Nečekal jsem to, rozhodně jsem netušil, že měsíc lásky s mým přítelem mocně zacloumá. František si již patnáct let odpíral soužití s křehkými bytostmi, i když se ženy za ním jen hrnuly. Hostil je skvěle, jen co je pravda. Načínal pro ně lahve domácího vína, nefalšovanou slivovičku na vypálení rošťáka červa, na hospodském válu krájel najemno kolečka klobás, uzených bůčků, na skývu chleba mazal nejlepší domácí paštiku z prasečích oušek. A lepší polovina lidstva si u něho na chaloupce lebedila.
Najednou se kamarád z ničeho nic zamiloval. Možná se mu začala zapalovat lýtka, snad usoudil, že je načase se svým staromládenectvím rázně skoncovat! Náhle mu přišel jak z čistého nebe e-mail od paní Pavlínky. František pranic nezkoumal, jak si ho našla po elektronických sítích, prostě to přijal jako fakt, jako nadělení shůry. Statná šedesátnice, byť ještě o pár pátků mladší než májem okouzlený Franta, přifrčela v červeném sporťáku ve čtvrtek na návštěvu, v pátek odpočívala po probdělé a bouřlivé noci a v sobotu se již umínila zůstat tu natrvalo. Přítel sotva stačil zalapat po dechu. Tak velký spád událostí neočekával.
Začala jemně a naprosto neodolatelně. „Cukroušku, drahoušku,“ šveholila, „podal bys mi utěrku a vyhodil bys to staré harampádí, když už jednou spolu gruntujeme?“ Musím přiznat, že Františkovi šla hlava kolem. Téměř dvě desetiletí se nesmělo s ničím hýbat, natož cokoliv vyhodit, protože každá věc má nějaké uplatnění, byť to nebývá na první pohled zřejmé.
Milovaná a obdivovaná, rázná a pragmatická žena svého Francois, jak mu říkala něžně, komandovala, zásobovala jej dobrými a ještě lepšími radami, co a jak má vylepšit. Protože však byla zároveň i ženou empatickou a všem ostatním přející jen samé potěšení, přilepila na Františkovu pec lístek doporučených jídel. Jaké bylo přítelovo zděšení, když mezi dovolenými potravinami nebyla skutečně jediná poživatina, jež by mu rozehrála chuťové buňky i pohárky zároveň.
Záhy František, třebaže byl milován, počal trpět. Koulel očima, když přišla návštěva a snažil se potajmu naznačovat příchozím, že paní Pavlínka se nezastaví před žádným úkolem, i kvalifikované uklízečky vysokoškolačky by jí mohly závidět. Posléze dovezla Františkovi vzácné starodávné hodiny, novotou vonící konvici na vodu, dokonce mu partnerka věnovala zánovní prkno na kuchyňskou linku, třebaže mu scházelo pár nátěrů.
Načež vyjevila Františkovi další své velké tajemství. „Jsem předsedkyní spolku feministek! Nemusí to dlouho trvat a dostaneme se až do vlády. Ještě všem ukážeme!“
To je jen nějaký vtip, myslel si v duchu, nebo se mi to pouze zdá.
Jakmile však po dvoře přeběhl jakýkoliv kočičák, hned vyzvídala, není-li divoký, prašivý či jinak nemocný a je-li vůbec kastrovaný?
„Bylo by nejlepší,“ rozohnila se, „kdyby se ze všech kocourů stali kastrouškové, alespoň by neubližovali a nezpůsobovali žádné porodní utrpení chudinkám kočičkám. No u chlapů bych to viděla stejně.“ Oči jí zaplály spravedlivým rozhořčením, zaskočený kamarád se krčil a rudnul, nedovolil si ani špitnout, aby něco nepokazil.
„A ne abys v neděli odpočíval,“ nabádala Františka, na lenošení a flákání máme času dost…“ A zvedla výhružně ukazováček proti obloze.
Po dvoutýdenních orgiích a uklízení přišla jednou před půlnocí nečekaná smska. „Domluvili jsme se s paní Pavlínkou, že se ode mne odstěhuje, jsem prý příliš velký dobrák.“
Zaskočili jsme Františka omrknout, jak se mu vůbec vede, zdali přežil májové extempore.
„Děti moje,“ zářil, „ani nevíte, jak jsem rád, že vás zase vidím.“
Uprostřed kuchyně, kde to vypadalo jak po výbuchu menší bomby, se vše začalo vracet do původní podoby. Sice pomalu, ale přece.
„Počkejte,“ zašeptal spiklenecky a naposledy se ohlédl, zda za ním nestojí drahá polovička. „Mám pro vás zauzený salám na motouzku. Víc jsem toho nezachránil.“
Autor: VLADIMÍR STIBOR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)