(1875-1947)
Od úmrtí S. K. Neumanna uplynulo 28. června již 65 let. Povědomí o této osobnosti se ze současné společnosti sále více vytrácí. Hledáme-li odpověď, proč právě tvorba, odkaz tohoto básníka i teoretika je dalším generacím téměř neznámá, je svým způsobem velmi prostá. S. K. Neumann byl celoživotně spjat s levicovým chápáním světa, které mělo v různých časových obdobích různou podobu. Organicky se u něj prolínalo básnické dílo s jeho teoretickými úvahami. Hodnocení jeho rozsáhlého, pozoruhodného básnického díla přenechám odborníkům, smyslem našeho dnešního zamyšlení je upozornění na postavení S. K. Neumanna v kontextu estetického, kulturně-politického myšlení počátku 20. století. Tedy období, kdy se intenzivně věnuje výtvarné teorii a kritice.
V tradici českého estetického myšlení je spojení otázek programové estetiky s konkrétní uměleckou činností relativně časté. Umělci tak přebírají roli teoretiků a fungují v kulturním životě v podstatě v dvojjediné roli. Nebyl to jen S. K. Neumann, který se paralelně se svou uměleckou tvorbou věnoval také teorii a kritice, ale také například Miloš Jiránek, Emil Filla a další. S. K. Neumanna můžeme považovat, a to se vší vážností, za jednoho ze zakladatelů české moderní výtvarné kritiky, založené na širší esteticko-ideové platformě. Teoretická východiska jeho raných postojů jsou spojena s anarchismem, antiklerikalismem, někdy až exaltovaným erotismem. Neumannův zájem o výtvarné umění má dokonce i svou praktickou polohu (vlastní návrhy viňet pohybující se v názorovém rozpětí od symbolismu k secesi). Touhu po neomezeném vyjádření vlastních myšlenek realizoval na stránkách časopisu Nový kult, který byl zaměřen na problematiku kulturně-politickou. Vycházely zde například i překlady Fr. Nietzscheho, Baudelaira a jiných. Základním kritériem při hodnocení uměleckého díla je u S. K. Neumanna síla individuality, která mu však není v rozporu se snahami po demokratizaci umění. Svoboda je mu nejvyšší hodnotou: „Svoboda umělecká musí býti svobodou neomezenou. Neboť děsíme se pomyšlení, že jest možno, že cenzorská tužka policejního úředníka, jistě nedosti inteligentního, aby rozpoznal umění díla, může svět zbavit velikého uměleckého projevu… Svoboda umělecká musí zůstati neomezenou, protože není absolutního měřítka, jež by přesně naznačovalo, které dílo víc škodí, než prospívá, které by bylo lze přijati na milosti a které by bylo nutno zaklíti do tajných skříní státních knihoven.“
S. K. Neumann si právě v prvním dvacetiletí 20. století uvědomuje jeden z dalších kardinálních problémů, především v našich poměrech, a to rozpoznání pseudolidového národního svérázu od opravdu lidové tvorby podmíněné kontinuální tradicí a funkčností. Polemizuje však i s představami kosmopolitních estétů, prosazujících totální odtrženost uměleckých projevů od nějaké kontinuity, tradice.
V závěrečném období svého intenzivního zájmu o výtvarné umění ohraničeného léty 1913–1918 se S. K. Neumann jednoznačně přiklání k nejradikálnějším dobovým výtvarným směrům, jako byl kubismus a futurismus. Tady nás zákonitě napadá otázka: Kde se vzalo pojmenování „český kubismus“ se svou malířskou, sochařskou a v neposlední řadě architektonickou podobou?
Další úvahy S. K. Neumanna souvisí s prosazováním sociálních společenských proměn, kde obhajuje internacionalismus, jako perspektivně neslučitelný s národními kulturními a uměleckými tradicemi. Z těchto úvah pak logicky vyplývá jasné preferování sociální orientace, estetického programu, nad programem národním.
V těchto souvislostech je nutné si uvědomit, že se jedná o necelé první dvacetiletí 20. století, v kterém ještě doznívá jistá adorace národního charakteru umění. Je samozřejmé, že v jiných souvislostech pak S. K. Neumann vidí „to národní“, koncem 30. let a v období Protektorátu, a to především prostřednictvím své básnické tvorby.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)