenou poznámkou asi mnohý souhlasit nebude: nikoli "režim", nikoli "strany", nikoli "třídy", natož pak "národy" nebo sociálně-ekonomické "systémy", jen konkrétní lidé jednají zločinně - za režimu T. G. Masaryka, E. Beneše, E. Háchy, K. Gottwalda, A. Zápotockého, A. Novotného, G. Husáka, V. Havla nebo V. Klause. Režim či systém zločiny umožňuje, nezabraňuje v nich, popř. k nim lidi nutí, což je až trapné připomínat, zvláště ve světle soudobé zločinnosti a její místy až okázalé medializace. Jen v tomto přeneseném smyslu slova je možné mluvit o "zločinnosti", a to ještě s výhradou ahistorismu, nerespektování historických podmínek (v případě tzv. socialismu studené války) a morálního vědomí a kritérií doby. Antický otrokářský systém ani parlamentní demokratický režim, monarchie ani klerikální vláda nejsou zločinné an sich: zločinně jedná ten, kdo činí jakékoli "zlé činy" jiným (znevolňuje je, okrádá, lže, kriminalizuje, týrá psychicky či fyzicky, vyhrožuje zákazy a smrtí, znemožňuje práci etc.), kdo zločiny umožňuje nebo k nim přímo či nepřímo vyzývá, také k nim někoho nutí. Za současná genocidia ve světě nemůže "církev", "Spojené státy americké" nebo "antikomunismus" - jsou za ně v konečné instanci odpovědni konkrétní lidé. Konkrétní lidé štvou proti komunistům a žádají jejich perzekuci či dokonce vyvraždění, konkrétní lidé žádají sterilizaci romského etnika, konkrétní lidé znevolňují zaměstnance a činí z nich novodobé bezprávné otroky, konkrétní lidé nařizují bombardování a války etc. "Režim" či instituce jsou jen nástroj - sekyra není vinna tím, že "zabila". Bohužel každý u nás známý systém zločiny a zločinnost umožňoval, byť jen jeden se měl stát - v rukou zločinců - nástrojem genocidy českého národa, po očekávaném vítězství Třetí říše. Podobně doporučuji přistupovat ke "kolektivní vině" nějakého národa (kupř. českého za odsun německého obyvatelstva), politické strany (kupř. komunistů za politické procesy v 50. letech), společenské třídy (buržoazie na velkou hospodářskou krizi 30. let nebo restituentů 90. let za vyhánění lidí z jejich obydlí) apod.
   3) Touto sebereflexí se naše "elita" samozřejmě neliší od té předlistopadové, předúnorové, předříjnové, resp. polistopadové, poúnorové, poříjnové; není nutno stále opakovat, že dnešní režim, liberálně sociální demokratura s lidskou tváří, není paradigmatickou výjimkou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]