Kapitola z knihy AMŠEL (syn Herrmanna Kafky), kterou vydalo nakladatelství Galén
I v talmudu se praví: Muž bez ženy není člověk.
Franz Kafka
Navenek žil dospívající Kafka v normálním rodinném a společenském prostředí. Působil sice stydlivě zdrženlivě, ale v každém případě byl mladý a zdravý („tělo nebylo zticha“) – plný silných snů, které se honosily svou neodbytností, a on se ve spojení s nimi cítil „tajemnými silami uvolněný až na dno“. Vylákané síly svojí vůlí zpětným nárazem ničil; sex pro něj od počátku představoval něco „trapně špinavé“, „lehce odporné“, se „zápachem síry a pekla“. Pohlavní pud přirovnal k věčnému Židovi nesmyslně putujícímu nesmyslně špinavým světem.
Kafkova erotika je směs velice subjektivních jedinečných prožitků, které vždy zůstaly na dně nedořešeny; a proto je jeho sexualita hluboce rozporuplná, on sám tvrdil, že „nezdravá“. Jisté je, že muži ho přitahovali a všímal si jich přinejmenším stejnou měrou jako žen: „Jakýsi hubený cestující, takový jak se říká větroplach, hltavě polyká šunku… Odstávající uši… Podle všeho objemný úd tvoří na kalhotách výraznou vypouklinu,“ nebo: „2 krásní švédští chlapci s dlouhýma nohama, které jsou tak vytvarované a napjaté, že by se po nich správně dalo přejet jen jazykem.“ Také prvky bisexuality jsou v jeho životě i tvorbě nepřehlédnutelné: „pod nezřetelným obličejem ležely… dva velké oblé ženské prsy, celá bytost jako by pozůstávala jen z nakupeného měkkého bílého masa… dolů visel dlouhý tlustý nažloutlý ocas…“ Není bez zajímavosti, že Kafkovy tvorby si již v jeho době všiml dr. Wilhelm Stekel – Vídeňák, který „rozmělňoval Freuda“ a ve 2. svazku Chorobných poruch pudového a afektového života (onanie a homosexualita) napsal i několik řádek o Proměně.
Kafka byl přitažlivý pro obě pohlaví. Vztahy k ženám, které významněji vstoupily do jeho života, prožíval psychicky, fyzicky i sociálně velice komplikovaně, a co toho bylo příčinou, je diskutabilní a těžko definovatelné. Jádrem problému, který můžeme rozkládat z hlediska estetiky, psychoanalýzy a vlastně i teologie, nebyla pravděpodobně neschopnost milovat a společensky žít, nýbrž osobitě vymezená lidská zkušenost. Kořen Kafkovy tendence ležel – vzhledem k jeho pocitům strachu a nejistoty – patrně v nepřekonatelně silné vazbě na otce. Přikláním se k názoru psychologa a psychiatra Ericha Fromma, jenž tvrdil, že základní podmínkou pro manželství – spojení muže se ženou – je nezávislost, přetržení primární vazby na rodiče: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“(Gn 2,24) „Smysl tohoto verše,“ píše Fromm „je zcela jasný.“
Kafka byl ke svému otci afektivně silně připoután a vědomě se podřizoval jeho přirozené autoritě. Tato fixace nebývá vědomá, ale vědomá poslušnost je prý v tomto smyslu jednoznačně protikladem nezávislosti (je tedy závislostí), slovy odborníka „je to spíše chování než cítění a může se objevovat, i když pocity vůči autoritě jsou nepřátelské… Historicky je poslušnost obvykle poslušností vůči otci… bázeň z matky je hlubší…“ Myslím, že vše podstatné tím bylo řečeno. Znejistělý Kafka se nejspíš nikdy neoženil především proto, že nedokázal opustit záchytný bod – otce, který přinášel do jeho života řád a pocit bezpečí. Přerušení této primární vazby by pro něj předznamenalo život beze všech souvislostí a odpoutání se od pevného kruhu s jeho vnitřními zákony.
Kafka měl velký duchovní potenciál a prvotnímu hříchu a příběhu o vyhnání z ráje rozuměl srdcem i rozumem: „Bylo třeba zprostředkování hada: zlo může člověka svést, ale nemůže se stát člověkem.“ – „Jestliže to, co se v ráji zničilo, se zničit dalo, pak na tom nezáleželo: jestliže se to však zničit nedalo, pak žijeme v bludné víře.“ – „Had svou radou vykonal polovičatou práci, nyní musí ještě pokud možno překroutit to, co způsobil, v pravém slova smyslu se tedy kousnout do vlastního ocasu.“ – V judaismu neexistuje učení o prvotním hříchu, Kafka si byl ale vědom toho, že stav, v němž žijeme je hříšný nezávisle na vině: „Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale i proto, že jsme dosud nejedli ze stromu života…“ – Ráj je symbol matčina lůna, domova, minulosti a odchodem z něj začínají symbolicky vlastní dějiny. A nesymbolicky je k vykročení do života nutné přetnout pevná primární pouta! Ještě dříve, než k tomu došlo, se milující syn v hrůze zhroutil…
Dozrávající Kafka s přáteli o erotice nikdy nemluvil – povídalo se o škole, literatuře, filosofii, náboženství, politice… Do hovorů o sexu si ho netroufali zapojit, a když náhodou přišla řeč na toto téma v jeho přítomnosti, nikdy nereagoval a tiše se držel opodál. V osnovách gymnázia výuka pohlavního života nebyla a Kafkův spolužák Hugo Hecht vzpomínal, že ve třídě neznal jediný případ „kdy by rodiče v tomto směru svým dětem pomohli“. Kafka byl řádně poučen (pravděpodobně až v septimě) právě zmiňovaným Hugo Hechtem a ještě druhým spolužákem, kterého o mnoho let později (r. 1921) v dopise sestře Elli označil za „syfilitika“.
Kafkovy první lásky a milostné zkušenosti jsou neuchopitelné, vleklé a křivolaké, a všechna svědectví jsou zamlžená a nejistá. První žena, která patří do jeho životopisu, je poštmistrova dcera Selma Khonová, se kterou se seznámil r. 1900 v Roztokách u Prahy, kde byl s rodiči na letním bytě. Na rozloučenou jí tehdy, 4. září 1900, napsal do památníku romantickou úvahu o tom, že „slova“ nemohou konkurovat „vzpomínkám“. Někdy se chybně uvádí, že tento zápis je „nejstarší dochovaný doklad Kafkovy tvorby“, ale není to pravda. Nejstarší zachovaný Kafkův text je z památníku jeho přítele Hugo Bergmanna z 20. listopadu 1897 – jedná se o dva chmurné verše:
Es gibt ein Kommen und ein Gehn
Ein Scheiden und oft – kein Wiedersehn.
Prag, den 20. November
Franz Kafka
Doslovný překlad zní: (Lidé) přicházejí a odcházejí, rozcházejí se a často už se neshledají. Sám Bergmann nechtěl soudit, zda si „čtrnáctiletý Franz byl celého dosahu těchto slov skutečně vědom“.
Anna Pouzarová (vychovatelka v Kafkově rodině) ve svých vzpomínkách naznačuje citový vztah dvou mladých lidí – Anny a Franze. A novinář Leopold B. Kreitner, bývalý student pražského Staroměstského gymnázia, prý od Kafky dostal za vyučenou, když ho spolu s kamarády vyrušil v „milostném laškování“ za křovím veřejného parku… Ale ať jsou tyto výpovědi pamětníků pravdivé či nikoliv, příliš důležité nebudou.
Srpen 1907 trávil Kafka u strýce Siegfrieda Löwyho v Třešti. Jezdil na motorce, obracel seno na louce, „po bouřce pomáhal stromům, pásl krávy a kozy … hrál kulečník, chodil na dlouhé procházky, pil hodně piva…“ a psal Svatební přípravy na venkově (Hochzeitsvorbereitungen auf dem Lande). „Dokonce ani nemusím jet na venkov sám, není to nutné. Pošlu tam jen své oblečené tělo … mezitím budu ležet v posteli, přikryt hladkou žlutohnědou pokrývkou, vystaven vzduchu vanoucímu pootevřeným oknem. Leže v posteli, budu mít podobu velkého brouka, řekl bych roháče nebo chrousta.“
Podle kabalistů je tématem Kafkových zvířecích povídek Boží soud nad člověkem a trest v podobě stěhování duší – gilgul (život v gilgulu je vlastně životem v soudu). Je-li někdo zvířetem, ví se, že byl předtím člověkem, a cvičený pohled odkryje u člověka zvířecí gestikulaci a dá se odhalit, jakým zvířetem byl. „Lidský život ve zvířatech a věcech je ve východožidovských příbězích o převtělení vždy chápán jako život v soudu, jako život ve vině a k protrpěnému smíření,“ tvrdí Karl Erich Grözinger. „Lidé, kteří žijí s takovými zvířaty, mají podle luriánské nauky vždy zcela osobní odpovědnost za tato zvířata, jež podle Luriovy kabaly patří k témuž duševnímu kořenu jako člověk, jenž se s nimi opravdu setkává. To znamená, že člověk, který se s takovým zvířetem setkává, má takříkajíc podíl na hříchu zvířete a příbuznost s jeho kořenem ho zavazuje k činné solidaritě, čímž pomáhá duši ve zvířeti dosáhnout smíření.“
Převtělování duší, charakteristické pro kabalu, není součástí základních věroučných článků židovství, ale přesto je tolerováno. Podle kabaly může trvat někdy krátce, ale většinou jde o dlouhodobý proces. „Podle některých názorů prochází gilgulem pouze bezdětný člověk, aby splnil svou povinnost zachování lidského rodu,“ píše v Židovské mystice Vladimír Sadek. „Podle jiných názorů jím prochází každý člověk, jenž nesplnil své nábožensko-etické lidské povinnosti.“
Léto roku 1907 bylo horké, Kafka se hodně koupal (lehával nahý v trávě na břehu rybníka) a zamiloval se do slečny Hedwigy Weilerové, která v Třešti pobývala u svých příbuzných. Tím dnem začal soud žen nad Kafkou – skončí vítězstvím, nebo porážkou?
Krásné ženy Franze nevzrušovaly; sklouzával prokazatelně – v horečnatě krátkých vznětech a drobných záchvěvech náklonnosti – do sítí spíše těch méně pohledných, s „ostrými neženskými rysy“ a s „ne zcela bezvadným zevnějškem“. Hedwiga byla tomuto sklonu, soudě podle Kafkova zápisu, transparentním příkladem. Byla údajně „velmi ošklivá“, „malá a tlustá“; „tváře má nepřetržitě a neohraničeně červené, má velké přední zuby, které nedovolí ústům, aby se zavřela, a spodní čelisti, aby byla malá, je velmi krátkozraká…“. Mezi mladými lidmi se zrodil bezstarostný letní vztah a roztoužený Kafka „oklikami poznával krásu dívky“. Po prázdninách si dopisovali, odeslal jí více než tucet dopisů (poslední je z r. 1909 – tykání typicky kafkovsky nahradilo vykání). Kafka její lásku považoval za „slitovnost“, v níž jeho podíl tvořil jen „strach“. – Ani tento vztah však neměl hodnotu prvního nasycení a setkávání v dopisech bylo podle Kafky „jako když na sebe dva, které dělí moře, šplíchají … psát dopis je jako šplíchat se u břehu, ale neměl jsem tím na mysli, že šplíchání je slyšet.“
Pohlavní styk měl Kafka pravděpodobně jen několikrát v životě – došlo k tomu téměř vždy za zcela neobvyklých podmínek a v neočekávaných situacích. Většinou při tom „neprožíval rozkoš“ ze spojení (když bylo po všem, ovládl ho pouze klid od „lamentujícího“ těla). Ženu, kterou získal pro její „přirozenou nečistotu“, následně zavrhl a obtížně neuroticky a dlouze se pak sám vyrovnával se sebou a s rozporuplnou touhou po absolutní krystalizující čistotě. Spojení se ženou v něm vzbuzovalo spíše odpor, nedokázal vychutnat prostý akt fyzické lásky (i když byl zasnoubený a uvažoval o manželství, viděl jedinou cestu, jedinou možnost – v co „nejasketičtějším životě“). Sex nespojoval s výměnou citů, a proto i jeho vážné milostné vztahy zůstaly jen skeptickou iluzí, blouděním bez zakotvení, velikou horečkou… Tyto extrémní pocity tísně a strachu, jehož příčina nebyla jasná ani samotnému Kafkovi, Brod pojmenoval „potlačená erotika“: „…vyhýbáš se ženám, snažíš se žít úplně bez nich. A to nejde… musíš ten tlak zlomit. Jenom první kroky Ti budou připadat těžké…“
Z pohledu psychoanalýzy je Kafka s ohledem na své úzkostné prožitky v kontaktu se ženou typickým příkladem „nutkavého neurotika.“ Bývají to lidé citlivě něžní, přehnaně úzkostní, zodpovědní, starostliví, ale také osamocení – žijí s trvalým pocitem vlastní špíny a viny. Jejich vnitřní jistotou je jen svědomí, které jim nedovolí vymanit se z jistých psychosexuálních bloků a přestoupit neodůvodněné zákazy. Při přestoupení tohoto „tabu zákazu“ se neurotik sám stává „tabu“ a pociťuje hlubokou úzkostnou vinu, touží po nápravě, a protože svědomí odsuzuje jeho přečin, hledá řešení. Často se uchylují k očistnému omývání vodou, které se stává až jakousi rituální záležitostí (Kafka se pravidelně otužoval studenou vodou, intenzivně plaval, chodil i veslovat).
Trvalý konflikt mezi nevědomým přirozeným pudem a vědomým vnitřním zákazem, jehož původ je racionálně nevysvětlitelný, vede k vytěsnění, k přesunutí do nevědomí; libido se změní v úzkost a pudová touha hledá náhradu v úkonech jiných, které se však v jistém ohledu velice přibližují jednání zakázanému. Neurotik uniká reálné skutečnosti do světa fantazie, který si sám uhnětl.
Učebnicovým příkladem takového chování je nejen Kafkova různě interpretovatelná literatura s protichůdnými tendencemi, ale i celá jeho úzkostná a problematická existence, ve které je sexuální pudová touha nejkrutější, nejotřesnější a nejbolestivější stránkou života a soulož nejvyšším trestem.
Bylo mu něco přes dvacet, s rodiči bydlel v Celetné ulici a „s obrovským vypětím nervů“ se v letním nesnesitelném horku připravoval na první státní zkoušku z římského práva. Bez ustání chodil v pokoji sem a tam, pak se vždy zastavil u okna a pozoroval prodavačku z prodejny s konfekcí. Dorozuměli se a smluvili schůzku, na kterou šel „celý ustrašený“. Dívka však na domluveném místě byla s jiným mužem a naznačila mu, aby šel za nimi. Na Střeleckém ostrově pili pivo, on seděl u vedlejšího stolu a pozoroval je zpovzdálí. Když se večer rozloučili a muž odešel, šli s Kafkou do jakéhosi hotelu a pak, o dva dny později, spolu byli ještě jednou. Krátce nato odjel na letní byt, na dívku se už nemohl ani podívat a ani s ní již nikdy nepromluvil. Jaké to bylo poprvé, takové to pak bylo vždycky…
Téměř o dvě desetiletí později napsal Kafka Mileně Jesenské, že právě pro tuto příhodu zůstal v budoucnosti sexuálně zdrženlivý. Na první noc vzpomínal s odpudivým odporem a popsal ji klamavými, rozrušenými zrcadlovými obrazy: dívka udělala „něco nepatrně odpudivého a špinavého (nestálo to za řeč)“, ale vzpomínka zůstala…
Je dobré si připomenout, že Kafka – díky obrovské intelektuální potenci – dokázal velice sugestivně a obrazně přesně vyjádřit jinak těžko postižitelné procesy své lidské psychiky a prožívání. Tuto mimořádnou schopnost vložil do deníků stejně jako do románových postav, kdy jeho sebeanalýza nabývá takové síly, že dochází k fyzickým proměnám ve hmyz a všelijaká zvířata. Pro vnitřní svět Franze Kafky je příznačné, že fantazie tvořila jakési mohutné plavidlo, které se dokázalo ponořit až na samé dno jeho osudu, plavidlo, v němž se vše ukládalo a ve kterém autor přetrvává reálnou skutečnost – touha navazuje na sny, a ty opakovaně pronikají do reality; jeho deníky tvořily součást literatury, která uzavřela kruh.
Sex je zvláštní komunikace; uzavírá se kruh a dochází k ponoru až na samé dno. Sexuální úvahy příběhu „první noci“ lze analyzovat zeširoka. Někteří životopisci se domnívají, že Kafka byl impotentní; pravděpodobnější je jím samotným omezovaná sexuální aktivita. Ale ať už tomu bylo jakkoli, „první noc“ je nepochybně plná nesrovnatelných rozporů. Kafka se v kontaktu se ženami vyznačoval plachostí, nejistotou, nerozhodností a na smluvenou schůzku s dívkou, po obrovském vypětí nervů, šel podle vlastních slov „celý ustrašený“. Ve stínu jiného, sebejistého muže by se jeho vnitřní zmatek okamžitě zmnohonásobil, situaci by pravděpodobně nezvládl a zdrcený tíhou by vycouval. Zpochybnit „první noc“ lze ale koneckonců i Kafkou samotným. Roku 1916 si do deníku zapsal: „Ještě nikdy jsem kromě v Zuckmantelu nebyl s žádnou ženou v důvěrném vztahu. Pak ještě se Švýcarkou v Rivě. Ta první byla zralá žena, já nevědomý, ta druhá dítě, já zcela a naprosto zmatený.“
V době Kafkova zrání bylo běžné, že mladí muži navštěvovali nevěstince. Kafka sám vzpomínal například na Trokadero, Eldorado nebo Salon Šuha, o kterém píše také Jaroslav Hašek. Často se chodívalo i do Gogo podniku madam Goldschmidtové, kde se také tančilo a děvčata za své „profesionální služby“ vybírala paušální poplatek 10 rakousko-uherských korun. V té době prý Kafka v žádném případě, podle vzpomínek výše zmiňovaného novináře Leopolda B. Kreitnera, nebyl tím „spořádaným mladíkem, jak ho popisují ti, kdo jej poznali později, nebo se s ním osobně nesetkali vůbec“. Kreitner své tvrzení opírá jednak o vlastní zkušenosti a také vychází z toho, co mu řekli Kafkovi přátelé Emil Utitz a Hugo Bergmann. Jeho slova však uvádí v pochybnost protiřečící si vzpomínka Utitzova: Kafka se „nikdy neúčastnil našich hlučných zábav: jen jedenkrát byl s námi ve velmi pochybném lokále. Ani tam nebyl jiný než obvykle: host, který nezvyklé okolí se zájmem vnímá, shovívavě se usmívá, a přece se od něho distancuje“. I Brod potvrdil, že veselí ve „vyhlášených domech“ se Kafka účastnil většinou osamoceně a tiše, nemluvil, alkohol nepil a žen se bál. Proto se výpověď Emila Utitze zdá mnohem pravdivější a pro její autentičnost svědčí i přiznání, že básníka v Kafkovi objevil a rozpoznal až mnohem později – k tomu se dokázal přiznat jen málokdo.
Pohled na druhou Kafkovu tvář nám však prostřednictvím osobní korespondence nabízí jistou možnost připustit i pravdivost tvrzení Leopolda B. Kreitnera. Možná opravdu bylo období, kdy Kafka nebyl tím „spořádaným mladíkem, jak ho popisují ti, kdo ho poznali později, nebo se s ním osobně nesetkali vůbec“. „Z bezvědomí sobotní noci jsem se už dostal,“ píše v březnu 1908 Kafka Brodovi. „Úplně stejně mi bylo i tehdy v Café London u Joži a Malči. V neděli jsem už ale opět stál na nohou.“ Někdy se dokonce zdá, že Kafka byl aktivním iniciátorem erotických bujarých zábav: „Mohli bychom místo plánovaného nočního života … uspořádat hezký ranní život … zajít si do Trokadera nebo do Chuchle anebo do Eldorada … že bychom si obě dívky mohli dát k první snídani…“
Nesmíme přehlédnout ani poznámku ze září roku 1908: Kafka tehdy prožilosm „šťastných“ dnů na Šumavě („motýli tam létají tak vysoko jako u nás vlaštovky“) a po návratu do Prahy si připadal úplně „bezmocný“. Tak bezmocný, že naléhavě hledal někoho, kdo by se ho „alespoň přátelsky dotknul“. Proto byl „s děvkou v hotelu“. Jen zopakuji, co sdělil Kafka sám: „Neutěšil jsem ji, protože mě taky neutěšila.“ Uměl však naslouchat s takovým porozuměním, jako žádný jiný člověk – a možná proto mu řekla mnohé („je jí líto, i když ji to nezaráží, že se s děvkami nezachází tak pěkně jako s milenkou“).
I kdybychom připustili možnost, že v Kafkově životě bylo několikaleté bujaré období, jisté je, že v pozdějších letech se v nevěstincích mnohem více než o rozdováděné „hostesky“ – společnice předurčené k jednorázovému pobavení – zajímal o výrazy, gesta a oblečení žen. Měl mimořádný zájem o techniku a tak sledoval i rozsvícená světla, elektrickou signalizaci, zařízení interiéru… Domů se pak vracel většinou sám: „Nemohu si vybavit, jak jsem se dostal na ulici, tak rychlé to bylo. Těžko prohlédnout si tam děvčata důkladněji, protože jich je příliš mnoho, mrkají očima, především stojí příliš blízko. Člověk by musel mít oči dokořán, a k tomu patří cvik. Ve vzpomínce mám vlastně jen tu, která stála právě přede mnou. Chybělo jí několik zubů, natahovala se do výše, přidržovala si šaty rukou sevřenou v pěst nad pohlavím a otvírala a hned zas rychle zavírala velké oči a velkou pusu. Její plavé vlasy vypadaly rozcuchané. Byla hubená. Obavy, abych nezapomněl, že nemám sundavat klobouk. Člověk musí odtrhnout ruku od krempy. Osamělá, dlouhá nesmyslná cesta domů.“
Max Brod, na rozdíl od svého přítele, neodcházel nikdy: „Šel jsem s tou nejbližší, polooděnou v zeleném županu po schodech … Záležitost se odbývá na suchém, polotvrdém, velmi širokém a zcela plochém divanu – příjemné, že se nepředstírá postel … Doma jsem si půjčil od Kafky odol, který tu dodává zdání ochrany před syfilidou…“
Otázkou je, o čem svědčí různá svědectví o Kafkově sexualitě. O Kafkovi, nebo o svědcích?
Po bouřlivém mládí se všichni Kafkovi přátelé v krátkém časovém rozestupu oženili – on jediný zůstal nezadaný, a tak samota na něj přirozeně doléhala o to tíživěji a jako rozbouřená vlna jím zvolna kymácela a děsila ho svou hlodavou trvalostí. Připadalo mu, že „nejbližší smutná budoucnost nestojí za to, aby do ní vstoupil“. V jeho deníkových záznamech z tohoto období jsou časté úvahy o tísni staromládenectví: „Zdá se to tuze zlé, být starým mládencem … jídlo si domů nosit v ruce, na nikoho nemoci s klidem a důvěrou nečinně čekat … nikdy se nemoci hrnout se svou ženou do schodů, stonat a utěšovat se jen výhledem z okna … pociťovat projevy cizoty svých příbuzných, s nimiž můžete zůstat spřátelen jen skrze manželství…“ „Bídu starého mládence, ať už zdánlivou nebo skutečnou, může okolní svět tak snadno uhádnout, že pokud se stal starým mládencem z lásky k tajemství, na každý pád své rozhodnutí prokleje … starý mládenec se už uprostřed života zdánlivě z vlastní vůle spokojuje stále menším prostorem, a když umře, je pro něho rakev přesně to pravé.“
V Talmudu se píše, že muž, který do dvaceti let nedokázal zplodit potomstvo, si zaslouží zpřelámat kosti. A Kafkovi je už dvacet osm let: „Dnes při snídani jsem s matkou náhodou mluvil o dětech a o ženění, jenom pár slov, ale přitom jsem poprvé jasně zpozoroval, jak nepravdivou a dětinskou představu matka o mně má. Považuje mě za zdravého mladého muže, který poněkud trpí klamnou domněnkou, že je nemocný. Tato klamná domněnka časem sama od sebe zmizí, ovšem nadobro by ji odstranilo, kdybych se oženil a zplodil děti.“
Manželství a mučednickou smrt považoval Kafka za poznání na témže stupni: „Celibát a sebevražda jsou na podobném stupni poznání, ale nikoliv sebevražda a mučednická smrt, snad manželství a mučednická smrt.“
Uzavření sňatku nebylo pro Kafku zpočátku, ale ani později, rozhodující pro přechod, postoupení do „mužného stavu“. Věděl, že „existují lidské osudy s historickým vývojem a jiné bez něho“. Pohrával si v této souvislosti s „představou nějakého anonymního Řeka, který se dostane do Troje, aniž o to vůbec stál. Ještě se tam ani nerozhlédl a už je v bitvě … už visí na trojském válečném voze a vláčejí ho kolem města. Homér ještě dávno nezačal zpívat … také Helena není rozhodující – tak jako jiní Řekové vyjeli poslušni volání bohů a bojovali pod jejich ochranou, on vyjel následkem otcovského kopance a bojoval pod otcovou kletbou…“
A zde začíná rozhodující bitva: Felice Bauerová, Milena Jesenská, Julie Wohryzková, Dora Diamantová. To jsou ženy, které vkročily do Kafkova života.
Autor: ROMANA NEJDLOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)