„S bolestí se loučíme s naším nejstarším občanem,“ rozechvěle pronesl nad hrobem starosta a zarmouceně vzhlédl k rakvi a pozůstalým. „Jeho vážená rodina v něm ztrácí milovaného otce, děda, praděda, strýce a tchána, naše obec vzácného člověka a uznávaného hospodáře. Narodil se v obci před třiadevadesáti lety a zůstal jí věrný až do svého skonu…“
Z kostela na hřbitov byla rakev převezena v pohřebním voze taženém párem koní. Za vozem šli farář, ministrant s křížem a příbuzní. Za nimi nesli sokolové v krojích věnce a plakety oceňující zásluhy zesnulého. Následovali smuteční hosté a průvod uzavírala hasičská dechovka. Jen málokdo z obce nedoprovodil zesnulého na poslední cestě.
„Jako sokol a hasič si byl vědom svého vlasteneckého poslání,“ pokračoval starosta. „Když byla jeho milovaná vlast uchvácena německým vetřelcem, neváhal nasadit svůj život…“
Ačkoliv i za války si v obci každý viděl do talíře, sousedé o jeho hrdinských skutcích nevěděli. Teprve po válce vyšlo najevo, že pomáhal partyzánskému oddílu, který se skrýval v okolních lesích. Partyzány pravidelně zásoboval bramborami, mlékem a masem. Nevěděla o tom ani jeho rodina. S partyzány se scházel v noci, když žena a roční syn spali. Jakmile to po osvobození vyšlo najevo, obec ho oslavovala a stal se jejím čestným občanem. Byl jím do té doby, než za ním o pár let později přišli z okresu, aby svou autoritou podpořil kolektivizaci v obci a první vstoupil do družstva. Odmítl to. Hlavně proto, že v družstvu měli rozhodovat cizí lidé z města, kteří vesnici nerozuměli. Protože se k němu většina sedláků přidala, označili ho za vůdce kulackého spiknutí.
„Svůj osud nesl statečně,“ zdůraznil starosta. „Nebylo síly, která by ho svedla z cesty, po níž celý život kráčel. Byla to cesta pravdy. Ctil velké postavy našich dějin, které obětovaly pravdě život. Především si vážil Mistra Jana Husa. Vztah k němu se chystal vyjádřit na prknech ochotnického divadla, jehož byl velkým příznivcem…“
Divadlo měl rád od mládí. Lásku k němu zdědil po otci, který kdysi studoval v semináři. Více než studiu se ale věnoval českému divadlu. Když stížnosti ze semináře nebraly konce, rodiče odvolali potomka ze studií domů a stal se z něho sedlák. Divadla se však nevzdal. Párkrát pozval do obce kočovnou společnost a poté založil v Sokole ochotnický divadelní spolek.
„Po vzoru svých předků neúnavně šířil kulturu v obci,“ obřadně poukázal starosta, jenž byl také jednatelem ochotnického spolku. „Hluboce se zapsal do srdcí diváků rolemi, které na jevišti ztvárnil. Nebylo snad významnější role, s níž by se minul. Až na jednu, na svého milovaného Jana Husa ve stejnojmenné hře Josefa Kajetána Tyla. Těšil se na tuto roli, která mu ale byla odepřena. Krátce před premiérou ho zatkli, hru zakázali a její secvičení prohlásili za provokaci. Přestože byl později rehabilitován, hru již nikdy nevzpomněl. Teprve na smrtelné posteli, v již nových, svobodných podmínkách, kterých se ještě dočkal, vyslovil přání, aby náš spolek hru nastudoval. Jménem obce a ochotnického spolku slibujeme, že toto přání splníme…“
Hospoda byla plná smutečních hostů. Obsadili všechny stoly v sále, zatímco muzikanti se srovnali na pódiu. Ještě než začali hrát, vyžádal si slovo syn zesnulého. Dojatě z pódia pozdravil hosty a poděkoval jim za účast na pohřbu. Pak je vyzval, aby se bavili tak, jako by otec byl s nimi.
Syn ve svých šedesáti letech hospodařil na otcově statku, který rodina restituovala. V obci se těšil stejné vážnosti jako otec, byl vstřícný a pracovitý. Po jeho příkladu miloval divadlo. Jakmile ušetřil volnou chvíli, strávil ji s ochotníky.
„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ obrátil se starosta na syna, jen co sestoupil z pódia.
„O čem?“ naklonil se k němu syn.
„Co kdyby sis zahrál Husa?“ zčistajasna mu navrhl starosta.
Syn se na něho překvapeně podíval:
„Proč já?“
„Napadlo mě,“ zamyšleně řekl starosta, „že když si nemohl zahrát Husa tvůj otec, tak by sis ho měl zahrát ty. Máš na to morální právo, trpěl jsi s tátou.“
Zmínka o otcově nenaplněné touze na okamžik probudila v synovi vzpomínku na dětství. Vybavil si, jak se otec učil doma roli Husa, když večer dal dobytku do žlabu. Jevištěm mu byl výklenek v komoře, kde stávala máselnice. Otec se o máselnici jednou rukou opřel a v druhé držel text hry, který nahlas četl. Jakmile přišel k replice Husa, zdvihl oči od textu a snažil se ji vyjádřit zpaměti. Po čase svěřil text mamince. Sám odříkával Husa a maminka mu předčítala ostatní postavy hry. Na mamince také bylo ušít otci kostým. Ušila jej podle ilustrace ve starém kalendáři. Potom tatínek zkoušel v kostýmu. Při jedné zkoušce ho navštívili dva neznámí muži. Doprovázel je místní esenbák. Ačkoliv otce dobře znal, vyžádal si od něho občanský průkaz ke kontrole totožnosti. Pak otce odvedli. Domů se vrátil za tři roky v kostýmu Jana Husa.
„Tak vezmeš tu roli?“ vytrhl starosta syna ze vzpomínky.
Syn místo odpovědi zapochyboval:
„Kdo s námi Husa nacvičí? Na takovou hru ve spolku nikoho nemáme.“
„Mluvil jsem s lufťákem ze samoty,“ svěřil se starosta.
„S tím režisérem z televize, co má u nás chalupu?“ ujistil se syn.
Starosta přisvědčil:
„Je obci zavázán, onehdy jsme mu dali parcelu a zedníka skoro zadarmo. Slíbil, že nám pošle svého asistenta. Je to prý šikovný kluk, co nedávno přišel ze školy…“
Asistent se ohlásil v kanceláři u starosty, který ho chtěl před první zkouškou osobně poznat. Seznámili se a starosta zavedl asistenta do sálu, v němž se mělo zkoušet. Sotva si asistent prohlédl jeviště, začali na zkoušku přicházet členové spolku. Starosta asistentovi každého představil, a jakmile se všichni sešli, připomněl jim poslední přání nedávno zesnulého kolegy. Také se zmínil, že by rád viděl syna zesnulého kolegy v roli Husa. Pak uvedl asistenta, vyzval ho, aby se ujal zkoušky a s omluvou, že pospíchá na zasedání jakési komise, odešel.
„Inscenovat v současnosti Tylova Jana Husa není lehkým úkolem,“ rozvážně začal asistent. „Tylův jazyk je v mnohém překonaný. Navíc obsah hry je všeobecně známý z našich dějin a její zpracování je poplatné obrozeneckému pojetí divadla, které je proti nynějšímu dramatu značně popisné. To zpravidla současného diváka odrazuje. Tento divák, díky moderním sdělovacím technologiím a jiným okolnostem, žádá akční příběh. Přesto se domnívám, že právě teď má tato hra po určité úpravě co divákovi říct. I nyní jsou lidské hodnoty, jako je pravda, spravedlnost, skromnost, pokora, láska k bližnímu znesvěceny korupcí, politikařením, frázemi a lží mocných. S vědomím toho chci hru spolu s vámi inscenovat.“
Asistentovu řeč doprovodil potlesk. Po ní si asistent s ochotníky pohovořil. Zajímalo ho, co si myslí o hře a její aktuálnosti, znají-li život Jana Husa a historii s ním spojenou a proč se věnují ochotnickému divadlu. Nato je pověřil nejrůznějšími hereckými etudami. Potom vyndal z batohu text hry a požádal ochotníky, aby z něj přečetli repliky některých postav. Zároveň si neustále cosi psal do notesu. Pak zkoušku přerušil, poděkoval všem za snahu a vyhlásil přestávku. Sám si sedl stranou ostatních a dlouho listoval v notesu. Posléze přestávku ukončil a vystoupil na jeviště. Postavil se na jeho okraj a mlčky se zahleděl do sálu, kde v předních řadách seděli členové spolku.
„Vážení,“ konečně promluvil. „Myslím, že naše první zkouška se zdařila. Mám-li být upřímný, nepočítal jsem s tak zkušenými divadelníky. Jestli mě můj první dojem, na který věřím, ani tentokrát nezklame, tak spolu prožijeme hezké chvíle hledání, jak hru poutavě pro diváky nastudovat. Dovolíte-li, nyní vám sdělím možné obsazení hry.“
Poslední asistentova slova vyvolala v hledišti hlasité vzrušení. To rázem utichlo, jakmile asistent začal číst postavy hry a jména jejich představitelů. Když skončil, dohovořil se s ochotníky na příští zkoušce a chvatně se vzdálil, aby stihl večerní autobus ze vsi.
„Dobrý den,“ rozpačitě pozdravil asistent a vešel do kanceláře. Proč s ním chtěl starosta před druhou zkouškou znovu o samotě mluvit, netušil.
„Vítejte,“ ozvalo se za stolem a starosta nabídl asistentovi židli. „Tak co říkáte našemu spolku?“
„Zatím mám pro něj jen slova chvály,“ nadšeně poznamenal asistent a sedl si. „Ověřil jsem si, kdo co umí a přidělil hercům role. Někteří z nich snesou velmi přísná měřítka.“
„Koho máte na mysli?“
„Zvláště představitele Husa. Je to talentovaný a zkušený herec.“
Starosta si zapálil cigaretu a opatrně se zeptal:
„Prozraďte mi, jestli to ovšem není tajemství, proč jste neobsadil postavu Husa člověkem, kterého jsem vám navrhl? Má na tu postavu morální právo.“
„Žádné tajemství to není,“ usmál se asistent. „Tento člověk, jak se ukázalo na zkoušce, jen málo splňuje mé představy o roli Husa.“
„Smím vědět, jaké to jsou představy?“ zkoumavě položil otázku starosta.
„Samozřejmě,“ zaujatě přisvědčil asistent. „Jde mi o to, aby herec na jevišti pouze nedeklamoval myšlenky Husovy postavy. Ale aby je vyjádřil prostřednictvím této postavy. To znamená ryze divadelně, výhradně hereckými prostředky. Jedině tak mohou diváci uvěřit jevištní postavě, tomu, co hlásá. Představitel Husa, jehož jsem si vybral, má pro to všechny předpoklady.“
„Snad má,“ váhavě připustil starosta. „Přesto je tady vážný důvod, aby Husa nehrál.“
„Jaký?“ zpozorněl asistent.
„Vámi vybraný člověk,“ pomalu řekl starosta, „je synem bývalého esenbáka.“
„Co to má společného s rolí Husa?“ podivil se asistent.
„Celkem nic,“ s mírnou ironií navázal starosta a zvážněl. „Tento esenbák se před léty podílel, což asi nevíte, na nezákonném zatčení nedávno zesnulého člena našeho divadelního spolku. Proto si myslím, že by nebylo vhodné, aby syn tohoto esenbáka hrál Husa. Třeba by to mohlo být chápáno jako výsměch.“
„Výsměch komu, čemu?“ nerozuměl asistent.
„Hlavně našemu zesnulému členovi a jeho poslednímu přání,“ trpělivě objasnil starosta a přátelsky dodal: „Jistě uznáte, že i v tomto ohledu je můj návrh na představitele Husa, ve srovnání s vaším obsazením, přijatelnější.“
Asistent se zarazil a po krátké odmlce rozhodně řekl:
„Jestli tomu dobře rozumím, naznačujete mi, abych obsadil roli Husa podle vašeho návrhu. To po mně, prosím, nežádejte.“
„Nic po vás nežádám,“ vstřícně se zatvářil starosta. „Pouze chci, abyste mě pochopil. Jako mě pochopila obecní rada, která vyjádřila mému návrhu podporu.“
Asistent nevěřícně pohlédl na starostu. Nato vstal ze židle a odhodlaně prohlásil:
„Nezlobte se, nejsem ochoten se podepsat pod inscenaci, v níž nejde, jak je zřejmé, až tak moc o divadlo.“
„Na vašem místě bych si to ještě rozmyslel,“ s výhružkou v hlase podotkl starosta.
„Není co,“ namítl asistent již mezi dveřmi.
Pomalu došel k zastávce autobusu, posadil se na lavičku a bezmyšlenkovitě hleděl před sebe. Po nějaké chvíli zazněl z ampliónu obecního rozhlasu rázný pochod, který náhle přerušil mužský hlas. Asistent poznal starostu.
„Pozor, pozor,“ rozlehlo se podvečerní návsí. „Oznamuje se členům ochotnického spolku, že dnešní zkouška hry Josefa Kajetána Tyla Jan Hus z technických důvodů odpadá…“
Víc asistent neslyšel. Starostův hlas zanikl v hluku přijíždějícího autobusu.
Autor: STANISLAV ZEMAN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)