ČO NEVOŠLO DO DEJÍN (vydalo vydavatelství autorova syna Albert Marenčin PT, Bratislava 2012 s obálkou autorova vnuka AM nejmladšího), ptá se název nové knihy Alberta Marenčina, nadrealisty a patafyzika, časem novináře, esejisty, básníka, překladatele, prozaika, výtvarníka a scenáristy, který si vždy dovoloval a i v této knize dopřává „luxus nezávislého názoru a vlastného pohľadu,“ názoru a pohledu nezávislého jak na panující moci a poměrech, tak na hnutích a směrech, s nimiž se ztotožňoval a pro jejichž rozvoj, prosazování a poznání mnoho učinil, aniž se kdy stal jejich zajatcem. V tom i ve výjimečné senzibilitě a v impozantní tvůrčí všestrannosti, v šíři a hloubce rozhledu, v daru magického slova se podobá Nezvalovi, jehož se cítí odchovancem. Česká kultura může ho – a ne až dnes – kultuře slovenské jen závidět.
Do dějin se nedostaly, a přec do nich patří šťastné náhody, jako třeba už ta, která patnáctiletému gymnazistovi, nucenému něco povinně zarecitovat, přihrála do rukou Novomeského sbírku Nedeľa, jíž se před ním „otvorili dvere do světa očarenia a zázrakov“, nebo později jiná, která mu přála za Povstání jako partyzánovi a kurýrovi přes frontovou linii a dovedla ho šťastně až k práci v listu řízeném v osvobozených Košicích právě Novomeským. A další náhoda: Marenčin uvidí v Paříži, kam se dostal v září 1945 jako stipendista, na ulici kohosi, kdo se podobá André Bretonovi, jak ho zná z fotografie v Nezvalově Ulici Git-le-coeur, osloví ho, a on opravdu to je potěšeně se usmívající Breton; nespoluurčilo toto náhodné setkání Marenčinovo celoživotní zaujetí pro surrealismus? Za pár dní nato se Marenčin osmělí požádat po přednášce na Sorbonně o autogram Paula Éluarda; tomu se po napsání křestního jména zlomí tužka a řekne: „Nevadí, odteďka jsem pro tebe Paul.“ A Picasso po Éluardově boku se připojí: „A já Pablo.“ Tohle do dějin samozřejmě nepatří, ale do života tím víc.
Stezkami takovýchto náhod, které přejí vědoucím a vidoucím (kdyby Marenčin nečetl vášnivě Nezvalovou knihu o Paříži, samozřejmě by Bretona nepoznal), utvářejí se a utvrzují sympatie a budí chuť, odvahu i sílu k tvorbě a podnikům zdánlivě neuskutečnitelným. Uprostřed šedesátých let uvízne slavný už Marenčinův vrstevník Alain Robbe-Grillet na celý víkend vinou špatné organizace svého přednáškového turné v Bratislavě, a Albert Marenčin, tehdy vedoucí dramaturg jedné tvůrčí skupiny Čs. státního filmu, ho dostane na starost. Na procházce okolo zbouraného podhradí si Robbe-Grillet s požitkem fotografuje fotogenické trosky domů, poznamená, že je to hotová filmová dekorace, že postačí pár herců a kamera a příběh se uplete sám, Marenčin ho chytí za slovo, navrhne, aby takový film natočil, ujistí ho, že sice cenzura u nás je, ale nefunguje, a velký Robbe-Grillet „o necelý rok už nakrúcal v Strážkách pod Tatrami Muže, ktorý luže“.
Nerad bych vzbudil dojem, že to, „co nevešlo do dějin“, jsou jen samé šťastné a zábavné náhody. Právě naopak, Albert Marenčin si musel v padesátých letech prožít zlé „sisyfovské roky“, do jejichž zákulisí dává nahlédnout, a po jeho „zlatých šesťdesiatých“ přišla dvě decenia pro jeho „luxus nezávislého názoru“ zcela nepříznivá. Tím větší úctu budí jeho nadhled, věrnost vlastní celoživotní zkušenosti a odvaha nepřizpůsobovat se tomu, co se žádá. V jednom ze zařazených rozhovorů říká: „Viem, že svojimi názormi môžem niekoho provokovať, ale nad tým si nelámem hlavu. Spomínám si, ako mi po zamätovom prevrate redaktor českých Literárnych novín, do ktorých som vtedy dost pravidelne prispieval, dobromyseľne poradil, aby som slovo ´socialismus´ v pozitívnych súvislostiach radšej nespomínal, lebo v Čechách to znie jako provokácia alebo nadávka. Myslím si však, že také pojmy ako socializmus, ale aj rovnosť a solidarita třeba rehabilitovať, očistiť od nánosov. A pripomenúť, že tí, co sa k tiemto myšlelienkám hlásia, nikdy neboli stúpencami teroru ani obhajcami koncentračných táborov, antisemitizmu, rasizmu či fašizmu, ale boli prvými a často aj jedinými, čo tieto deviácie odhaľovali a dodnes proti nim bojujú.“
Právě díky takovémuto přístupu k událostem i osobnostem se čte nejnovější Marenčinova kniha jako slovo začasté osvobozující. Právě osobní přístup, signalizovaný přívlastkem „môj, moje“ v názvu hned osmi částí nebo kapitol (Môj tretí život, Moje sisyfovské roky, Moje zlaté šesťdesiate, Moji priatelia, Moji rodáci - jimi jsou mu nejen krajané, ale i lidé jinak mu blízcí -, Moje koláže, Môj surrealizmus a Moje patafyzika), povznáší vyprávění o tom, co nevešlo do dejin, nad většinu soudobé publicistiky především české a umožňuje vyložit těžko uchopitelné, a proto pravidelně zjednodušeně vykládané jevy a osobnosti v jejich celistvosti. Tu mám za nejpozoruhodnější kapitolu o Dominiku Tatarkovi, s nímž se Marenčin „prvýkrát v živote stretol vlastne náhodou“ začátkem března 1945 na ulici v Košicích (Tatarka, ještě partyzán jako Marenčin, hledal, kde by měli něco na zub) a s kterým uzavřel celoživotní přátelství. Místo povrchních soudů, podle nichž se Tatarka stal komunistou „z akéhosi mladíckého poblúznenia a zaslepenosti či nebodaj z vypočítavosti“ a pak prohlédl a kál se, Marenčin poukazuje na jeho integritu a přesvědčivě ukazuje, v čem je „kontinuita jeho duchovného světa a jeho diela“.
Pro českého čtenáře má Marenčinova kniha snad ještě větší význam než pro čtenáře na Slovensku. Slovákům mnohé osobnosti, díla slovesná a filmová „jen“ upřesňuje, nám je přímo objevuje. Kolik je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku lidí, jimž něco říká jméno Juraj Mojžíš? Tento Marenčinův dávný přítel ke knize napsal doslov, působivě přispívající mj. k porozumění „autobiografičnosti“ vlastně všeho Marenčinova „písania“. Našeho čtenáře potěší kapitola o Egonu Bondym, řada stran o českých surrealistech a také pařížský příběh sblížení s herečkou, později redaktorkou a též autorkou Alenou, dcerou Vladislava Vančury. Kdo má u nás rád Paříž (a kdo ne?), neměl by si dát ujít dvě pařížské části knihy, vyznání Mám dvě lásky, svou zemi a Paříž, a Volá Paříž s kapitolou o slavné Passage Cottin a s namnoze objevnou kapitolou o tom, jak se levicovému novináři vedlo ve francouzském vysílání do ČSR v období po únoru 1948.
Knihou Čo nevošlo do dejín se prozatím uzavírá série autorových memoárových knih Ako som sa stretol s niektovými pozoruhodnými ľuďmi (1993), Nezabúdanie (s podtitulem Moje malé dejiny; 2004) a Laterna magika (2006).
Najde se nakladatel, který pochopí, že společné vydání této čtveřice vzpomínkových knih v impozantním svazku v češtině, cosi jako šťastná obdoba Nezvalových kapitol Z mého života, mohlo by se stát bestsellerem?
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)