Marta Urbanová je spisovatelkou, která nepochybně čerpá převážnou část námětů ze svého života, i když samozřejmě nelze tvrdit, že své životní epizody pouze popisuje či rozepisuje, ale nesporně jsou v jejích textech, třebaže často ukryty, někdy hlouběji, než bychom se domnívali. Nerad bych, aby tento můj názor byl brán jako negativum, spíše jde o klad; autor prostě přes svůj život nazírá své okolí. Je to jev zcela zákonitý, a kdo z nás tvrdí, že ani náhodou, může si být stoprocentně jistý, že mu to jen tak někdo neuvěří.
   Autorka na sebe výrazně upozornila už v roce 2007, kdy v Literární čajovně Suzanne Renaud vydala Pověsti z Železných hor. Knížka byla až překvapivě rychle rozebrána a ne pouze proto, že pověsti se staly módní záležitosti; měla nesporně i své literární kvality na rozdíl od toho, co bylo běžně vydáváno. V rychlém sledu následovaly povídkové soubory Medonosky a Měsíční hory (obě v Balt-East, 2008), romány Vteřinová noc (Oftis, 2009) a Deník pro jiný svět (Oftis, 2010). Ve všech těchto knížkách autorka prokázala, že to se svým psaním myslí vážně a že – obrazně řečeno – našla svoji parketu.
   V povídkovém souboru ZPĚTNÁ ZRCÁTKA (Epika, 2011) spisovatelka sáhla hluboko do kapsy a ve sbírce se ocitly povídky, které převážně napsala již dříve a část jich zveřejnila porůznu časopisecky; namátkou jmenuji ty, co jsme například publikovali v bulletinu Kruh, čtvrtletníku Střediska východočeských spisovatelů v Pardubicích – Mořská štika, Sociogram, Pozvánka, Svět za sklem, Slavnosti hašení ohně, Místo na slunci. Jejich knižní podobu lze jen přivítat, protože převážná většina povídek má nepochybně trvalou hodnotu.
   Sama autorka svoji sbírku charakterizuje: V prolínání pomíjivého a věčného je nejdůležitější člověk, jeho duševní svět. A ten se navršuje lety, zkušenostmi. Proto většina mých povídek, i když se v nich obracím především k mladým lidem, vypráví o láskách lidí, kteří je mají ukryté v sobě jako zpětné zrcátko, do něhož se občas dívají. Snažila jsem se v nich zobrazit člověka čestného, skromného, s nepodbízivým postojem k životu.
   Souhlasím. Zvláště láska ve všech svých podobách a formách je velice důležitým prvkem v tvorbě Marty Urbanové. A kdyby se někomu přece jen zdálo, že někde lásku nevystopoval, ať uvažuje o alternativě, s jakou láskou, upřímností a porozuměním je příběh napsán. I tohle je přece láska…
   Jsem přesvědčen, že spisovatelka při svém psaní nepřemýšlí o tom, jak by své čtenáře šokovala, ale že své příběhy tvoří tak, jak jí velí srdce, bez frází a jakékoliv samolibosti či předvádění sama sebe. Jak jsem se již zmínil, většinu povídek ve sbírce jsem znal, ale četl jsem je znovu s velkým zaujetím, abych si je osvěžil v paměti.
   Při té příležitosti mě napadly další plusové body, které je možné připsat k dobru autorky. Její příběhy nejsou zahlceny slovy, rádi a snadno se naladíme na stejnou notu, prospívá jim častý nádech tajemna a záhady, která pro nás po přečtení už záhadou není. A objevuje se tu i nový směr, který by se mohl nazvat voláním dálek. Marta Urbanová přichází i s prózami, které jsou výsledkem jejích cest do zahraničí, v této sbírce je například reprezentuje povídka Místo na slunci. Myslím, že próz na toto téma bude přibývat. Nepochybně o tomto trendu svědčí povídky a črty, které publikuje na internetu v Pozitivních novinách.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]