V rámci druhého ročníku projektu Nebe počká, Setkání s hudbou a poezií v Přerově, vydala Marta Jandová v Přerově 2003 pod názvem KDE HLEDAJÍ BÁSNÍCI INSPIRACI téměř stostránkovou knížečku kapesního formátu Korespondence Josefa Kainara a Hanuše Bonna s Hanou Steinerovou 1938-1940. Jedenáct Kainarových a dvanáct Bonnových dopisů (a jediný z pera Hany Steinerové Kainarovi) připravil k vydání Jiří Lapáček; ten v úvodu stručně a věcně informuje o pisatelích i adresátce (1938 osmnáctiletá studentka ze smíšené rodiny, otec Žid, maminka Češka, přežila věznění v Terezíně) i o tom, že oba básníci se s Hanou poznali na prázdninovém studentském táboře na Řadově, kde spolu bydleli a oba se do ní zamilovali. Oba jí psali, dvakrát (21/7 a 30/7) dokonce v týž den, oba jí posílali své verše. Zajímavost korespondence z léta 1938 (Bonn naposled 16/6, Kainar se nedal odbýt a poslední dochovaný dopis je z 5/1 1940) spatřuje Jiří Lapáček ve zmínkách o tvůrčích záměrech a ve výrocích, kde se objevují motivy rozvinuté pak v básnické tvorbě. Dodejme, že neméně pozoruhodné jsou dopisy i ve své výpovědi o tom, co Marie Pujmanová později nazvala divným létem 1938; Bonn psal už v srpnu o tom, jak se má tu v Praze všelijak, jak bezvýsledně shání místo, jak je to zaměstnání velmi pokořující, Kainar se zase opakovaně zmiňoval o hakenkrajclerském bojkotu české lékárny svých rodičů, 10/9 psal o tom, že v Hlučíně byla zdemolována (česká) mateřská škola (hakenkrajcleři už to poněkud přehánějí) a 3/10 se vyznal:
   Je to strašná věc, víš, když se nám všem najednou zhroutí dvacetiletá víra v jakýs takýs mravní základ celé politiky. Ale dobře nám tak. Milovali jsme národ Viktora Huga, Rodina, Debussyho, a nechtěli jsme si přiznat, že je to už jenom velkovydavatelství pornografických revuí. Milovali jsme Shakespeara, nenápadné vázanky, solidní měkkost angličtiny, a přece to byli jenom větší nebo menší Soamesové, kteří o nás rozhodovali z hlediska čistě obchodního. Už nejsou národy, už je jenom fašismus nebo komunismus.
   Neméně výmluvné jsou i jiné pasáže zejména z Kainarových dopisů, pokud jde o Kainarovy názory a postoje. Psal-li 30/7 1938 v souvislosti s Haniným pobytem na táboře na Medlově opovržlivě o nějakém snobském časopise pro dámské mozečky (večerní šaty, apartní poezie, bridge a společenská rubrika), v němž viděl článek o Medlově, a když už předtím (21/7) ji oslovoval jako chudinku, zakletou mezi snoby, mohlo v tom být také žárlení na svět, kde byla bez něho, ale jen tím se to nedá vysvětlit.
   Neznám vše, co se kdy napsalo o Bonnovi a Kafkovi, a tak si nejsem jist, zda Bonnův dopis z 16/7 1938 se sdělením, že přeložil dvanáct stran Kafkova Procesu (první české knižní vydání se uskutečnilo až po dvaceti letech, 1958, v překladu Pavla Eisnera, který o Bonnovi a jeho překládání Procesu patrně nevěděl), není pro literaturu o Bonnovi a o Kafkovi vlastně malý objev.
   Přinejmenším stejně významné jako zpřístupněné dopisy nyní uložené v Památníku národního písemnictví jsou i přílohy k nim, totiž verše Bonnovy a Kainarovy. Cenné je zařazení i těch, které známe odjinud, jako je tomu u Bonnovy básně Hudbě (ta vyšla pak na podzim 1938 v Kritickém měsíčníku) nebo u jedné z Kainarových Písni Janě (uveřejněné pak roku 1940 v Jarním almanachu básnickém); v obou případech se rukopisný text od tištěného liší, a tak je tomu i u faksimile Kainarovy básně, kterou známe ze Studentského časopisu 1937 pod názvem Sonet, ale jejíž nedokončený náčrt se původně jmenoval Hanuši Bonnovi, pak Sonet příteli; ten sice přirozeně nebyl přiložen k žádnému listu dopisu, ale v edici je tištěn oprávněně, dokumentuje Kainarův vztah k Bonnovi před létem, kdy se stali soky v lásce a kdy starší Bonn kladl v dopise z 11/7 sugestivní otázku, co bude s Kainarem, až přijde po prázdninách do jeho a též Haniny Prahy, ve které se Bonn s tou naší tzv. nejmladší literaturou stýkal nepříliš rád. Mám ho velmi rád, ale asi do toho taky brzy zapadne.
   Škoda, že editor korespondence nedostal místo pro zevrubnější komentář, v němž by jistě uvedl, co zjistil o Bonnově básni Schýlení (v edici Díla HB z roku 1947 publikována není) a o Kainarově básni Čekával jsem na ni poblíž ghetta (ani ta dosud tištěna možná nebyla). Zvlášť při četbě té Kainarovy (přinejmenším pro většinu čtenářů je objev) až mrazí. Básník nemohl tušit, jak blízko tehdy už skutečně bylo k branám, za jednou z nichž zahynul Hanuš Bonn a za druhou byla pak až do konce války vězněna jeho nejdražší.
   Kdo má rád Bonna a Kainara, sotva se bez přerovské edice dopisů a veršů může obejít. Ale dostane se k ní?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)