Ohlas na kapitolu Dobříš z knihy Jana Martince Nejlepší dramatik je život (Obrys-Kmen 14/2005)
   Zatím jsem neměla možnost seznámit se s dílem Jana Martince, ale když čtené zavadí o spřízněnou strunu mého dávného a trvalého obdivu k Janu Drdovi, čtu se zaujetím a zjišťuji, že autor vzpomíná i na další osobnosti, s kterými i v mém životě došlo k radostným setkáním. S úctou se dívám na snímek prezidenta Edvarda Beneše s Ivanem Olbrachtem, Janem Drdou, Marií Majerovou, Václavem Černým a Václavem Řezáčem. Obdivuji je nejen pro krásu českého slova, ale i pro schopnost zachytit tep doby.
   Chci se zastavit jen u několika styčných setkání Jana Martince s mými. Autor při líčení těžkého životního období, kdy v létě 1953 začal pracovat na dobříšském zámku a dosavadní přátelé ho ignorovali, ale poznal i ty, kteří pomáhali, píše: »Mne se ujal prozaik Josef Sekera...« Právě on je onen styčný bod, o kterém J. Martinec píše - jak jeho nejúspěšnější román Děti hliněné vesnice překypuje láskou k Romům.
   Bylo to kolem let 1959 a 1960, kdy na křižovatce nuselského náměstí, v rohové kavárně, jsme se téměř pravidelně scházeli - inspektorka pro kulturu NV (Marie Gütnerová), moje maličkost a náš Josef Sekera. Ty schůzky měly jediný účel, jak on říkal: »Povyprávět si.« S nelíčeným zájmem poslouchal naše prožitky, vyptával se a rád vyprávěl své. Došlo i na Děti hliněné vesnice. Oči mu zasvítily, zabafal a poněkud lišácký výraz se mu mihl tváří. »Jo, oni mne dokonce jmenovali svým králem.« »Kdy a jak to bylo?« »Děvenky, to nebylo tak jednoduché. Měl jsem možnost dost dlouho být mezi nimi, než jsem poznal, jak žijí, jejich zvyky a povahu...«. Využila jsem zámlky: »Jeden můj známý prokurátor řešil služebně na Slovensku otázky Romů. Tehdy šlo o poškozování majetku. Při osobní návštěvě shledal byt v pořádku - jen ve vchodových dveřích byl vyřezaný otvor, zakrytý vně i zvenčí zavěšeným hrubým plátnem..« Přesné znění odpovědi na otázku proč? už si nepamatuji, ale zněla asi v tom smyslu: »Ale co, máme psa. Ten chce ven a zase zpátky... tak proč mu máme stále otvírat a zavírat? Tak ať si chodí kdy chce a jak chce.« Sekera se zasmál: »To jsou oni. Jejich životní rytmus... duše...« Opět chvíle zamyšlení. »Uměli se radovat, zpívat, tančit... a taky pít.« Poslouchaly jsme tiše oživlé vzpomínky. »Říkali, Čehún nevydrží to, co Rom.« »Čehún?« »Alespoň já že ne. Snažili se mne přesvědčit.« »Přesvědčili?« Následovalo líčení různých setkání, něco jako rodových, kmenových schůzek. Na jednu takovou byl pozván a že kdo vydrží - bude král. »Sezení se konalo. Matka rodu dohlížela. Za zpěvu, smíchu i tanci se pilo... Tu odpadl jeden a pilo se dál. Připíjelo se i se mnou, odpadli další a další a opět se připíjelo i se mnou... Já stále na nohou, až se i matka rodu potácela.« »Jak to, že oni, zvyklí pít, nevydrželi?« »V tom to je. Doběhl jsem je. V kapsách jsem měl schovanou zásobu dnes už nevím jakého tuku. Po každém napití jsem nenápadně zakousl, spolkl, po celou dobu pití. Vydržel jsem a tak mne, Čehúna, prohlásili za krále.« Sekera byl výborný vypravěč. Vzpomínky na přátelské schůzky s ním nikdy nevyblednou.
   Druhým styčným bodem je autorovo vyznání obdivu a úcty k osobnosti spisovatele Vladimíra Neffa. Hodnocení jeho moudrého, kritického, poctivého a pravdivého uměleckého díla. Jeho schopnosti navzdory všem zaznamenat tehdejší život s klady i zápory.
   Ve středu 13. 4. na ČT 1 skončil sedmý díl ve vysílání Pro pamětníky Zlá krev - osudy rodu Bornů, Nedobylů i Pecoldů, které podle V. Neffa v r. 1986 zpracoval O. Zelenka. Že nemusí mít obrazovka jen ten dnešní, převážně negativní vliv na diváka, jsem se přesvědčila při sledování všech sedmi dílů. Se slzami v očích, bez nostalgie, ale s hrdostí na české umění. Vroucně jsem si přála, aby to češství nejen divákům, ale i účastníkům toho hereckého koncertu tak dokonale ztvárněného díla v srdci zůstalo. Aby tu svou českou národnost dokázali obhájit.
   Zastavuji se u Neffa proto, aby podobná díla nezapadla - musí se jich ujmout režie a štáb - odpovídající citlivý herecký kolektiv, aby vzniklo »kulturní« dílo. Tím režisérem i Neffova díla, který to umí, byl František Filip. Pokládám si za čest, že se o něm mohu zmínit. Znám ho jako člověka, který nade vše miluje svou práci - lidi. Životní opravdovost je mu nade vše. Svou laskavostí a přítomností dokáže vytvořit při práci atmosféru - nadchnout a stmelit kolektiv, na který se pak nezapomíná. Herec Martin Růžek to na jedné festivalové besedě vyjádřil: »Kdyby Filip v půlnoci zavolal, zvednu se a jedu.« Režisér Filip má ten dar chápat život a zachytit ho v celé široké složitosti.
   Třetím styčným bodem je Antonín Zápotocký. Autor cituje jeho výrok: »Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu.« Hlavně pro tu prostou, bezprostřední pravdu ho měli lidé rádi.
   Pracovala jsem v letech 1952-57 v pražské Koh-i-noorce, pro kterou měl ve vršovické sokolovně Antonín Zápotocký přednášku, mimo jiné i o sportu. Já, od dětských let Sokolka, jsem tehdy zaznamenala, a dodnes jsem přesvědčena o pravdivosti jeho tvrzení, že »s likvidací Sokola bylo vylito dítě i s vaničkou.« Ten shodný názor jsem pak přibila odpůrcům sokolství na zeď v naší schůzovní místnosti.
   Můj bývalý muž měl za úkol pomoci lidové armádě ve vojenské posádce v Boleticích organizačně připravit vystoupení čínských umělců včetně výstavy grafických listů a fotografií. Já pomáhala psát popisky, zatímco vojáci jezdili s kočárkem s mou dcerkou.
   Na besedu s vojáky přijel Antonín Zápotocký. Rozhlédl se po lavicích hlediště a ukázal na prostor nad ním. »Chlapci, co říkáte - jdem na zelené«. Vojáci posedali na trávník kolem něho. »Tak hoši, mám vám promluvit do duše - chlast a holky.« Rozpaky pomalu opadaly, otázky se rojily. »Míra? Míra pití? To máte tak. Piju-li jako kameník půllitr za půllitrem, splachuji prach. Piju-li u horké pece, sice také více, nahrazuji pot a hasím žízeň a tak dál...« Smích, poznámky. »Kdybych vypil dnes při současné práci tolik jako tehdy kameník - byl bych ochlasta. To je ta míra. Vědět kdy, kde, kolik smím, kolik snesu.« Je to už mnoho let od oné besedy; zůstává zlomek vzpomínek vztahujících se k oněm » holkám«, k postavám jeho románů. »Toník? Byl to pěknej lauzřík. No, já ho přece musel znát.« On sám se, jak se tehdy vyjádřil, nepovažoval za spisovatele. Chtěl jen vyprávět, přesvědčovat.
   O nějaký rok později, při služební cestě, jsme se stavěli v zahradní restauraci. Pod zeleným košatým stromem byl prostřený stůl s vázou plnou květin. Čekali na příjezd Zápotockého. V blízkosti prostřeného stolu mazali chlapi karty. »Ne, tu tam nedávej« a další rady do hry se ozvaly. Kdo radil? Toník Zápotocký. Mávl rukou k ženě: »Bafni tam ten stůl - přisunem ho« a hra pokračovala.
   Všechny vzpomínky i na letmá setkání s ním, a bylo jich hodně, jsou nezapomenutelné, i jeho projevy tak srozumitelně přesvědčivé.
   Marie Zápotocká v knize Můj život s A. Zápotockým onu dobu zaznamenala. Ve chvílích, kdy mne mediální a politické klima umrtvuje svou prodejností, lživostí a hrabivostí, sahám s úctou po této knížce s obdivem nad statečností lidí, která je v ní zakleta.

   HANA KOŘÍNKOVÁ z Prahy 4

   Knihu Nejlepší dramatik je život si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]