JAN NERUDA

   Ty utýráš mne chladem svým
   (Teréze)

   Ty utýráš mne chladem svým,
   ty umučíš mne vzdorem -
   já chvěju se, že svatá tvá
   je ve všem tvojím vzorem:
   Teréza a Gesu.

   Ta byla krásná, světa div!
   A zbožná byla! Znáš-li,
   když umřela, že v srdci jí
   pak crucifixum našli -
   Terézo a Gesu?

   Tys krásná jak ta Španělka
   a žití ach tak ctného -
   až umřeš, najdou v srdci tvém
   mne ukřižovaného -
   Terézo a Gesu!


   +++

   Na vršíčku dům stál bláznů, -
   panna tudy chodila,
   chytili ji, aby bláznům
   k vůli leccos rodila.

   Na stůl si ji posadili,
   pod sklenici vklopili,
   aby pěkně přibývala,
   notně pod ní topili.

   Panna arci churavěla,
   panna arci skonala;
   radost tu však blázni měli,
   pannou že jim zůstala.

   Bravo, páni literáti,
   dejte pozor na ženské,
   byť i písemnictví pošlo -
   jen když bude panenské!


   +++

   Ach přišla láska s milým žebroněním
   a zaklepala stoudně na mé dvéře,
   já vroucí dívku chladným okem měře
   ji hrubě odbyl: "Pozděj!"

   A přešla leta, s tklivým žebroněním,
   svou všechnu náděj mdlým už okem měře,
   jsem klepal sám na lásky bílé dvéře,
   a zvnitř to znělo: "Pozdě!"

   9. července uplynulo 170 let od narození Jana Nerudy


   Propasti zítřka
   Neruda se vyznal: "Chtěl bych svítit lidstvu dál!"
   Zdá se to poněkud patetické. Ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že Neruda nesvítil národu jen reflektorem Písní kosmických a Zpěvů pátečních, ale také baterkou fejetonů, žertů a arabesek. Baterka, jak známo, je zapotřebí každou chvíli a leží proto u postele jako věrný pes.
   Šalda litoval Nerudu, že musel každou neděli po obědě dodat panu Knedlíčkovi nebo Vepříčkovi k černé kávě fejeton. Šalda ovšem přehání. Nečetli ho jen Knedlíčkové, Vepříčkové a Kondelíci, nýbrž i lidé, kteří měli k nedělnímu obědu sotva kus chleba.
   Neruda "vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná a učinil z nich posly věčnosti". To jsou další okřídlená slova F. X. Šaldy.
   A zas to není celá pravda. Neruda sice vzal profánní slova, ale udělal z nich literaturu a tu zas na ulici vrátil. To jest - aniž literaturu jakkoli snížil, vložil ji do uší lidu.
   Dnes, v epoše mobilů a bulvárního tisku, to jen stěží pochopíme. Vždyť jaká byla tehdejší literatura: "Skvělé krasosady, pyšné kvítím barev luzných, plné celých sborů pějících opeřenců..."
   Do tohoto lyrického svinčíku vtrhl Jan Neruda rejžákem robustního talentu. Pravda, rozměnil ho na drobné. Proto jeho talent obíhá v kapsách národa. Národ nenosí v kapsách papírem šustící pětitisícovky, nýbrž neokousané a neopilované mince.
   V Nerudovi najdeme jako v oříšku budoucí českou poezii. Nezvalovu Matku Naději (Jen matko Náděj zůstaňte), notu Jaroslava Seiferta (Hej uvidíš, přírodo, uvidíš), dikci Fráni Šrámka (Nesmějte se pavučince), naléhavost Vladimíra Holana (Liják se v okna boří).
   A tak i nejdrobnější atomy jeho mozku, tak drobné, že zcela utonuly v tiskařské černi dávno zetlelých tůní, vskutku zazvonily dukátovými hlasy nejen do matečné tmy české literární i lidské periférie, ale i do temné propasti světlých zítřků!

   KAREL SÝS
   Z výboru básní Ty utýráš mne chladem svým, který si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 113 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]