Nakladatelství Host připravilo publikaci NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ 2010, na níž se editorsky podílejí generačně vzdálení básníci Miloslav Topinka a Jakub Řehák. Podobné knihy vždy vyvolávají rozdílné názory. I při maximální snaze po objektivním postoji k dílům zařazených (či nezařazených) básníků výrazně působí subjektivní náhled, případně vymezená orientace. Rozsah je pochopitelně limitován také finančně. V současnosti nesporně ovlivňuje konečný výběr také obtížná přístupnost k informacím o všech vydaných básnických sbírkách, natož k nim samotným. To je ovšem pouze částečnou omluvou, editoři by se měli snažit obsáhnout ve větší míře i regionální básnickou produkci, která rozhodně není zanedbatelná. Existují přece knihovny, zabezpečující poměrně spolehlivou dostupnost knih.
   Čtenáři se nepochybně pozastaví nad absencí některých známých básníků. Za všechny vzpomeňme Jiřího Žáčka.
   Jakub Řehák v obsáhlém doslovu oprávněně konstatuje nedostatečný zájem novin a časopisů o publikování poezie a zveřejňování recenzí, což je dlouhodobou bolestí současné literatury. Argument o čtenářském nezájmu nepůsobí relevantně, čtenářů poezie určitě není menší počet než lidí, kteří každodenně sledují kurs koruny k argentinskému pesu. Sborník poezie z roku 2010 uvádí periodika, která tvoří čestné výjimky a věnují poezii prostor. Jejich výčet však není úplný.
   V doslovu, který je jakýmsi (neúplným) přehledem vydaných sbírek poezie v roce 2010, se Řehák pokouší o stručná hodnocení. Zase platí, že takový text je nutně subjektivní, poezie není vzpírání, aby bylo možno přesně stanovit – když použiji termín ze světa sportu – výkon. Kvalitu. Tady je kámen úrazu. Některé uvedené básně úroveň české poezie za rok 2010 spíš diskreditují, zatímco Radek Štěpánek, Jan Zbořil nebo Josef Janda by si určitě zasloužili víc než pouhou hodnotící zmínku.
   Výsledný dojem sborníku české poezie, označované za nejlepší, nevyznívá právě příznivě. Bez označení „nejlepší“ by se stal přijatelnějším. Zcela na místě není postesknutí, že české poezii scházejí verše satirické, humorné, tvořené v úsměvnější rovině. Objevují se i v tisku. Na omluvu editorům budiž přiznáno, že nemohou číst všechno. Editoři ale zcela přehlédli tvorbu Jiřího Oulíka, který na tomto básnickém políčku celá desetiletí představuje stálici.
   Na záložce knihy se zabývají otázkou, co všechno dnes může být poezií. Oprávněně. Vycházejí sbírky, které mají k poezii daleko. Neznamená to zcela jednoznačně, že nemají jisté hodnoty a nemohou najít svoje čtenáře. Jak praví staré přísloví: Proti gustu… Cestu ke skutečné poezii však neotvírají a k pravidelnějšímu zájmu o poezii sotva někoho přitáhnou. Stojí za zamyšlení, zda bylo nezbytně nutné zařazovat takové texty do knihy, jejímž posláním je vydat svědectví o nejlepší poezii, která dozrála během roku na českých básnických luzích. Zajisté se střetáváme s básněmi, které dosahují nezpochybnitelné úrovně. Také s verši básníků méně známých a dalších, náležejících k nové generační vlně. Přinášejí naději, potvrzují, že česká poezie neustále rozpíná křídla. I přes nulový či omezený zájem médií, nakladatelství (tady samozřejmě hraje stěžejní roli ekonomická situace) a rozličných periodik. Otázkou určenou mnohým institucím zůstává, zda je důstojné, aby vydání knihy poezie sponzorovali řezníci nebo pivovary. Nezbývá, než se s tím dočasně smířit, taková je doba, a věřit v nápravu. Výběr ukázek však zůstává záležitostí a odpovědností editorů, případně vydavatelů. A tak mě napadá, zda by třeba mnohé verše opomenutých básníků nezazářily v knize jako skromné, ale pravé perly.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)