Válka a vojančení byly pro mnoho významných umělců důležitou inspirací a často ovlivňovaly i jejich životní osudy. Takovým spisovatelem byl i Fráňa Šrámek, jehož okrouhlá životní jubilea si letos připomínáme (19. 1. 1877 - 1. 7. 1952).
   Přelom devatenáctého a dvacátého století, kdy mladý literát vstupoval do života a na uměleckou dráhu, předznamenal trvale a nevývratně umělcův protiválečný postoj, který se odvíjel od jeho tehdejšího anarchistického uvažování a byl potvrzen jednotou osobních činů a tvůrčích manifestací. Není proto divu, že jednoroční vojenská služba v rakouském Freistadtu mu byla prodloužena na dva roky a pozdější vojenské cvičení se neobešlo bez pobytu v garnizonním vězení a bez následné policejní perzekuce. Svědčí o tom verše z rukopisného cyklu Ze staršího skicáře, první publikované povídky a črty z počátku století, hněvivé novinové články i slavná sbírka "veršů o vojáčcích" Modrý a rudý. V povídce Ejhle, člověk, jejíž hrdina hyne ve válce a v níž je přesvědčivě vyjádřena tvář militarismu a války, čteme, že "vojna je už taková věc, že nelze její hrůzy učiniti menšími; minimum jejích hrůz bylo by ještě summum hrůz, jaké kdy na lidství mohly přijíti."
   Jednoznačný Šrámkův protest proti válce a militarismu se prohloubil spisovatelovou zkušeností z první světové války. Prožil ji celou v uniformě na frontách v Haliči, v Rumunsku, v severní Itálii, na čas i ve vídeňském zázemí v blízkosti Roberta Musila a E. E. Kische. Vzrušené umělecké svědectví o ní vyjádřil nezapomenutelnými verši ve Splavu, v knize povídek Žasnoucí voják a v dramatech Hagenbek, Zvony a Soud. Odsudkem války je i vzrušený závěr vitalistického románu Tělo, končícího nejsilnějším českým záporem.
   I v ztišelé etapě Šrámkovy prvorepublikové tvorby, věnované především oslavě rodného kraje a nostalgickým vzpomínkám na mládí, čas od času výmluvně zazní hlas reflektující krutost válečných hrůz ničících všechno živé (např. Věčný voják, Voják na stromě). Motivy války a vojáka provázejí básníka i v pochmurných dnech Mnichova, v době okupace, v jásavých dnech osvobození i v sešeřelé atmosféře další válečné hrozby let padesátých.
   "Slepé šílenství, jemuž se říká válka", jak je pojmenoval na začátku své umělecké dráhy, ožívá v konkrétních individuálních osudech věčného, nemluvného i mlčícího vojáka, který je mementem proměnlivého času i neuskutečněné touhy "po zeleném, blaženém životě". A tak Šrámkův povzdech "Nebudu voják. To bude krásné" v závěru básně Voják v poli zůstává i dnes, padesát let po básníkově smrti, stále ještě snem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]