Ve sbírce PŘEDEVŠÍM ČLOVĚK, kterou přeložili Věslava Kedyková, Eva Mánková a Karel Sýs a vydalo nakladatelství Zdenka Brožová, Periskop, Hluboš 2011 jako 18. svazek edice Báseň na sobotu, dočetl jsem se o jejím autorovi v předmluvě kubánského diplomata Fermína Quiňonese Sáncheze, že je to „bojovník proti terorismu již třináct let nespravedlivě vězněný za tuto svou činnost ve Spojených státech“, z titulní básně knížečky ještě, že byl zřejmě odsouzen za domnělé vyzvědačství (všech deset slok té hrdé básnické obhajoby odpovídá na nařčení: „Prý jsem špion“). I řekl jsem si pošetile, že se na Internetu dovím víc, kdo je vlastně Antonio Guerrero, dlouholetý vězeň a básník. Chyba lávky anebo spíš moje, na internetu jsem ztracený bezradný venkovánek a nešika, takže jsem byl zalit tsunami údajů o jakémsi stejnojmenném kopálistovi do míče a dalších jmenovcích, ba také o mexickém státě, v němž leží mj. slavné Acapulco, jen k životopisu autora jsem se neprobabral, a tak mi nezbylo než udělat, co jsem měl udělat hned a co je radostí každého čtenáře a kritikovou přímo povinností: vyčíst vše podstatné a důležité z básní samých, a ani ne tak z toho, co autor tvrdí o sobě, ale především ze způsobu, jak vidí svět, po čem touží, co v životě miluje a čeho se nemíní a nemůže vzdát, ať už o něm lidé soudí cokoli a za co je třeba odsouzen soudem.
   A sbírečku jsem přečetl jedním dechem a nenašel v ní nic, co by mi bylo proti mysli a co by mě před člověkem, především člověkem, který verše vydané knížky napsal v letech 1999-2001 a v lednu až únoru 2010, varovalo, mělo na pozoru. K jedné básni si zvolil za motto verše latinskoamerického básníka a bojovníka za svobodu José Martího o pravdě jako kolosální paži pozdvihující spravedlnost tam, kde na ni nedosáhne lidská chamtivost. To pojetí si přisvojil; to je jeho pravda, která se „sbratřila s důstojností“ a dodejme: s poezií. V šesti verších Odpusť mi prosí za odpuštění, že už třetí den ještě nenapsal verš: „Jsou tomu už tři dny, nezlob se, básničko, / co mi zabavili tužku.“ Právě poezie mu pomáhá žít za mřížemi, žít vlastně radostně, i když „nespravedlnost se prodloužila“, věřit „v dočasnost svého neštěstí“ a vidět den, kdy „naposledy zamávají černými křídly / hejna ledových nocí“, neschopná „zatemnit svítání / posledního nespravedlivého dne“. Ve sbírce by nemusela být ani sloka o čisté obloze, na niž zbloudila oblaka, aby se nám nepřipomněla hrdá a statečná kniha Josefa Čapka, jeho Básně z koncentračního tábora. Kdo dokázal napsat cyklus Z mých výšin, tj. z 22. patra věznice, verše tak povznesené nad všecko věznění a věznitele, kdo právě tam „obloze přiřadil radost / zemi milosrdenství / moře obdařil svobodou / a slunce nazval srdcem“, kdo se tam dokázat dobrat jistoty, že „přátelství se přátelí s láskou / a láska s mírem“ (rozhodně ne s nějakým humanitárním bombardováním), je básník. Jsem „básník náhody“, dovolí si Guerrero provokovat, tak jako Nezval provokoval verši o tom, že žije „celý život z náhod“.
   Ač jsou ty básně psány v cele, jsou jistotou svobody nakonec vítězné. „Srdce se otřásá poplašeným rytmem / a přece přebije moc mocipánů“, je si Guerrero jist, čteme v překladu působivosti nejpůsobivějšího originálu. A nesmím zamlčet neokázalou, zato intentivní erotičnost této poezie, v níž běží básníkova vášeň „na úpatí milovaného těla“ k „svrchovaným nohám“. Na sám konec recenze jsem si nechal chválu na líbeznou obálku, frontispis a závěrečnou kresbu Františka Doubka, loni v prosinci žel zesnulého.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]