Doslov a závěrečná poznámka na obálku knihy Romany Nejdlové Amšel (syn Herrmanna Kafky) z nakladatelství Galén

   Jako báseň existuje jen díky tomu, že existuje poezie, tak literární text za svou existenci vděčí literatuře. Literární díla vytvářela a vytváří literaturu jako společenskou entitu, část společenského diskursu. Literatura však existuje i díky tomu, že je čtena: čtenář si čtením, ať chce či nechce, na základě svých vlastních poznatků a zkušeností, píše fiktivní text vlastní, prchavý, zatímco text čtený trvá i tehdy, není-li čten, je trvalou částí komunity textů zvaných literatura. Ta by o tom, který text do ní patří a který nepatří, o jejich členství, ráda rozhodovala sama a nesvěřovala soud nad sebou kritériím společnosti: literatura chce společnosti sdělovat, co si o ní myslí, jaká je, jaká by být měla a neměla, zatímco společnost po literatuře chce, aby jí jen zopakovala, co si o sobě myslí ona sama. Číst však znamená také vědět, co čtu, odlišit literaturu od „neliteratury“, čtené pochopit, a pochopení předpokládá obecná kritéria, jimiž by čtenář poměřil kritéria vlastní, jinak není s to odlišit text, který má společenskou roli a je „uměním“, od toho, který tuto roli není s to plnit: odlišit literaturu od lektury. Komunita textů zvaná literatura je však složitá záležitost, texty do ní vstupují, ale také z ní vystupují, nechce být shodná s komunitou četby, jak ji zakládají čtenáři, ale často se neshoduje ani s komunitou vytvořenou kritikou: literatura definuje literární dílo a literární dílo definuje literaturu, četba je pobytem nejen ve čteném díle, ale i v literatuře. Zdá se však, že existují díla, která literaturu literaturou pojmenovávají trvaleji než ostatní, a zároveň budí dojem, že by chtěla existovat mimo literaturu. Nastolují jedinečný, neobvyklý a nepochopitelný vztah mezi čtením a psaním. Říkají, že všechno, co je čteno, musilo být napsáno, ale také že všechno, co bylo napsáno, nemusí být čteno, aby se stalo literaturou. To by mohl být případ Franze Kafky.
   Ve své analýze Balzakovy novely Sarrazine si Roland Barthes klade otázku, jak vymezit, určit hodnotu textu, a sám si na ni odpovídá: „Základ hodnocení textu nemůže poskytnout věda, protože věda nehodnotí, ani ideologie, protože ideologická (morální, estetická, politická, pravda či lež) hodnota textu, to je hodnota zobrazení, reprezentace, a ne produkce (ideologie neprodukuje, „reflektuje“). Naše hodnocení může být vázáno na jednu jedinou praxi, a to je praxe psaní. Na jedné straně tu je to, co je psatelné, neboli to, co do činnosti spisovatele spadá, a na druhé to, co z ní odešlo: texty psatelné (znova a znova) a vyžadující, abych je coby sílu vložil do světa, který je mým světem? Hodnocení se může opřít pouze o hodnotu následující: něco psatelné (znova a znova) je a něco není. Proč je naší hodnotou právě to, co je napsatelné? Protože výsledkem literární činnosti (literatury coby činnosti) by neměl být čtenář, který text konzumuje, ale čtenář, který text produkuje. Naše literatura je neodvratně poznamenána rozlukou a literatura coby instituce tuto rozluku udržuje při životě. Je to rozluka mezi producentem textu a uživatelem textu, mezi majitelem a zákazníkem, mezi autorem a čtenářem, jejíž vinou je čtenář uvržen do jakési netečnosti, kde mu nezbývá nic než ubohá svoboda text akceptovat, nebo jej odmítnout, čímž je ovšem literatura zredukována na jakési referendum. Hodnotou opačnou, zápornou a reaktivní, se pak stává to, co je čitelné, ne však psatelné. Text čitelný, určený ke čtení, označujeme jako „text klasický“. Zeptáme se, co je textem psatelným, a Barthes nám odpoví: „Tímto textem, textem psatelným, jsme my sami, když píšeme, a to ještě než nekonečná hra světa (světa jako hry) je protknuta, proniknuta, sevřena a platifikována některým ze singulárních systémů (ideologií, žánrem, kritikou). (…) Text psatelný, to je románové bez románu, poezie bez lyričnosti, esej bez disertace, produkce bez produktu, strukturace bez struktury. A texty čitelné? Produkty (ne však produkce) vytvářející obrovskou masu naší literatury.“ Psaní je, jinak řečeno, pro Barthese to, co není psáno, aby se proměnilo v to, co je „čitelné“, určené ke čtení, ale to, co je s to vymknout se nátlaku ideologií, mocenských struktur a pravidel žánru. Použijme paradoxu: psaní je to, co není psáno, aby bylo napsáno, aby se stalo literaturou, a to až je hra světa „plastifikována“ ideologií, žánrem a dodejme, trhem. A další paradox: takový text není odebrán čtenáři, čte-li jej tak, že jej „píše“. Kafku, a možná pouze Kafku, není vůbec možné podezřívat, že své psaní měl v úmyslu měnit ve slávu, natož v peníze, že psal proto, aby se z jeho textů staly knihy. Chtěl psát, ale ne napsat, napsat to, co by se stalo literaturou vytvářející obrovskou masu naší literatury. Svědectví je dost a dost: nedopsané romány, záliba v aforismech, závěť s příkazem spálit rukopisnou pozůstalost, atd.
   Když Felice Bauerová ze sanatoria, kde se zotavovala, napsala Kafkovi, že grafolog, kterému ukázala jeho dopisy, se zmínil o jeho literárních sklonech, trochu pohněvaně jí odpověděl, že on nemá literární sklony, že je literatura. Vezmeme-li v úvahu povahu jeho textů, nedopsané romány, náčrty a počátky textů, odložených po prvních větách či dokonce slovech, neuvěřitelně rozsáhlou korespondenci, jsme oprávněni se domnívat, že jediným zobrazením Kafkova díla a života, jeho životu odpovídajícím, by bylo seřadit, bez ohledu na to, jde-li o korespondenci, deníky, aforismy, povídky či romány, jeho psaní den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku: tento text by bylo možno mít za jeho skutečné dílo, za jeho „psaní“, a zároveň za důkaz, že výraz „literatura“, jímž se Kafka označil, by bylo správné nahradit výrazem „psaní“. Tento text, doprovázený pokud možno detailním záznamem běhu Kafkova života by byl možná i dostatečnou náhradou nekonečné řady marných pokusů o interpretaci Kafkova díla. Walter Benjamin, možná vůbec nejpronikavější interpret toho, čemu říkáme literatura, stejně jako Kafka německy píšící Žid, v eseji věnované Kafkovi (psané na počátku roku 1934 a zčásti publikované na konci téhož roku v Jüdische Rundschau) o jeho textech říká: „Nejsou to podobenství, nechtějí být ale považovány ani za jejich opak. Jsou napsány tak, aby je bylo možno citovat a aby mohly být použity k ilustraci toho, o čem je třeba právě řeč. Známe však doktrínu, kterou ilustrují texty Kafkovy a která doprovází počiny K. a zvířat z jeho próz? Neznáme, a můžeme nanejvýš tvrdit, že ten či onen odstavec se jí týká. Kafka by možná řekl, že to, co nám jeho texty předávají, je pouze její relikt, právě tak bychom ale mohli tvrdit my, že to je štafeta, která nám tuto doktrínu ohlašuje.“ A Benjamin dodává, že Kafka by sebe sama nikdy „nevložil do něčeho, co by bylo možno interpretovat, ale právě naopak podnikl veškerá myslitelná opatření, aby jeho texty interpretovány být nemohly.“ Kafka chtěl psát, ale nenapsat, čtenář by měl Kafku psát, aby ho mohl číst a aby ho přečetl.
   Každý narativní text je zobrazením nějaké skutečnosti a každé zobrazení je zaujetím postoje vůči tomu, co bylo zobrazeno. Realita začíná existovat, jakmile ji jazyk pojmenuje. Jazyk tvrdí, že to, co nepojmenoval, neexistuje a existovat ani nemůže, chce být v tomto ohledu ztotožněn s realitou. De Saussorovo, ke strukturalismu směřující pojetí jazyka, u pojmenování rozlišuje označované (pojem, mentální obsah), označující (to, co slyšíme nebo čteme) a pak to, co je mimo jazyk: denotát (samotný předmět). Použít jiného označujícího pro totéž označované, nebo označované označit jiným označujícím, znamená odehnat denotát z dohledu, rozpad řeči a jazyka. Jazyk by si uchoval svou strukturu, ale přišel by o svou realitu. Přijeme-li tezi, že narativní text, který čteme, je označujícím a označované že je obsahem čteného, pak v případě textů Kafkových si nejsme jisti tím, co bychom mohli označit za denotát, realitu mimo jazyk: Kafka jazykem, kterého používáme i my, pojmenovává realitu, kterou bychom, kdybychom věděli jak, pojmenovali jinak. Kafka nám klade otázku, která je hlubší a nebezpečnější než jakákoli jiná: je náš jazyk, který jsme si vytvořili a jímž jsme byli vytvořeni, schopen pojmenovávat realitu, která existuje, nevytváří realitu jinou, která nám nahrazuje realitu reálnou, nezaměňuje, řečeno se Saussurem, označované za denotát? Neovládá jazyk nás, místo toho, abychom my, jak se domníváme, ovládali jazyk a jazykem realitu? Nám však, coby odpověď, nezbývá než číst.
   „Čtu text. Není to výrok ve všech ohledech pravdivý. Oč je text pluralitnější, o to méně je napsaný předtím, než jej čtu: nenutím jej podrobit se predikativní operaci, konsekventní jeho esenci, operaci nazvané lektura, čtení. (…) Číst znamená nacházet různé smysly toho, co čteme, a nacházet smysly znamená smysly pojmenovávat; pojmenované smysly jsou pak ale odkazovány k dalším pojmenováním, a ta se svolávají, seskupují, a jejich seskupení si pak vyžaduje další pojmenování: pojmenovávám, ruším pojmenování, pojmenovávám znova a tak probíhá text: pojmenování, neúnavné aproximace, metonymická aktivita,“ pokračuje v analýze textu Roland Barthes. „U textu plurálního“, dodává, „nelze opomenutí některého ze smyslů považovat za chybu: opomenutí vzhledem k čemu? Jaká je vůbec summa textu? (…) Za takové opomenutí není proč se omlouvat, není to neblahý defekt čtení, ale hodnota pozitivní, stvrzení zodpovědnosti textu a také potvrzení plurality systému textů (kdybych měl seznam smyslů za úplný a konečný, rekonstituoval bych tím fatálně smysl jediný, teologický): čtu díky tomu, že vynechávám.“ Každé čtení je volbou jednoho nebo mnoha smyslů textu a každý čtenář má právo na volbu vlastní: text je nabídka četby a četba je nabídkou svobody.
   Barthesova koncepce psaní, napsání a čtení, si nás odvádí ke dvěma textům, k textu „Franz Kafka“ se totiž přimyká text, který držíte v rukou. S jeho autorkou jsme se před léty a po léta setkávali v antikvariátu v Dlážděné ulici, kde ona pracovala a kam jsem já takřka denně docházel. Před několika lety mě zaskočila sdělením, že píše knihu o Kafkovi. Kafkovi se věnují pouze odvážní literární znalci, kritikové, nebo ještě tak ti (a ti už nás nejspíš do jednoho opustili), co Kafku znali a chtějí na něho vzpomínat. Myslím si dokonce, že kniha o Kafkovi je vůbec první text, který napsala. Tento text ale napsala tak, jak jej napsat mohla a měla, a jak jej dosud nikdo nenapsal: jako čtenář, který knihu nepřečte a odloží, aby mohl číst jinou. Ještě jednou (a naposledy) Barthes: „Opětné čtení jednoho a téhož textu, operace odporující komerčním a ideologickým návykům současné společnosti, která má čtenáře k tomu, aby jednou přečtený (zhltnutý) příběh odložil a přešel k příběhu dalšímu, aby si koupil další knihu, operace trpěná pouze u marginálních čtenářských kategorií (u dětí, starých lidí a profesorů), je tu dána coby předpoklad, protože jedině ona může opakováním text uchránit (ti, kdo text znova nečtou, odsuzují se sami ke čtení jednoho a téhož textu, ať čtou cokoliv), oprostit jej od vnitřní chronologie (co se stalo předtím a co se stalo potom), vrátit do času mytického (kde nejsou žádná napřed ani potom), vyvrátit tvrzení, že první čtení je čtením primérním, ryzím, fenomenickým, které je pak možné následně analyzovat a intelektualizovat (jako kdyby čtení mělo nějaký svůj počátek, jako kdyby všechno nebylo už přečteno): žádné primérní čtení totiž neexistuje, text se nám sice skrze takzvané dějové napětí snaží tuto iluzi vnutit, (což je ovšem záležitost spíše spektakulární než přesvědčivá),jenže pak už nejde o konzumování textu, ale o hru (hru spočívající v návratech odlišností). Nedbáme-li tedy na kontradikci a čteme text znovu okamžitě, nezískáme tím, jak je tomu při požití drogy (drogy nového začínání, drogy odlišnosti), text skutečný, ale text plurální: stejný a jiný.“ Nedbat Barthesovy nabídky a číst Kafku jen jednou, je totéž jako nečíst jej vůbec. Romana čte Kafku znova a znova, předkládá mu nabídky jiných textů, zkouší, jak by je četl on a jak by ony četly jeho, od událostí historických až po děje biblické, a ty čtenářům předkládá jako možné texty textu, jímž je Kafka, dílo identifikované s žitým životem. Kafka byl Žid, psal německy a žil v českém prostředí. Tyto tři komponenty jde scelit, tvrdí Romana, pouze pojmem Rakousko-Uhersko. V mnoha literárních encyklopediích je Kafka uváděn jako český a německy píšící autor, rase se encyklopedie povětšinou, bůhvíproč, vyhýbají. Romana ne sice výslovně, ale dostatečně zřetelně tento prostor rekonstituuje právě Kafkou a v Kafkovi. Obdobně by takto bylo možno uvažovat například o Jaroslavu Haškovi: žili zhruba ve stejné době na opačných mentálních i sociálních hranicích zmíněného rakousko-uherského prostoru, Kafkovy narativní texty se blíží esejům, Haškovy zase posunují narativitu do míst, kde před ním sídlila konzumní četba, proti všem příkazům žánru a kritiky. A Hašek určitě není jediný.
   Druhým kontextem, kam si Romana Kafku odvádí, je kontext biblický. Jak jednou provždy ustanovil Walter Benjamin, Kafkovy texty nejsou podobenství, „mohou být použity k ilustraci toho, o čem je právě řeč“, tak ale může být právě použita i Bible. Bible je založena na existenci věčných zákonů lidské existence, ty jsou uloženy v textu, aniž by byly přímo nevysloveny. Kafkovu „doktrínu“ v jeho textech vnímáme, pojmenovat ji však obdobně jako je tomu u Bible, nedokážeme. Romana říká: číst Kafku a nečíst Bibli (a já dodávám Haška, Haška lze číst jako tragický obraz doby a italský literární kritik Renato Barilli napsal knihu Comicita di Kafka, Kafkův humor) a nebrat na vědomí Rakousko-Uhersko, znamená číst Kafku jen jednou, jako každou jinou knihu, neboli nečíst ho vůbec.
   „Klec se vydala lapit ptáka“, zní jeden z Kafkových aforismů. Napsal jej 6. 11. 1917, kdy žil několik měsíců u své sestry Ottly v Siřemi. V prosinci téhož roku zrušil zasnoubení s Felice Bauerovou. Právě jí v dopise pohněvaně sdělil, že nemá literární sklony, ale že je literatura. Tou sice být nemohl, svou metaforou chtěl ale říci, že jí chce být, že všechno, co literatura není, je mu na obtíž. Nechtěl existovat mimo psaní. Jako klec nedokáže lapit ptáka, tak Kafku lapila literatura. Díval se skrze mříže na svět, ven se z ní však nedostal. Bránil se literatuře psaním, ale neubránil se. Romana Kafku nečetla, čte jej znova a znova, i když jeho text nemá na očích, a to jí dává právo proměnit své čtení v text, v němž žil i Franz Kafka; vrací jej z literatury, kam jej uzavíraly marné interpretace, a vrací psaní, jímž toužil být.


   Závěrečná poznámka

   Interpretace Kafkova díla neustávají, spíše naopak, určitě i díky tomu, že žádnou z interpretací (obvykle vykládají dílo jeho osobou a osobu dílem, ve shodě s nikam a k ničemu nevedoucí zastaralou literárněvědnou tradicí) nelze považovat za přesvědčivou natolik, aby se stala interpretací konečnou. Roland Barthes v jedné ze svých studií cituje Jacquese Rigauta: „A dokonce se ptám i tehdy, když něco tvrdím.“ Těžko by se hledala věta postihující hlouběji Kafku coby osobu identifikovanou s jeho texty, což pak už není jen problém jednoho díla, ale toho, co je vlastně literatura, tedy filosofie lidské existence.
   Pro Kafkovy interprety, až na několik výjimek, Kafka zastupuje nepostižitelnost smyslu světa a domnívají se, že položí-li jeho dílu (nebo jemu samotnému) správnou otázku, dílo jim odpoví a svět se stane ne-li postižitelným, pak aspoň postižitelnějším. Tak tomu ale není. Kafka se světa nevyptává proto, aby mu odpověděl, ví, že mu neodpoví a že čtenář nebude tudíž předpokládat jeho odpovědi, ale své otázky.
   Michel Foucault ve své nástupní přednášce na Collége de France se dotýká problému transindividuálního subjektu. Říká: „Ve světle současných společenských teorií se představa jedince coby konečného původce textu, zejména jde-li o text významný a důležitý, jeví coby stěží udržitelná. Aniž by došlo k popření subjektu jako takového, jak řada analýz dokazuje, je třeba jej nahradit subjektem transindividuálním.“
   Dobový kontext myšlenkový i lidský, stane-li se naléhavým, „pověří“ někoho ze svého středu, aby za všechny vypracoval diskurs a předložil jej veřejnosti. Kafkovým kontextem byli nejen rodiče a sestry, milenky a přátelé, ale i Praha, Čechy a především Rakousko-Uhersko. Mít jej za výlučnost samu, nepochopitelnou výjimku (kterážto teze je ve větší či menší míře přítomna snad v každém textu Kafkovi věnovaném) v jeho pochopení napomáhá a to je právě podstata přístupu k jeho dílu, který uplatňuje ve svém textu Romana. Především se chová jako čtenář, který chce vědět, co čte a co si přečetl („další čtení jednou přečteného textu“, píše Roland Barthes, „je operace odporující komerčním a ideologickým zvyklostem naší společnosti, která čtenáře má k tomu, aby jednou zkonzumovaný příběh „odhodil“, aby mohl přejít k dalšímu“) a který navíc nechce toto své „několikeré“ čtení uložit jen do nespolehlivé paměti, ale do vlastních slov a vět. Vytvořila tak text výjimečný a v kontextu kafkovské literatury zcela ojedinělý, interpretačně přínosnější než řada těch, které o interpretaci marně usilují. Stává se čtenářkou „transindividuální“, vrací Kafkovo dílo těm, jimž jej sám Kafka určil: čtenářům. Rekonstituuje kontext, který Kafku pověřil psaním, a rekonstituuje i čtenáře, který je s to Kafku číst. Dochází k tomu vůbec poprvé a v tomto ohledu jde o text výjimečný a záslužnější než většina těch, které mu předcházejí. Záslužnější nejen vzhledem ke Kafkovi, ale i ke čtenářům.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)