V OK 21/2013 mě mile překvapilo, že jste uveřejnili článek Milana Kohouta Socialismus se zvířecí tváří. V dalším čísle OK jsem se dozvěděl, že autor článku působí jako docent na nějaké vysoké škole v Plzni. Podle mého názoru má článek pana Kohouta průkopnický charakter, neboť pan docent v něm otevřel téma, z něhož mají v dnešní době největší obavu někteří teologové. Vyznavači křesťanských dogmat, kteří mají širší rozhled a vidí poněkud dále než, obrazně řečeno, na špičku svého vlastního nosu, již několikráte vyslovili v médiích obavu, aby se z českého ateistického podhoubí nevynořila nějaká novodobá novopohanská světonázorová koncepce, která by sjednotila české ateisty. V takovém případě by vznikla v ČR společnost, která by snadno vykázala do patřičných mezí lidi, kterým se v současné době úspěšně daří v českém veřejném životě rehabilitovat feudalismus.
   Poněvadž jste uveřejněním průkopnického článku pana docenta Milana Kohouta učinili v tomto směru první krok, navrhuji, abyste na stránkách OK zavedli rubriku »Novopohanské střípky«. Poněvadž nevím, zda moje snaha nevyzní naprázdno, posílám vám do navrhované rubriky pouze první, krátký příspěvek. V něm chci trochu objasnit nejenom panu Kohoutovi, ale zároveň i širší veřejnosti praktický smysl onoho křesťanského dogmatu, o němž se pan docent zmínil ve slovech: »Vždy si ve spojitosti s tím vzpomenu na příšerné dogma středověku, kdy se lidem tvrdilo, že papež je o krok blíže k bohu, protože vůbec nejí a nesere.« V posledních dvou slovech se pan docent vyjádřil nepřesně, protože slova »nejí a nesere« k sobě navzájem nepatří. Ke slovu »nejí« patří slovo »nevyměšuje«. Když už pan docent použil slovo »nesere«, musel by to slovo spojit s jeho adekvátním protějškem, jímž je slovo »nežere«, a nikoliv slovo »nejí«.
   Tohle dogma mělo v středověku neobyčejně velký praktický smysl: bylo totiž namířené proti uctívání lidských výkalů, které byly nejvíce zbožňovány právě v prvotních českých křesťanských svatyních. I když je všeobecně známo, že slovanské pohanské svatyně byly zaneřáděné zvířecími a lidskými výkaly i ptačím trusem, nikdo si doposud na patřičné úrovni neuvědomuje, nejenom proč tomu tak bylo, ale zároveň i skutečnost, že tohle pohanské uctívání výkalů se v prvních fázích českých křesťanských dějin proneslo i do prvotních českých křesťanských kostelů. V nich se však už neuctívaly zvířecí, ptačí, dokonce ani obyčejné lidské výkaly, ale pouze jenom výkaly, které vyšly z nejurozenějšího panovníkova konečníku. Tato skutečnost se musela nejenom ututlat, ale stala se i původcem onoho výše uvedeného středověkého dogmatu, od něhož se očekávalo, že pomůže učinit přítrž tomuto pohanskému obyčeji, jenž se vyznačoval největší životaschopností právě v českých středověkých křesťanských kostelech.
   VRATISLAV SLAVÍK, Lomnice nad Popelkou

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]