Vladimír Just si v úvodu ke HRÁM Jiřího Voskovce a Jana Wericha (Carolinum, Praha 2000, cena neuvedena, prodává se za 329 Kč) pochvaluje zvláštní potěšení, které mu činí otvírání svazku "her V+W (ale i W-V)": Jde spíše o povzbuzující fakt či doklad normálností edičních poměrů. Není to zase tak dávno, co svazky her V+W měly, žel, předmluvy čistě ideologicky zaštiťující: "před-mluva" měla zabránit následné "po-mluvě", eventuelně tvrdším profesním postihům. Jména vyvolaných, ulitá z tvrdé, zakalené stalinské ocele, měla se stát neprůstřelným krunýřem na křehkém těle podezřelých textů ještě podezřelejších autorů a jejich neméně podezřelých editorů.
   Tradičně vděčnému čtenáři může ovšem napadnout trochu zlomyslně, že ta Justova předmluva je (jak už tomu bývá i u jiných autorů) rovněž čistá ideologie, pro změnu zaštiťující nakladatelský počin až příliš tržně podnikavý. Just o tom ví, jinak by ve zmíněném úvodu nepsal, že "tento poslední výběr šesti her V+W a W-V jistě není pro tvorbu protagonistů Osvobozeného divadla jako celek nijak zvlášť reprezentativní" a že se "spíše jedná" (es handelt?) "o výběr atypický, jenž má ovšem svůj hluboký smysl jako nutný a cenný doplněk výběrů předchozích." I takto eufemisticky lze tedy pojednat o výběru skrz naskrz problematickém, protože je to doplněk smíchaný s opáčkem, který neposlouží nikomu než nakladatelství a ničemu než jeho bezohledně tržním zájmům.
   Věc se má prostě tak, že tzv. volný trh děsně rád opakuje praktiky odsuzovaného někdejšího socialistického podniku Ovoce a zelenina, který nutíval zájemce o zboží nedostatkové (třeba exotické ovoce), aby kupovali přebytkovou a sice zdravou, leč nezajímavou mrkev; říkalo se tomu vázaný prodej a Carolinum takhle svázalo tři hry, po nichž každý ctitel V+W přirozeně touží, protože nikdy dřív knižně nevyšly, se třemi hrami (Líčení se odročuje, Sever proti Jihu a Falstaffovo babí léto), které jsou poměrně snadno dostupné ve veřejných knihovnách a také ve velkém počtu v knihovnách soukromých a které mnoho zájemců o Divotvorný hrnec, Hlavu proti Mihuli a Tetu z Bruselu má a teď bude mít nedobrovolně dvakrát: Líčení se odročuje ve svazku Fata morgana a jiné hry, Sever proti Jihu ve druhém ze čtyř svazků Her V+W a Falstaffovo babí léto v samostatné edici.
   Tomu se říká bezohlednost, která se ani nenamáhá vyložit, v čemže je údajně "hluboký smysl" edičního hybridu bezmála dadaistického, nutící mnoho potenciálních čtenářů sáhnout zbytečně hluboko do kapsy. Jakožto doplněk tří svazků her V+W z let osmdesátých (k nimž se přimyká tento slepenec svou obálkou a grafickou úpravou) je nedostatečný, a není nijak rozumně zdůvodnitelný ani tematicky, ani žánrově a dokonce ani autorsky: a) pod firmou V+W se tu vydávají dvě hry, které jsou dílem jenom Jana Wericha); b) ze tří adaptací Nestroyovy frašky (dvě dílo V+W, třetí, Teta z Bruselu, samostatná práce Werichova) chybí tu adaptace první (... si pořádně zařádit); c) pro toho, kdo vlastní čtyřsvazkovou edici Her V+W a Fatu morganu a jiné hry, je zbytečný přetisk Severu proti Jihu a detektivní komedie Líčení se odročuje, pro ostatní to není to není ani se třemi svazky z osmdesátých let náhrada za pět svazků předešlých.
   Hluboký smysl tohoto hybridu, který prakticky jen oddaluje kompletní kritickou edici celého díla V+W, tkví jen ve vypočítavosti nakladatele, které chce trhnout na trhu co nejvíc. Tato ediční drzost je mimoděk vrhá poněkud zvláštní světlo na onen doklad normách edičních poměrů; před takovou normálností, která je tržní variantou normalizace, ochraňujte nás všichni svatí a světice boží. A jen tak na okraj nemohu nepřipomenout, že je cosi shnilého v systému, který umožňuje už teď vydávání sebraných spisů autorů neskonale skromnějšího významu (řadu bezmála obskurních jmen si laskavě čtenáři doplní zcela snadno sami), nikoli však úplného odkazu V+W, bez něhož si českou kulturu a kulturu společenského života u nás nelze vůbec představit.
   Pochybnosti však budí nejen výběr, ale také úroveň edice. V ediční poznámce se doznává, že se editoři neobtěžovali jít ad fontes; i když redakce ví o tom, kde je strojopis hry Hlava proti Mihuli, nerozpakuje se přiznat, že se vydává podle opisu pravděpodobně pohodlněji dostupného. Rozkošný je rozpor mezi úvodem Justovým a ediční poznámkou: podle úvodu přináší svazek tři texty knižně publikované poprvé, podle ediční poznámky jeden z těch tří textů (Divotvorný hrnec) "byl vydán v roce 1948", ale neuvádí se právě u něho (na rozdíl od údajů u ostatních reeditovaných her), jak a kým. Na stranách 216-217 je frapantní doklad edičního buď lajdáctví anebo neumělosti: pan Hlava na samém konci třetí scény prvního jednání zakopne a upadne, na samém začátku následující scény čtvrté vstoupí, vzápětí se o něm soudí, že je nejspíš mrtvý, leč domněle mrtvý hned na to vstává. Je jasné, že poznámka Hlava vstoupí je nedopatření místo Záda vstoupí, a je koneckonců jedno, jestli to nedopatření je už v původním strojopise hry, anebo se objevilo až v opise Vratislava Effenbergra (v ediční poznámce se píše mylně o Vlastimilu Effenbergrovi), vzatém za základ vydání; ať tak či onak, text bylo třeba na tom místě emendovat, uvést do pořádku se situací. Rovněž zmínka v ediční poznámce o "skriptech vydaných Dilií" (místo přesného termínu "agenturní rozmnoženina") leccos napovídá.
   A nakonec ještě k úvodu. Vladimíru Justovi připadá jako "vrchol orwellovského dějinného paradoxu, že předchozí svazky otvíral zaštiťujícím marx-leninským slovem Josef Rybák, člověk z nejmyslitelněji opačného konce mravní a estetické barikády, člověk sám se aktivně podílející na totalitní likvidaci scén pokrevně příbuzných s Osvobozeným divadlem V+W". Ať už se Josef Rybák aktivně podílel jakkoli na likvidaci čehokoli (po roce 1989 obstarává likvidaci mnoha pozoruhodných kulturních institucí, pak jen namáhavě kříšených - například Odeonu -, neviditelná ruka trhu: z jakého asi konce mravní barikády?), třeba v mylném přesvědčení, že nejde o pokrevní příbuzenství s V+W, jedno mu sotva lze upřít a Just to ovšem ví: že se tvůrčí práce Osvobozeného divadla zastával v časech, kdy se na Osvobozené divadlo ve třicátých let velice tvrdě útočilo, a jestliže "zaštiťoval" vydání v letech osmdesátých, vracel se k tomu lepšímu ze své minulosti, přirozeně po svém, ale to přece chceme; což není žádoucí, abychom se dokázali shodnout na hodnotě i přes odlišná (třeba i světo)názorová východiska a priority?
   Kéž by svazek zatížený tak mnohým balastem, pěkný doklad panujících poměrů, paradoxně přivolal úspěšné úsilí o takové kvalifikované vydání úplného díla V+W, jakého se dostává například jedinečnému tvůrčímu odkazu Františka Langera.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]