OLDŘICH RAFAJ

Stopy bolesti

Nepřijdou děti.
Nemají čas. Benzín je tak drahý,
mají málo peněz, rádi, že vůbec mají nějakou práci.
Nezavolají, nezastaví se, nezaklepou u dveří.
Neuslyšíš jejich hlas.
Věčně spěchají. Neruš je.
Co jsou tvé stesky proti jejich problémům.
Mihnou po tobě pohledem, to stačí.
Mobil přece tolik stojí, každé zavolání.
Zítra nemůžu. Přijdu ve středu.
Nevychází mi to, možná za týden.
Kdyby něco, zavolej. Dej na sebe pozor!
A neupadni jako minule. To stálo za to!
Museli jsme s tebou do nemocnice.
- Sedí u stolu, dívají se na otce, vedou řeči.
Otec pak druhému synu, když je s ním sám, řekne:
Asi si něco udělám.
Tolik bolesti v srdci má starý opuštěný otec.
Před dvěma roky mu zemřela žena, naše matka.
Udřela se, utrápila v sedmdesátiletém životě,
po čtyřech dětech,
ti dnešní výminkáři v jednopokojovém panelákovém bytě,
který se zázrakem jednomu ze synů
podařilo sehnat na úřadě.
- Přijdou-li děti za ním, přijdou starosti,
tatínku drahý, ty věčně sám,
z osmi dětí na slováckém venkově.
Nosil jsi hnědý klobouk už od 1. republiky,
chodils poslouchat dechovku, aby ses dostal mezi lidi,
ty voják z albánské fronty za 1. světové války,
hnali vás kolem Lago di Garda, Lago di Maggiore, Lago di Como,
Mohl bys povídat o válce, ale mlčels.
Nepřišly děti, zase nepřišly,
Nemají čas, ale hodně starostí.
Ty nemáš žádné.
Zlá samota tě užírá každým dnem.
Sám, samoten,
ty strome v širém poli,
na jehož větvích poskakují nezbední ptáci...



Vím

Miro, Miro,
bratře můj,
ty jsi po smrti,
já před ní.
A začnou počítat, jako já od tvé,
je tomu už osmnáct let, co jsi odešel.
Kolik se dopočítají oni?
A budou vůbec počítat? Budou?
Přeju jim hodně dobrých roků,
aby žili šťastni a smířeně.
Mně to nebylo dopřáno, stejně jako tobě,
mé drahé, jednobuněčné dvojče.
Tolik let jsme byli spolu, a teď ...
Kam mám jít, abych tě našel?
Už se mi nebude tak hrozně stýskat po tobě
jako mně v rocích po té sobotní prosincové noci,
v níž jsi odešel beze slova.
už se mi nebude tolik stýskat po tobě, bratře můj,
Budeme už navždy spolu.



Podaná ruka
(Jindrovi Uhrovi v den jeho svátku)

Tolik jsi miloval Janáčka,
žes o něm napsal krásnou knihu.
A já Ti napsal několik stránek dopisu o ní.
Leoš a já jsme byli ze stejného kraje,
stejná duše, stejný stesk a zoufalství po lásce.
Psal jsi mi útěšné dopisy v odpovědích,
v nichž bylo tolik porozumění, i radosti ze života,
který se Ti schyloval k západu, anižs měl tušení.
Ty chlapče z brněnské Líšně, kam jsme kdysi
za studií jezdívali na vojnu v zámku,
v dědině nad Brnem, ve svahu uhnízděné jak slípka na vejcích.
Stál jsi u mne, když mi bylo úzko,
podpírals mne v závrati.
Tvé vlídné slovo, Tvůj upřímný pohled,
Tvá řeč s brněnským akcentem.
Ti, které potřebujeme jako sůl, odcházejí.
Tys také z ničeho nic odešel,
chlapče z Moravy.
Je prázdno po Tobě, chybí mi Tvůj čas, Tvá přítomnost,
Tvá podaná ruka.
Přes propast času jsem s Tebou, vidím Tě, slyším Tě.
Čas posunul nás jinam. K čemu blíž?
Ač neslyším Tě již, vím, že dýcháš se mnou.
Šedý čas mně do vlasů chvíle s Tebou vemnul,
chvíle, v nichž ještě den života
se v Tvé dobrotě mihotá
a padá zpod oblak,
vítá den svým střemhlavým letem
jako pták.




Satirik Václav Lacina se narodil 9. července 1906 - před 100 lety. Přinášíme jeho dosud netištěné texty.

VÁCLAV LACINA

Děda jde s dobou
Na hrudi květy šeříku
navštívil děda ples.
»Co sis to navlék, staříku?«
»Toť velká móda dnes!
Co smějí ženy, smím i já, to věz:
Nahoře bez.«
19. 4. 1991

Spěchá!
Pohřební novinovou službu třeba zčerstva
dát pod vedení funerálního ministerstva.
1. 5. 1991

Za práva Moravy
Rovnoprávnost prosadíme
přinejmenším do půlky:
české filmy opatříme
moravskými titulky.
6. 5. 1991

Tvůrce
Hově chtíčům čtenářů a doby
díla svoje pornamenty zdobí.
25. 5. 1991

Z Domova důchodců
I
Že »sestra také člověk je« - to ještě platí?
Omyl! Sestry andělé jsou! Bez debaty!
II
Oběd chutný, výživný a sytý;
oběť na oltáři svaté Obezity.
III
Jaká to bouře burácí v mém uchu?
Beseda dvou přátel s vadou sluchu.
IV
Na pokoji uklízečka bdělá
v rukavičkách pořádek tam dělá.

Že kuře darmo nehrabe,
toť pravda svatá.
Ziskulovci jsou v tom nad kuřata.

Taky jeden čistý
»Co máte za nehty?« kšeftaře ptal se tisk.
»To není špína. Fakt. To je můj čistý zisk.«
Z cyklu Trpké rozinky z vánočky, 1992

Létající talíře
Meziplanetární hosti?
Ne - příhody v provozu domácnosti

Tiskoví podnikatelé
»Nepropagujeme pogromy
aniž voláme hromy na Romy,
nepopisujeme sadismus a vraždy,
vydělat chcem jen prachy. Jako každý.«

A léta běží
Piráti byli kdysi gentlemani,
pod černou vlajkou pluli s lebkou, hnáty,
jak se to sluší, patří na piráty.
Dnes mezi piráty už gentlemanů není,
dnes piráti, když na pochod se dají,
republikánskou vlajku rozevlají.
Jaký je účel toho triku?
Ukořistiti republiku!

PÁN MLUVÍ
Byv restituován,
jsem zas domácí pán,
můj dům je zas můj hrad.
Vy nevěříte snad,
či vám to není vhod?
Zavru vám vodovod
a vypnu elektriku.
Novému nájemníku
jsem ochoten vše vrátit,
když bude v markách platit,
až převezme váš byt.
A vy můžete jít...
Kam, kde a jak vás přijmou,
to není starostí mou.
Velká moc mně na zemi je dána:
restituovaná moc domácího pána!

RODOKAPS
Jednu káčé stával sešit Rodokapsu,
vydavatel si jím chutě mastil kapsu.
Byl to krvák, zmetek, na čtenáře mor;
že byl za korunu, nazván MORZAKOR.
Potom se nám na dost dlouho ztratil,
nastojte však - teď se zase vrátil!
Chudobní duchem zajásali všade:
»Zas máme své MOR ZA KORunu pade!«
Z cyklu Z doby předbřeznové, 1993

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]