Jonáš sedí zkroucený v křesle a čte knihu o vynálezci atomové pumy. Každou chvíli zvedne hlavu a přemýšlí. Sotva jeden něco úžasnýho vymyslí, druhej toho hned využije, aby něco zničil. Symbióza blbejch a chytrejch na jedný planetě je nebezpečná. A beznadějná pro ty chytrý. Leda že by vymysleli, jak paralyzovat blbost. Jistější by ale bylo uletět na jinou planetu. A pokud možno sám, aby se vyloučila možnost, že mi bude někdo brát moje vynálezy. Taky bych mohl jenom tak bejt a nic nevymejšlet, ale to bych asi nedokázal. Byla by to nuda.
   Ale co když se na tý nový planetě rozdvojím jako žížala a každá moje půlka bude žít vlastním životem? Která z nich budu já? Nebo budu dva současně?
   "Proč se nejdeš projít, Jonáši, je tam docela teplo?"
   To je fakt moc zajímavý. Doufám, že na to přijdu, aniž bych to musel vyzkoušet.
   "Co bylo ve škole?"
   Ten kluk mě vůbec nevnímá. Je jako v jiným světě. Snad se nezamiloval...? Ve čtrnácti letech? Stává se to... Ale ne, Jonáš a holky - to nejde dohromady. A co Jonáš a drogy? Panebože... Říká se, že narkomani mají rozšířený panenky.
   "Jonáši! Nech tu knihu a podívej se na mě."
   Ne, panenky má normální. Takže v tom přece jen bude nějaká holka.
   Jonáš odloží knihu.
   "Tak já jdu teda ven."
   Matka se za ním bezmocně dívá. Před chvilkou ho sama posílala na vzduch, ale teď by ho nejradši objala a nikam nepustila. Uvolnil se jako semínko pampelišky a vítr ho unáší pryč. Kdybych jen věděla kam...

   Jonáš obchází tržnicí. Kolem vietnamského stánku vlají noční košile pastelových barev. Jsou jako krásní duchové, kteří oživují bezbarvou předjarní ulici.
   Kolem proudí auta - jedno za druhým. Devadesát procent z nich vyjelo určitě kvůli nějaký blbosti. Je nepochopitelný, proč dělají všichni tolik neužitečných věcí. I já dělám samozřejmě nesmysly. Ale já musím, protože mě k tomu dospělí nutěj. Proč ale blbnou sami dospělí? Zavedl bych Den přemejšlení - něco jako je třeba Den boje proti kouření. Kdyby na jeden jedinej den všichni všeho nechali a jenom přemýšleli, celej svět by se mohl změnit. Podle toho, co by vymysleli, by se pak žilo další rok.
   Jenže lidi mají velikou averzi k přemejšlení. Berou věci tak, jak jsou, a jedou podle vyšlapaných kolejí. A nikdo se nezeptá, kam ty koleje vedou. Vždyť lidi si vyloženě škoděj! Proč? Je to jenom lenost, nebo je v tom něco víc?
   Všichni spěchají s taškama do tržnice, aby koupili brambory, mrkev, kuřata a další věci na vaření. Příprava jídla zabere spoustu času. Jíst se pochopitelně musí, ale proč to neodbýt co nejrychleji, aby měl člověk čas na něco důležitějšího? Třeba moje babička - ta v jednom kuse něco vaří nebo peče. Jak by při takovém životě mohla na něco zajímavýho přijít?
   "Tys mě rozesmál, chlapče," odpověděla, když jsem se jí zeptal, proč nechodí jíst do restaurace. "Kde bych na to vzala, chodit každej den do hospody?" Takže ten problém je v penězích.
   Jonáš obhlíží stánky se zeleninou. Cestou zpátky se zastaví před vchodem do restaurace, kde mají za sklem vystavený jídelní lístek. Asi by se dal propočítat rozdíl mezi jídlem připraveným doma a zakoupeným v restauraci. Stačilo by opsat ceny, potom vzít kuchařskou knihu... Někdo by se na mém místě dal hned bezhlavě do počítání. Ale v tom je právě ten chyták! Čísla přece nic nevyřeší. Místo planých výpočtů by se mělo zavést jídlo zdarma. A vůbec - všechny užitečný věci. Ať se platí za ty neužitečný - anebo ty ať se radši vůbec nevyrábějí. Ušetřilo by se spousta prostředků. Třeba cigarety nebo zbraně - všichni vědí, že slouží k ničení života, a přitom se jich tolik produkuje.
   Tady dřív bydlela babička. Na schodišti starýho cihlovýho domu to vonělo jako v jeskyni a z okna bylo vidět na dvoreček s klepadlem a kaštanem. Pak ty cihlový domy zbourali a začali tu stavět něco jinýho.
   Jonáš se protáhne dírou v plechové ohradě. Tohle je inteligentní svět. Od dětství rád pozoroval práci na staveništi. Tady má všechno svoje určení. Žádný dělník nejde nikam zbytečně. Úkony jednotlivců na sebe funkčně navazují, aby vytvořily společné dílo.
   Rameno jeřábu se pomalu otáčí. Skupinka mužů vztahuje ruce k traverze, která se jim pohupuje nad hlavami. Ještě na ni nedosáhnou. Pantomima gest vzhůru ke kabině. Jeřábník opatrně snižuje náklad. Tohle je mnohem víc vzrušující než nějaké samoúčelné představení v divadle. Jonáš si počká, až se dělníci traverzy zmocní, odpoutají ji a na ramenou odnášejí ke stavbě. Vysekávají rychlé, úsporné kroky - traverza je asi pěkně těžká. Z rozestavěného domu vyběhne další muž a s pokřiky jim ukazuje, kudy mají jít. Obcházejí betonovou kostru novostavby, ale Jonáš vklouzne přímo dovnitř.
   Mezi holými stěnami se jako v katedrále rozléhá píseň z přenosného kazeťáku, který stojí na podlaze. Není to ani česká, ani anglická písnička. Jonáš myslí, že je ruská, i když rusky neumí. Kazeťák hraje chraplavě a na plné pecky, aby ho nepřehlušovaly rány a rachot strojů. Refrén je jako vodopád tónů, který padá z velké výšky. Jako vyhozená náruč karnevalových konfet. Než dopadnou na zem, rozletí se vzduchem nové. Sloky jsou jako hlubina před jezem a refrén jak padání vody. Celá píseň tak připomíná kaskádovitý tok. Jonáš stojí a poslouchá. Kdyby zněla taková melodie pořád, nebylo by potřeba se na nic ptát. I ty největší nesmysly by v ní našly své "proto".
   Píseň skončí a Jonáš odchází, aniž by se zeptal dělníků, co tady vlastně staví. Je skoro tma a začíná mrholit. Jonáš skočí do přijíždějícího autobusu. Bude tak doma o něco dřív než pěšky. Stojí za řidičem a pozoruje, jak se kapky na předním skle chvějí a mění barvu. Autobus zastaví na červenou. Na předním skle se zatřpytí rubíny. Blik, blik - z rubínů se stanou smaragdy. Autobus vyjíždí a z drahokamů jsou zase jen bezbarvé kapky.

   "To je dost, že jdeš."
   Máma staví na stůl polívku, strejda Karel odkládá noviny. Pořád tytéž úkony. Třeba slyší všichni nějakou krásnou hudbu, která dokáže - jako světla na semaforu - obarvit všechno obyčejné do podoby drahokamů. To potom lidem stačí každý den porce polívky a několik listů novin. I mně by to možná stačilo, kdybych tu kaskádovitou melodii ze stavby slyšel v jednom kuse. Ale já žiju v tichu a tak se musím pořád ptát.
   "Strejdo, nevíš, co se staví tam za tržnicí?"
   "Banka." Strejda Karel ani nezvedne oči od talíře.
   "A to bude ruská banka?"
   "Německá, ale stavěj ji asi Ukrajinci. A ty jez, nebo ti to vystydne."
   Po jídle máma sklidí ze stolu a Karel se jde podívat na protékající rezervoár na záchodě. Dokáže skoro všechno spravit, ale jinak je s ním nuda. Proč zrovna jeho sem máma vodí místo táty? V tom bude nějaký kouzlo, všichni jsou jako zakletý.
   "Mami, slyšíš něco, když vaříš nebo škrábeš brambory? Nějakou muziku."
   "Jo, občas si pouštím rádio..."
   "A bez rádia ji slyšíš taky?"
   Matka se na Jonáše pátravě zadívá.
   "Tak já si jdu vyčistit zuby. Dobrou noc."

   Každý den si Jonáš poopraví pár kamínků v mozaice svých vědomostí. Jak se otáčejí dny a týdny, obrázek se nenápadně mění. Někdo má ty svý sklíčka natvrdo přilepený k pevnýmu podkladu. To já ne. Myslel jsem si, že je to takhle lepší, že se postupně doberu pravdy. Ale teď mě napadá - co když je to jenom taková hra s kaleidoskopem? Celej život jenom točit a točit a čekat, jaký nový obrazce mi náhoda připraví. To není nic víc než pěkná podívaná. Vlastně to není o moc lepší, než čumět furt na totéž. Pokud chci něco novýho objevit, musím rozbít kaleidoskop, hmátnout si na sklíčka holýma rukama a třeba se při tom pořezat..

   Druhý den chodí Jonáš znovu kolem stavby. Ze staveniště zaznívají rány a hlomoz motorů. Otvor v ohradě je spravený. Někde tam možná zase hraje kazeťák, ale já už ho neuslyším. Jonáš se zatoulá do vilové čtvrti. Z oken budovy Umělecké školy znějí úryvky skladeb - povrzávání houslí, ťukání do piana. Otřepané odstřižky namísto dokonalé večerní toalety. Jonáš chce s opovržením odejít, ale pak se pomalu vrátí. I palác je přece zpočátku jenom hromada kamení. A geniální objev začíná kupou naivních otázek.

   "Nevím, co do toho Jonáše vjelo. Teď - před zkouškama - začne blbnout s kytarou. Takhle se na to gymnázium vůbec nemusí dostat. Řekni mu něco - jsi jeho otec, ne?"
   "To má být otázka...?"
   - Hrubián - je arogantní, jako vždycky, když se po něm něco chce. Tentokrát se ale nesmím nechat urazit.
   - Co po mně ta ženská chce? Má Jonáše ve své péči - jak si přála - a nezvládá ho.
   "Nemůžu dost dobře vychovávat kluka na dálku."
   "Aspoň mu rozmluv tu kytaru...!"

   Jonáš se sejde s tátou v parku.
   "Ahoj, tati."
   "Ahoj, jak se vede?"
   Mám hodinu a půl na to, abych vrátil Jonáše ze scestí, na kterém ho vidí jeho matka. Ale jak je to opravdu? Na pravdu není čas. K plnění svých otcovských povinností mám dva víkendy v měsíci. Tohle odpoledne je mimořádná prémie. Občas nějaká ta neděle padne, když je Jonáš nemocný nebo se musí učit. Během toho, co nám zbyde, se s Jonášem snažíme urvat z našeho společného života, co se dá. Chodíme na vandry, jezdíme na kole a na kánojce... O vážných věcech jsme spolu nikdy moc nemluvili. Byla to chyba? Ale Jonáš je se mnou šťastný, tak co bych s ním řešil? I teď vypadá spokojeně...
   "Je ošklivo, pojď někam na zmrzlinu."
   Oříšková, vanilková, čokoládová. A ještě karamel a šlehačku.
   "Co přijímačky? Nepotřebuješ s něčím poradit?"
   Jonáš s bezelstnou otevřeností vrtí hlavou.
   "Ani ne... Já už se neučim. Nevadí mi, když mě nevemou."
   Otec prudce cinkne lžičkou o talířek.
   "Co to má, prosím tě, znamenat?!"
   "Připadá mi zbytečný dovídat se nový a nový věci z knížek," vysvětluje Jonáš.
   Jonáš, který vždycky tak rád četl! Tohle nemá ze svý hlavy. Vypadá to na nějakou partu s autoritativním vůdcem. Nějakej pobuda, kterej sám propadal a chce k sobě stáhnout i ostatní. Mít ho po ruce, roztrhnu ho jak hada! Na Jonáše bych vztáhnout ruku nedokázal. Ta jeho zvídavá tvářička... Přece neskončí jako pomocnej dělník!
   "A co kamarádi? Taky nechtějí studovat?"
   "Většinou jo, ale já jich moc nemám."
   "Nemáš? A co děláš po škole?"
   "Tak - chodim a přemejšlim."
   "Aha. A přišel jsi na to, že vzdělání je k ničemu."
   Jonáš pečlivě vyškrabává zbytky zmrzliny. "No. Už jsem se toho naučil dost. Teď si to potřebuju spíš utřídit."
   Otec mrkne na hodinky. Čas letí - co dál?
   "Podívej Jonáši. Neříkám, že nemáš pravdu, ale teď není kdy to rozebírat. Buď tak hodnej a nauč se na ty zkoušky. Jsi přece chytrej kluk..." Ne, ne, takhle ne. Řekne mi - právě proto, že jsem chytrej, nebudu dělat blbosti. Jako bych ho slyšel. Za chvíli ho musím vyprovodit na tramvaj a nic mě nenapadá.
   V poslední chvíli otci přece jen bleskne hlavou myšlenka. "Jestli uděláš ty přijímačky dobře a vezmou tě na školu, dostaneš kytaru. Slyšel jsem, že se chceš učit hrát."
   Jonáš se doširoka usměje. "Opravdu?"
   Je to mrzký obchod, nepřesvědčil jsem ho, ale zabralo to. Dnešní schůzka tedy splnila svůj účel, ale co s ním dál? Nebudu ho přece učit zaprodávat svoje přesvědčení, i kdyby bylo sebepošetilejší.

   Když se Jonáš o pár týdnů později vrátil z přijímacích zkoušek, vrhla se na něho matka s otázkami.
   Krčil rameny. "Normálka."
   Matka žila jako na trní, dokud nepřišlo úřední oznámení, že "...váš syn byl přijat ke čtyřletému studiu.."
   "Gratuluju, Jonášku! Hned zavolám tátovi."
   Otec splnil svůj slib a přinesl kytaru ze zlatavého dřeva, s malovaným věnečkem kolem otvoru pod strunami. Dojatá matka - poprvé po pěti letech - pozvala bývalého manžela dál. Uvařila kávu, nakrájela dort a posadili se v obýváku.
   "Potom bys mu mohl třeba pomoct na práva, co myslíš?"
   Otec - právník a advokát - vrtí hlavou.
   "To není svět pro Jonáše."
   "Já vím - Jonáš je zvláštní - ale něčím se živit musí. Je inteligentní, takže to zvládne, jako zvládl ty přijímačky. Až přijde čas, vysvětlíš mu, že je to pro jeho dobro."
   Matka byla odhodlaná vyždímat z bývalého manžela tolik otcovské autority, kolik bude Jonášova budoucnost vyžadovat.
   Advokátovi naskočila na čele další vráska. Měl plnou aktovku nedořešených případů - snůška lidské malichernosti, vypočítavosti a zlé vůle - a zoufale málo času. Na tuhle špínu je Jonáše škoda. Jistě časem přijdou na něco lepšího.
   "Míval rád přírodopis a fyziku..."
   "Tobě už je dopředu zatěžko pro něho něco udělat?!"
   "Ty se musíš vždycky upnout k nějakýmu nesmyslu!"

   Jonáš ve svém pokoji hladí kytaru po vyklenutém boku. Její povrch mu připomíná vypečenou a křupavou kůrku babiččiných koláčů. Jak by si teď jeden dal! Babička celý život zadělávala někomu na koláče. Ani neměla čas zamyslet se proč. Ale možná o tom přemýšlela a postupně přišla na to, že péct koláče je nejlepší ze všeho. Třeba není míchání těsta taková ztráta času... Kde by se jinak vzaly všechny dobroty, kdyby je neupekl ten, kdo to umí? Z prodejny nikdy nejsou takové... Čím to? Proč se ve velkých pekárnách nepodaří tak dobře? Moc rád bych věděl, jak to v takový pekárně vypadá. Možná je tam moc strojů a hluku. A pekaři ani nevědí, kdo bude jejich koláče jíst.
   U babičky voní kafe a vanilka a tiká velikánský starý budík. Musela se přestěhovat do paneláku, ale u ní doma to vypadá stejně jako v tom starým domě, který zbourali. Babička nosí svůj svět všude s sebou jako šnek ulitu. I kdyby ji přestěhovali na severní pól, provázely by ji i tam její vůně a tikání budíku.
   Lidi jsou vyháněni z míst, která mají rádi, ale někdy si nosí s sebou svoje oblíbený věci. Kazetu s písničkama jako ten ukrajinský dělník nebo malovaný kořenky, budík a krajkový dečky jako babička. Ve všech těch věcech je kousek ztracenýho světa, po kterým se někomu stejská. Proto jsou asi tak okouzlující.
   A co když i já pocházím z nějakýho světa, který jsem kdysi musel opustit? Bylo by to logický - často je mi po něčem smutno a nevím po čem. Možná z toho světa pocházíme všichni, i mamka s taťkou. Hádají se v obýváku, protože jim něco strašně chybí. Co by to jen bylo? Když dáme společně hlavy dohromady, třeba si někdo z nás vzpomene...
   Dveře do obýváku se pomalu otevřou. Žena i muž zmlknou. Na prahu stojí jejich syn jako živé poselství z jiných světů, jehož obsah nedokážou rozluštit.
   Zase vypadá jako vizionář a vize neprospívají životu. Jídlo ano. Pojď si pro dortíček, Jonášku, ať jsi zase můj spokojený chlapeček.
   "Co tam tak stojíš? Pojď si vzít kousek dortu," řekne matka nahlas.
   Otec padne naznak do křesla. Jonáš je největší záhada, s jakou jsem se kdy setkal. Nemám tušení, co se odehrává za těma mírnýma oříškovýma očima, v té jeho křehké lebce. A to jsme mu chtěli plánovat budoucnost...!
   Jonáš se dychtivě uvelebí mezi rodiče a přitáhne si talířek se zákuskem. Lžička proklouzne šlehačkou, vrstvou máslového krému a piškotem. První sousto chutná vždycky nejlíp... Ať už pocházíme odkudkoliv, i tady je občas pěkně. Škoda, že to tak nemůže zůstat pořád...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]