Když jsem jako mladý muž psal svou dizertaci Národ a národnost zejména v českém pojetí, velice jsem se poučil o sociologickém postupu, kdysi nazývaném faktorová analýza, a bezděčně jsem je spojil s něčím, co bych nazval filozofií dějin. Byl rok 1949 a tehdejší oploštělý marxismus ještě nevládl. Byla tu jeho "objektivní" teorie o objektivních znacích národa, kterou pochopitelně není možné shodit ze stolu. Objektivní znaky jsou jasné, území, ekonomika, společné dějiny, jazyk, stabilní politický útvar, tedy stát, náboženství atd. Na základě těchto znaků byl definován vznik novodobých národů. To mne však neuspokojovalo a dosazoval jsem zkusmo do jednotlivých národů tyto znaky a přišel jsem na to, že žádný z nich není nepostradatelný, že asi definice národa je mnohem složitější a v jádře, troufám si to říci, iracionálnější. Že národ připomíná spíš jakýsi organismus, nadaný kvazi životem než nějakou organizaci. Že jednotlivé znaky jsou velice variabilní, jejich působnost kvalitativně i kvantitativně nestálá.
   Zároveň mne fascinovalo i něco jiného. Ona neuvěřitelná setrvačnost a stálost národního povědomí i v úděsných podmínkách, kdy by každý rozumný tvor řekl: Co s kulturou, řečí, ambicemi napolo mrtvého národa uvnitř neskonale rozsáhlejšího a kulturně pokročilejšího celku? A to byl přece případ našeho národa na počátku devatenáctého století! A mnoha dalších. Proč a k čemu vznikla tato bolestivá iredenta uvnitř ustálených státních celků? A člověk se dostává k něčemu jinému než jsou "objektivní" hodnoty racionálního vývoje světa. K hodnotám psychickým, k podivuhodně stálým konstantám charakteru, cítění, ladění a reakcí. K oněm podivuhodným hodnotám, konstantním i v nahodilostech, podbarvených kvalitou kultury, oním nevyslovitelným přídechem, jejž snad můžeme nazvat národním duchem. A ten se konstituuje několika podstatnými kvalitami: psychickým povědomím, tradicí, rituály, kulturními výdobytky, ale i tím, co bychom mohli nazvat národním programem, to jest primárními cíli politickými, etickými, kulturními, náboženskými. "Národ je hlas či nástroj v onom lidském orchestru, jenž nemůže být umlčen bez újmy na celku," tak nějak to kdysi vyjádřil jeden velký filozof.
   Když je pak národ těchto cílů, tohoto hlasu zbaven, ztrácí program a pak národní duch zkomírá či spíše vstupuje do onoho stavu, jejž bychom mohli nazvat letargií, spánkem, ztrátou identity, jak se o tom mluví v módním žargonu. Ale kupodivu! Tento spánek není smrtí a ono národní povědomí, duch, identita, se probouzí za změněných podmínek a rozruší nakonec jakákoliv umělá politická uskupení, hospodářská impéria, globalizační světové státy; národy jsou schopny přežít i staletou smrt a jakékoliv univerzální celky, jak o tom máme četné historické analogie, právě třeba onen div v minulém století nebo například říši římskou.
   Můžeme se nyní zeptat, čím se v zásadě liší život a politické i sociální uspořádání globalizovaného nadstátu od směřování v národních celcích. Tendence a uspořádání v těch několika málo dějinných příkladech vykazují řadu nápadně analogických rysů. Především je tu snaha (různě zastíraná) o mechanické ovládání z centra. Tradiční vazby jsou nahrazovány ouřední hierarchií, byrokracie roste geometrickou řadou jako mor a s ní korupce, iniciativa zdola se ztrácí a je nahrazována politickou maškarádou vládnoucích elit. A vůči tomu odpor, nechuť, výsměch. Vzpoury ve jménu národů začínají a trvají po celou dobu "globalizace", disociační trend je vlastně současný s integračním, zkrátka rozbíjejí se boty ještě nezaplacené. Marnost nad marnost, skoro se zdá, že ona odvěká touha člověka po sociálním a etickém univerzalismu, po spravedlivém, vykoupeném světě v reálnu uskutečnitelná není. Proudy a protiproudy zájmů, malé ostrovy spočinutí, břehy zapomnění, nesrozumitelné zákruty cesty civilizace se vaří, proplétají a spějí do nějaké obludné delty a odtud do oceánu nějakého konečného řešení. Transcendentální snaha je v reálném světě uskutečnitelná jen zánikem? Nevím. Nepřestajná individualizace života je v protikladu s naší touhou splynout jednou v nějakém smysluplném naplnění.
   Příkladů o řešení duchovní, podepřené transcendentální autoritou, je v dějinách dost. Vzpomínka na zlatý věk u Vergilia, vzpoury otroků, bogomilové, valdenští, prvotní čeští bratři, novokřtěnci, i u nich je řešení obdobné a velice zajímavé. Mají to být malé obce oproti univerzalismu zesvětštělé a zpustlé církve, oproti kastovnictví feudálů, obce a harmonický život v nich, řízený boží autoritou evangelia, ano, než přišli mordýři s mečem a křížem.
   Idea však pokračuje až do našich dob. Je tu představa prvních anarchistů: Harmonický život v malých obcích, osady nanejvýš soběstačné, jednotliví výrobci co nejvíc univerzální, poměrně malá centra (nanejvýš padesátitisícová), města pro kulturu, nutnou velkovýrobu, vědu, techniku, školství, pro koordinovanou práci na obecných společných věcech.
   Až do těchto už moderních představ mohl prosperitu takových malých obcí řídit snad jen pánbu. Ale dnes je situace zřetelně jiná. Je docela představitelné, ba snad i reálně uskutečnitelné, že na bázi nejmodernější techniky, souboru informací, usjednocení vědeckých a výrobních cílů a lidských potřeb by program rozvoje člověčenstva po stránce výrobní a distribuční mohl obstarat jediný superpočítač, umělý mozek, a lépe, než to dnes dělá mafiánské uskupení bank, sobeckých velmocí, změti agresivních a nevědomých politikářů, zkrátka by to šlo a technicky by to bylo zřejmě uskutečnitelné už dnes. Jde ovšem o zadání, které by muselo nahradit božskou prozřetelnost a být naprogramováno ve prospěch všech, malých i velkých, bohatých i chudých národů a vyloučit egoistické zájmy jednotlivců, skupin, států a ras.
   Šlo by to tak naprogramovat? Krásný sen všech fantastů, ale snad dnes aspoň v hrubých rysech uskutečnitelný ve světle těch nevýslovných objevů a možností, jež nám příroda dovolila poodhrnout. Ale je to reálné? Zřejmě ne ve spektru těch nehorázností, neuvěřitelných nespravedlností dnešního marginálního světa, ať už si pravou skutečnost jak chce zastírá frázemi o udržitelném pokroku a prosperitě při zachování komercionalizace statků a nezcizitelnosti majetků jakkoliv získaných. V této době nepředstavitelného nakupení represivních možností pravých vládců světa. Zdá se opravdu, že nelze vytvořit rozumný řád na nerozumných a nespravedlivých zásadách a že platí v nebývalé míře ono Kristovo: Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království božího.
   A tak se zdá, že základním předpokladem racionalizace naší civilizace je stále ono přehodnocení otázky vlastnictví. Nelze asi vytvořit rozumný systém na destruktivních a nespravedlivých zásadách, a tak se rozpory budou znovu a znovu objevovat, prohlubovat, vzrůstat přehrady, třenice a násilí mezi národy, vrstvami, až k chaosu a hořkému konci. Nebo snad k novému začátku? Úsvitu po nepředstavitelné katastrofě, která zřejmě naši nerozumnou civilizaci čeká? Nevím. Jedno však vím. Nasycení zástupů, které ve všech dřívějších utopiích naráželo na nebohou úroveň výroby základních statků, dnes možné je. Jídlo a příbytek, děsivé memento minulosti, by se již dnes mohlo stát samozřejmé jako vzduch a zdravá vodička z vodovodu. Znamenalo by to ovšem mezi jiným obrovské přerozdělení nadbytku a konec plýtvání, zastavení ničení, záměnu hodnot, za ty nepravé dosadit pravé, postavit se čelem onomu strašnému zmatení jazyků na babylonské věži.
   Ale když si třeba představím, že by například Amerika věnovala jen deset procent svého bohatství jakožto základní impuls pro bod obratu zbídačelého třetího světa (také i díky jí samé zbídačelého), vím, že to nikdy neudělá a srdce mi z toho kvazi křesťanského světa usedá. A taky žaludek by se z toho obrátil i pštrosovi z washingtonské zoo. Snad jen starozákonní Jehova by je přiměl k podobnému činu. A přitom - o tom, co hrozí, vědí všichni vědoucí lidé. A hledají recepty a nalézají je v almužnách, opatřeních, která připomínají leštění klik u hořícího domu. Univerzální byznys stále a stále vede jen k opaku.
   Podobně to stojí i s naší evropskou globalizací a sjednocováním. Evropská unie to taky vyřešit nemůže. Asi, velmi pravděpodobně. Už teď se začíná byrokratizovat a rozkládat v samotných počátcích, váhá přijímat chudé příbuzné a ostře se ohraničuje, ona "auktoritas", ona nadřazená objektivita poznání, rozumu a spravedlnosti prostě nemůže vzniknout uvnitř třenic soukromých komerčních zájmů, peněžních válek; temné podhoubí mafií veřejných i tajných, teroristických a protiteroristických spolků, nenávist národů a xenofobie pravděpodobně nakonec pohltí sám smysl.
   Ostatně příklad byl dán a takřka v současné době. Myslím tím Sovětský svaz. Snad nejlépe myšlená a budovaná veleříše, přes opečovávání (aspoň v počátcích) rozdílných mentalit a národních zájmů, selhala. Moc a hrozba zákeřného nepřátelství zvenčí, byrokracie a další fasety gaunerství nakonec zahltily ideál a vytvořily neřešitelná dilemata až došlo - snad jen k dočasnému - rozkladu systému. Jak dál? Nevím v obecném slova smyslu. Mnohé však vím. Vím, že není možné vybudovat nějaké univerzum na principu penězoměnců a manipulace slabých silnými. Naivních podvodníky a tak dále.
   A co má dělat jedinec, občan? Alespoň něco: udržet si odstup od manipulace všeho druhu, nezaměňovat ideály naší civilizace za zákony džungle, stát srdcem i činy při těch slabých, kteří pomoc potřebují a doufat v přirozenost člověka, která snad není přirozeností žraloka, ale tvora komunikativního a snad i nakloněného pravdě a rozumu.
   Ejhle, objevuji v sobě optimismus a najednou se cítím podobným těm našim statečným pradědům, kteří viděli v národu cestu k lidství a spravedlivé společnosti. Jako ten velký zakladatel tohoto státu, který jsme stačili tak elegantně rozdělit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]