Žijeme ve vzrušené době. Sílí požadavky četných sudetských Němců a jejich potomků na další revizi výsledků druhé světové války, na odsouzení "vyhnání" i na restituci po válce zabaveného majetku. Nelze se divit, že na české straně dominují hlasy divergentní. Prostor v německo-českých novinách - tištěných česky, zvláště Lidových novinách, Mladě frontě Dnes a regionálních denících Bohemia - dostávají ovšem publicisté a badatelé v sudetoněmeckých službách, a lhostejno, zda z revanšistického osobního přesvědčení, z hlouposti a neznalosti, nebo pro nejrůznější výhody. A tak mnohé výroky, články, studie i publikace o česko-německých vztazích jsou apriorně podezřelé. Je třeba v nabídce publikací na dané téma vybírat, diferencovat mezi historiograficky, eticky, právně či jinak se tvářící propagandou (jen výjimečně otevřeně nenávistnou!) a seriózními tituly.
   K těm druhým, které se snaží přistupovat k problematice méně schematicky, je popularizující historická monografie českého novináře a kritika Pavla Kosatíka nazvaná MENŠÍ KNÍŽKA O NĚMECKÝCH SPISOVATELÍCH Z ČECH A MORAVY (Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2001, 272 str.). "Menší knížka" není akademická monografie ani knižní studie, dobře se však čte, k čemuž přispívá nejen jazykový styl, ale i volba ilustrací a zvláště ukázek z děl beletristů i kritiků. Základem knihy je funkční kompilace z velkého počtu publikovaných slovníků, studií, pamětí, rozhovorů, recenzí, korespondence atp., vesměs parafrázovaných, komentovaných a doplňovaných. Opírá se zvláště o česky psané, resp. do češtiny přeložené prameny, méně o zahraniční, zvláště německou a anglickou původní produkci. Tento postup lze částečně zdůvodnit ohledem na českého adresáta a na možnosti našich knihoven. Knihy uváděné v citovaných pramenech a jinde jsou vesměs přístupné našim čtenářům.
   Autor vychází z přesvědčení, že "německé literatuře z Čech a Moravy právě v zemi jejího původu stále není přiznáno postavení, které jí právem náleží", že se tento literární proud "ve svých špičkách většinou vyrovnal špičkám literatury české" a že nám "umožňuje lépe, v jakémsi zrcadlovém obrazu, poznat naši vlastní minulost" (s. 5). Snaží se na stránkách své knihy oživit "svět česko-německo-židovského stýkání a potýkání" o němž píše, že má šestisetletou tradici. Své výklady ovšem začíná v první polovině 13. století u Reinmara von Zweter; není neznámo, že tradice česko-židovské jsou více než tisícileté. Myslím, že obraz staré německé literatury - jakkoli využívá výzkumů starších, např. zakladatele naší germanobohemistiky Arnošta Krause - je zjednodušen. Kniha "pokrývá" literárněhistorické období podstatně mladší, počínaje osvícenstvím (u nás přelom 18. a 19. století) a je dovedena do roku 1945, resp. současnosti (90. let minulého století). Ve stručných, někdy jen několikařádkových zmínkách, jindy však obsáhlejších medailoncích pojednává o známých i méně známých německých, resp. německo-židovských literátech, které chápe jako součást německé literatury; slovo "žid" píše zásadně s malým písmenem. Oprávněně, na rozdíl od dnešní převažující tendence k zdůrazňování nacionálního rozměru židovství (s velkým počátečním písmenem). Vskutku málokdo ze zmiňovaných autorů se cítil být "Židem", popř. jen "Židem". Autor funkčně navazuje na hlediska Pavla Eisnera, nejednou citovaného a v českém prostředí stále málo doceňovaného. Škoda že zůstala stranou problematika česko-židovská, např. fenomenální dílo Jindřicha Kohna. Je třeba vidět, že drtivá většina uváděných literátů - a vesměs s pozitivním, místy až vřelým vztahem k češství - ovšem byla židy v kulturním slova smyslu, takže titul "o německých spisovatelích z Čech a Moravy" není nejšťastnější, jde-li o literaturu německo-židovskou či německožidovskou, jak si autor ostatně uvědomuje. Jakkoli se někteří německo-židovští intelektuálové českému prostředí postupně, ojediněle i radikálně odcizovali - např. David Kuh nebo Justus Frey - byla protičeská německá nenávist spojena více s tzv. sudetoněmeckou literaturou, vyjímaje např. A. Stiftera nebo literáty antifašisty. Z významných autorů německého jazyka nežidovského původu věnuje největší pozornost B. Bolzanovi, M. von Ebner-Eschenbachové, R. M. Rilkovi, R. Musilovi a G. Meyrinkovi. Právem. Připomínat, že v knize najdeme desítky nejvýznamnějších osobností židovského původu, mezi nimi třeba Franze Kafku, Franze Werfela nebo Maxe Broda, je snad v této souvislosti zbytečné. Můžeme sice polemizovat s výkladem literárních jevů nejednoznačných (i Kosatíkem prezentovaný výklad Kafkových textů je pouze jeden z možných), ale romány jsou od toho, aby se četly a aby provokovaly naši mysl a senzibilitu, ne aby jim muselo být "rozuměno".
   Kosatíkova přehledová, výkladová knihy se snaží přispět k širšímu poznání česko-německých (resp. česko-německo-židovských) literárních vztahů, k poznání všestranně užitečnému. Je redakčně připravena s pečlivostí, místy s jakousi pietou, nostalgií. Nebo snad empatií? Mám-li knize něco opravdu vážného vytknout, je to tendence k vulgárnímu sociologizování, jež se týká. tzv. marxistického výkladu, dějin německo-židovské literární levice, autorů komunistických či domněle komunistických. Je to jev obecný, jistě, ale přesto šokující - "Atmosféra míst, kde kdysi Češi a Němci dovedli žít vedle sebe, přestože se nemilovali, vzala za své za vlády nacistů, po vpádu vojáků Rudé armády a v letech následujícího komunistického barbarství" (s. 253). Sugestivní obraz z knih Eriky Pedrettiové, ale asi by neměl být nekriticky "reprodukován" jako "výpověď o realitě". Nacistická genocida je vykládána jako "vláda", osvobození Československa jako "vpád vojáků Rudé armády" a socialistický dějinný experiment jako "komunistické barbarství". Nejde však jen o tento propagandistický tah, nemající s vědou ani popularizací vědeckého poznání nic společného. Zasahuje i výklady některých děl, takže Weiskopfově trilogii se "vědecky" vytýká, že "schematický autor není schopen uhodnout či naznačit, co bude dál" (s. 235) - rozuměj společensky, po vítězství revoluce. Na jiném místě se však ironizuje jako nevědecká marxisticky motivovaná sociologická otázka, položená např. na konferenci v Liblicích v roce 1963, tedy "zda Kafka skutečně odhalil hybné síly doby" (s. 152).
   I přes naznačené omezení a výhrady knihu doporučuji učitelům jako jeden z alternativních studijních pramenů; neměla by chybět v knihovnách gymnázií ani středních odborných škol.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]