V červenci 1924 se uzavřel třetí ročník měsíčníku Host dvojčíslem, v němž vyšla poprvé Seifertova báseň Žhavé ovoce, Nezvalův Papoušek na motocyklu a mezi nimi mj. Teigova stať Poetismus, která spolu se Žhavým ovocem a Papouškem na motocyklu představuje první manifest poetismu, tj. prvního a možná posledního původně českého básnického směru, jemuž se podařilo podstatně zasáhnout do dějin české poezie, a nejen poezie; ten básnický směr zapůsobil i na podobu českého divadla a výtvarného umění, a co víc, nezůstal bez vlivu na způsob českého myšlení a styl života. Měl to ostatně v programu. Chtěl přispět – vyzdvižením imaginace a hry i polemikou s rozumářstvím a opatrnictvím v české národní povaze - k tomu, aby byl život básní. A v mnohém se mu to podařilo. Na čem jiném stavěla například pozitiva pověstných „zlatých šedesátých“ dvacátého století?
Až potud jen shrnuji, co by měl o poetismu vědět každý státní ba i nestátní maturant, o čem však vědí jen maturanti nestádní, jakých je u nás zejména v médiích jako šafránu. Rozumářům i fanatikům všeho druhu se vždycky zdálo a stále zdá, že hra a opravdovost se vylučují, tak jako se nesnášejí oheň a voda, a jaksi neberou na vědomí dost už dávný vynález parního stroje. Poetismus provokoval svou hravostí a právě jí tak velice poutal pozornost, že málokdo si byl s to povšimnout, jak v dílech tohoto směru – který si poezii vepsal do svého názvu a stavěl ji nade vše - bylo opravdovosti mnoho; opravdovosti až k smrti.
Tu opravdovost dokázal sloučit s hravostí básník, jehož prvotina Most, sbírka ještě ne poetistická, vrací se k smrti v mnoha podobách a v mnoha básních a končí větší básní přímo nazvanou Smrt. Vzápětí na to vydaná komediantská Pantomima, první velká kniha poetismu, ví o smrti hned v sedmi písmenech úvodní Abecedy, pak v cyklech Rodina harlekýnů, Exotická láska, Múza, v Podivuhodném kouzelníkovi i v barových Koktailech; kniha končí básní Adé (u nás méně obvyklý tvar pozdravu na rozloučenou adié; básník ho převzal z Mahlerovy písně, kterou měl rád), graficky upravenou jako smuteční oznámení. Že by to byla už ona inverze Máchova povzdechu, ono „na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích“, jež vepíše pak Seifert jako motto do své sbírky Na vlnách T.S.F. (1925)?
Pouhý flirt se smrtí? Jen nezávazná nevážná hra, přisuzovaná často poetismu, někdy i proto, aby mohl být vážně souzen i odsouzen?
Může se to zdát, dokud si báseň-parte Adé nesrovnáme s tím, s čím se básnické dílo mechanicky spojovat a srovnávat nemá a s čím se ta báseň dosud kupodivu nekonfrontovala, ačkoli se to přímo nabízí, totiž s tím, co víme o básníkově životě.
Nezval sice učil své čtenáře básníkům plně důvěřovat a například svého nakladatele žádal, aby mu „věřil na slovo“, když se ho snažil přesvědčit, že báseň Edison nezůstane za Akrobatem. Psal mu: „…bylo krásné, když řekl Claudel nad Rimbaudem, který se stavěl šíleným a hereckým na smrtelné posteli: věřím mu, věřím mu na slovo!“ Avšak dá se snadno doložit, že básníkům a ovšem i Nezvalovi „věřit na slovo“ vždy a ve všem by byla pošetilost. Stačí nahlédnout například do rukopisu básně Židovský hřbitov, poprvé vydané na podzim 1928 a pak v přepracovaném znění v prosinci 1936 znovu ve sbírce Praha s prsty deště. Kdo básníkům nedůvěřuje, muže se zaradovat hned nad historií prvních veršů, které ve vydáních z roku 1928 i 1936 zní: „21. listopadu 1921 / šel jsem domů z petřínské rozhledny / když pojednou západ slunce / oddělil mne od mé minulosti,“ ale v prvním rukopisném náčrtku byl zážitek datován jinak: „21. července minulého roku / viděl jsem západ slunce jenž mne oddělil od mé minulosti...“ Ve variantě tohoto náčrtku přibylo určení místa: „Bylo to v zahradním restaurantu“. V úplném rukopise, jehož začátek je psán na témže dvojlistě ze tří, zněl začátek původně „21. července 1926 / vracel jsem se z Petřínské rozhledny / když pojednou západ slunce / oddělil mne od mé minulosti / ...“ V tomto rukopise pak básník slovo července škrtl a nahradil slovem listopadu a zahradní restaurant z náčrtku se už neobjevil, tam se už čte o návratu z petřínské rozhledny. Z „minulého roku“ (tedy 1927, neboť báseň byla podle Nezvalovy poznámky na konci rukopisu „psána 22. a 23. července 1928 v Národní kavárně a v Troji“, kde básník tehdy bydlel) se postupně stal rok 1926 a nakonec rok 1921, z července se stal listopad. A aby nebylo změn ve vročení příběhu dost, varianta patrně nejstaršího náčrtu ukazovala k roku 1928: „Včerejší západ slunce mne oddělil od mé minulosti“.
Básníkovi se tedy věřit nedá? Proč svůj příběh odsouvá z včerejška napřed do minulého roku, pak ještě dál do minulosti, nakonec až do svého teprve druhého roku v Praze? Včerejšek by přesně souhlasil s datováním zrodu básně i faktem, že roku 1928 Nezval poprvé zůstal na léto v Praze. Je možné, že předatování z července na listopad nediktovalo jen přání zasadit příběh do pochmurnější roční doby, ale i pocit, že báseň nemůže předstírat pražský zážitek z července kteréhokoli z těch roků, do nichž byl postupně přesazován, když básník trávil všecky července před rokem 1928 na Moravě. Ale co mělo básníka k tomu, aby příběh zasazoval cestou od náčrtu k tištěné verzi stále hlouběji do minulosti? O tom se dá zatím jen spekulovat, motivace mohla být nejrůznější, snad i úsilí dodat dílu patinu, jakou propůjčuje věcem i příběhům čas. A to by jen potvrzovalo, že básníkovi šlo velmi o zesílení hodnověrnosti, důvěryhodnosti, vnitřní opravdovosti skladby: transponování příběhu do patinující minulosti si vyžádalo přesun z léta do podzimu, aby usvědčení z manipulace s rokem nebylo snadné. Básníkovi lze věřit, i když se jeho dílo v tom, na čem v něm až tak nezáleží (tu na vročení a měsíci), během své geneze odpoutá od svého inspiračního impulzu.
Případ básně-parte Adé je prostší. Poprvé byla otištěna už jako „závěrečná báseň z Pantomimy“ (vydané pak už v září) spolu s Manifestem poetismu v dvojčísle Hosta, které vyšlo 15. července. Koho mohlo tehdy nad Adé v Hostu nebo i v září na konci knihy ještě vonící tiskařskou černí napadnout, jak smrtelně vážně jsou ty verše na rozloučenou míněny, jak neskutečně málo chybělo, aby se parte z konce básnické sbírky stalo děsivou skutečností! Drtivé většině básníkových oddaných čtenářů to ani později zřejmě nedošlo, i když četli průhledně autobiografickou Kroniku z konce tisíciletí (1929) a pak básníkovu Předmluvu k dosavadnímu dílu v druhém vydání Mostu, kde Nezval naznačil, co pak o svém úmyslu zemřít s milovanou ženou doznal v kapitolách Z mého života a co v knize Přítel Vítězslav Nezval potvrdil svědek z nejpovolanějších, Nezvalův krajan a za pražských studentských let jeho důvěrník věru nejbližší, muzikolog a skladatel Jiří Svoboda. A přitom stačí seřadit dostupná data:
15. července 1924 vychází Nezvalovo Adé v Hostu. Verše „(krajky moře slunce a poezie) / Lodníku dosti romancí / Harlekýn omdlel s Múzou při tanci / adé. / Komediantský vůz odjel Pantomima bez konce / zdá se že jsme poslední jimž bylo takto trpěti“ jsou zarámovány refrénem „ptáci odlétají“ - „hraji dál svoje karty“, a to tak, že báseň končí: „Ptáci odlétají Hraji dál svoje karty / jako bych se loučil / S čím? Adé“. Text básně je už rozvržen podobně, jako tomu bývá na smutečních oznámeních, a je už tištěn v rámečku, byť tenkém, parte ještě nepřipomínajícím.
V červenci (1924, jak potvrzuje zmínka o edici, kde „měla vyjít Pantomima“) si Nezval, zaměstnaný tehdy v redakci Masarykova slovníku naučného, „vzal dovolenou“, z níž se už nemínil vrátit. Vypráví o tom ve 30. kapitole Z mého života:
„Věřil jsem, že já a moje múza odjedeme někam do krajin, o nichž pěje Charles Baudelaire v svém Vyzvání na cestu. Jednou za parné noci akátů seděl jsem se svou láskou pod červeným deštníkem a krajina, kam jsme chtěli odjet, náhle dostala tvar. Měla to být krajina, z níž není návratu. Od toho večera byl můj život přípravou na odjezd do této krajiny. Všecko skutečné, ať spojené s krásou či s ošklivostí, zdálo se mně být úchvatné, neboť jsem si náhle jako pod ohromným zvětšovacím sklem uvědomoval nenávratnou krásu života a bytí.“
Ráno v den plánovaného odjezdu na poslední cestu probudil básníka v jeho podnájmu u paní Kácové v Přemyslově ulici 25 v Nuslích tatínek. Na to Nezval pak vzpomínal ve 26. kapitole Z mého života:
„Odjezd byl určen na neděli dopoledne, odjezd, který měl končit básní, příbuznou Baudelairově básni na smrt milenců. [Tatínek] Jako posel rodičovské lásky klepal na mne trpělivě v ponurém bytě v Nuselském údolí tak dlouho, až mne vzbudil. Rozbouřilo to mé svědomí k šílenství, když mně odevzdal hrneček škvarků v sádle, který mně po něm poslala matka. Ale já jsem měl být tam a tam, a i když mě pukalo srdce, musel jsem mu lhát. Že mám přednášku tam a tam. Ach jaký jsem byl zlosyn, ach, jak se mi chtělo umřít samou lítostí. V své čtyřiadvacetileté hlavě jsem našel dost velkou tvrdost, dost velkou necitelnost, abych se s ním rozloučil a jel tam, kde na mne měla čekati poslední cesta. Ale ona stojí na smluveném místě s bicyklem, je prý nutno cestu odložit, prý přijela návštěva... Ani slovem se mi nezmíní, že byla u mne, že mluvila s mým otcem. Po setkání s bytostí tak světelnou nemohla vykročit vpřed k naší společné záhubě. Prý jindy, prý později...“
Odklad vyústil (navzdory básníkově snaze poslední cestu uskutečnit ještě během léta) v zánik záměru. Opravdovost záměru se zrcadlí i v jeho převyprávění v třetí části románové Kroniky z konce tisíciletí (1929). O tom, s jakou opravdovostí se básník vyrovnal s koncem záměru skoncovat s životem, svědčí jeho dopis Jiřímu Svobodovi už z 15. srpna 1924, kde už píše o svých plánech nikoli sebevraždy, ale života s Múzou. K příběhu lásky, která měla skončit tragicky, vrátil se Nezval už před kapitolami Z mého života ještě i v Předmluvě k dosavadnímu dílu (1937): „Zatímco jsi hodil svůj život na misku bez zoufalství a bez úzkosti, nalézáš život a jeho diamantové světlo, světlo vzpomínky.“
Nebýt náhody, kterou básníkův otec probudil básníka z jeho snění o společné smrti s Mireio, byla by Pantomima vyšla posmrtně s poslední básní jako jakýmsi básníkovým „dopisem na rozloučenou“, jehož pádnost zdůraznila Teigova typografická úprava do vzorné podoby parte.
Konec vražedné války, jejímž frontám se Nezval na rozdíl od svého nepatrně staršího přítele Biebla dokázal vyhnout, neznamenal ovšem konec umírání. Jen pár dní po válce hyne na španělskou chřipku Apollinaire a u nás málem St. K. Neumann, v létě 1921 Alexander Blok, v listopadu 1922 Marcel Proust a v letech 1923-1924 se český poetismus se svou revolucí veselosti rodí ve stínu ironické smrti: v lednu 1923 umírají Hašek a Haussmann, v lednu 1924 Wolker a Lenin, v červnu Kafka. Právě v měsících po smrti Jiřího Wolkera, svého blízkého přítele, byť nikoli souputníka na cestě k poetismu, nemohl si Nezval neuvědomit, že zvláště předčasná smrt, smrt máchovská i hlaváčkovská, vtiskuje dílu mimořádný punc, punc opravdovosti. Snad i proto se básníkovi, který už vydal Most, získal si jméno Podivuhodným kouzelníkem, spolustvořil poetismus a měl už v tisku Pantomimu, první velkou knihu tohoto směru, mohlo zdát, že může z tohoto světa odejít jako muž, jenž splnil své poslání. A přiřadit se tak k svým milovaným básníkům Máchovi, Hlaváčkovi, Apollinairovi, Wolkerovi, kteří se nemuseli dožít vysokého věku, aby si zjednali obdiv a úctu. Ostatně později se bude soudívat, že kdyby nenapsal nic než..., měl by v poezii významné místo.
Co prozrazují při zevrubnějším ohledání dvě Nezvalovy básně z let 1924 a 1928, Adé a Židovský hřbitov, doložil by snadno rozbor vlastně každé významnější básně kteréhokoli básníka. Proslulá halasovská vážnost při přípravě slova vyznačuje práci a dílo každého skutečného básníka – na rozdíl od produkce epigonů, grafomanů, plagiátorů. Opravdovost jako konstitutivní a nepominutelný znak poezie lze demonstrovat, jak patrno, i tam, kde se neočekává, kde překvapuje: ve verších poetistických (Adé) i v díle, jímž se u Nezvala už hlásil surrealismus (Židovský hřbitov). A je to opravdovost, charakterizující i velkého básníka, který není podnes po chuti leckomu, komu se zdá, že jiní básníci jsou „hlubší“.
Právě tato opravdovost, příznačná vůbec pro poezii jako zvláštní druh řeči, textu a vyznání, byť si poezie vůbec nenárokuje neomylnost a není než velmi subjektivní projev úsilí dobírat se poznání člověka a světa, odlišuje poezii od politiky. F. X. Šalda si namlouval roku 1919 v popřevratové euforii, že básník a politika mohou společně prosadit velikou a úžasnou „národně politickou obrodu“:
„Před válkou stranický politický život český byl v takovém úpadku, že nebylo tomu rovného v celé ostatní Evropě. Úplně netvořivý vyčerpával se ve vzájemném ani ne boji, nýbrž zákeřnictví; úplně záporný, neměl ani síly myšlenkové ani čistoty povahové. Byla to úplná stagnace, rozklad stále pokračující, ne život, ale hnilobné živoření. (...) Dnes jest, nebo mělo by býti tomu jinak.“
Velmi brzy jinak nebylo a není. Roku 1931 Šalda poznamenal na okraj nové literatury o Benjaminu Constantovi: „Dnešek viděl takové horentní případy politické zrady a politického přeběhlictví, případy nikoli výjimečné, nýbrž běžné, že se politická kolísavost Constantova jeví vedle nich opravdu čímsi nevinným a dětsky naivním.“
Co napsal Šalda o stavu české politiky před první světovou válkou a co konstatoval o „dnešní politické praxi“ roku 1931, vystihuje dnešní politické způsoby a poměry, a ve zvýšené míře. Dané i psané politické slovo vzápětí neplatí, nic neznamená, nic nezaručuje, lháři se vyvlékají z odpovědnosti, domnívajíce se, že jsou nepostižitelní, když prohlásí, že jen mystifikovali a že vše je jen hra.
Všeobecná ztráta důvěry v politické slovo degradované na klamavou reklamu, demagogii, vytáčky, slovo sloužící alibismu a zastírání drzé neodpovědnosti, paradoxně znamená příležitost pro poezii jako akumulátor opravdovosti. Po řádu jako východisku ze současného neřádu je přirozeně poptávka, jakou nemůže uspokojit politika, už totálně zdiskreditovaná takovými hesly vlastně již permanentní volební kampaně jako „myslím to upřímně“ nebo „máme řešení“ a velikášskými sliby, z nichž přímo číší vypočítavost a mocichtivost. Opravdovost však lidem chybí a nemohou jim ji nabídnout média ve službě byznysu a jeho politickým lokajům, média dezinformace, velkovýrobny iluzí, obav a zapomnění v droze chvilkové zábavy. Politika a média si poptávku po opravdovosti uvědomují, proto vrhají na trh její stále nové a stále levnější náhražky, místo ementálu sýr ementálského typu, pod názvem seriózních novin bulvár, místo poezie veršovánky a plky Josefa Fouska nebo Františka Novotného.
Protože výrobci náhražek jsou všemocnými manažery a předstírají v médiích, kde se zuby nehty drží svých pozic, že slouží lidem, národu a ušlechtilým cílům, sloužíce jen a jen sobě, zdá se, že šance opravdové poezie, prosazující životní opravdovost, je pramalá. Naštěstí jsou tu elektronické sítě, do nichž jsme lapeni, jimž jsme oplétáni a de facto vězněni, nicméně ty sítě chtě nechtě umožňují, aby se volně šířilo a našlo si své stoupence, své vyznavače, i slovo básnické opravdovosti. Co na tom, že prozatím si většina mládeže na těch sítích jen hraje a zabíjí čas, jehož je už tak málo? Ani mužů a žen, kteří se pustili do našeho národního obrození, nebylo zpočátku mnoho, a přece se jim podařilo, co se zdálo nemožné, a i dnešní pochybovači o smyslu národního obrození se prosadili ve světě právě díky opravdovosti tohoto obrození, i z jehož kořenů vyrostla jedinečná kultura a poezie, už v první polovině minulého století nezaostávající za nejskvostnějšími tvůrčími výsledky v zemích nejvyšší kultury. Což například Milan Kundera nedávno nedosvědčil, jak si například Breton vážil Nezvala i po roztržce mezi nimi? Což se čeští moderní architekti, například Bedřich Feuerstein, scénograf vůbec první inscenace Nezvalových Milenců z kiosku, nezapsali skvěle třeba do podoby prudce se modernizujícího Japonska?
Je jen na opravdových básnících, budou-li dále hledat a nalézat elektrizující slovo, nabité opravdovostí, a je na jejich čtenářích a posluchačích, kteří jsou už jako doma na elektronických sítích, aby to slovo pomáhali šířit. Je jen otázka času, kdy vzedmutá elektronická vlna poezie přiměje nakladatele, aby žebronili o možnost vydávat poezii se zřetelným puncem opravdovosti jako krásné knihy, které půjdou na odbyt stejně dobře jako puncované šperky z drahých kovů a diamanty, ale za dostupné ceny, neboť čtenářský zájem o ně vyžene počty výtisků do větší výše než mrakodrapy v Dubaji, takže jednotlivé exempláře budou moci být relativně levné, mnohem levnější než zboží v zlatnických krámech. Mohl bych sepsat dlouhý seznam básníků všech možných typů, směrů, orientace, jichž si vážím pro jejich opravdovost a jejichž dílo promění příležitost ve skutečnost. Ale není toho třeba. Jmenuji je ve svých recenzích.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)