Polistopadová likvidace dědictví Bedřicha Václavka na Univerzitě Palackého v Olomouci

   Československá republika procházela od listopadu 1989 mocenským majetkovým převratem: jeho hlavním cílem byla destrukce vybudovaných základů socialismu. Místo nich docházelo k nastolování struktur kapitalistických. Tyto hlavní cíle sledovalo v Praze etablující se ústředí, vynesené k moci vlnou euforie, demagogie i plány kontrarevoluce domácí i zahraniční.
   Svého času ukázal už Jaromír Dvořák na některé protagonisty této kapitalistické transformace; demonstroval to na dílčím příkladu z české kultury. V tomto nástinu bych chtěla nyní pokračovat vylíčením likvidace odkazu jednoho z průkopníků vědeckého světového názoru, to jest na procesu rozkladu, jenž od listopadu 1989 probíhal v tradičním kulturním centru České republiky - na Univerzitě Palackého. Zaměřím se na útlum a demontáž odkazu Bedřich Václavka. Tento útlum a tato demontáž se odvíjely z iniciativy, přičiněním a za souhlasu vrcholných listopadových představitelů olomouckého vysokého učení.
   Tak hned s nástupem kalendářního roku 1990 došlo ke zrušení Kabinetu Bedřicha Václavka jako mezikatedrového pracoviště Filozofické fakulty UP. Současně zanikla jeho fungující reprezentativní vědecká rada. Úplně byly zrušeny všechny vědeckovýzkumné úkoly tohoto pracoviště jak z věd o umění, tak z folkloristiky. Zánikem pracoviště skončilo bez náhrady jeho postavení jako pracoviště školicího a pracoviště obhajovacího. Naprosto byla redukována spolupráce mezi Filozofickou fakultou Univerzity Palackého a Filozofickou fakultou Univerzity Masarykovy v Brně, s výjimkou případů, kdy šlo o politicky motivovaný kvalifikační zájem podporovaný všemocným Občanským fórem. Kolegium věd o umění Československé akademie věd v Praze, kde měli olomoučtí uměnovědci svoje zastoupení, zaniklo.
   Přestala fungovat redakční rada Spisů Bedřicha Václavka; nakladatelství Československý spisovatel v Praze připravené václavkovské texty už v prosinci 1989 vrátilo jako nerealizovatelné. Bedřich Václavek a Zdeněk Nejedlý patřili po tzv. sametové revoluci k proskribovaným autorům. Proto také s okamžitou platností zanikl Kabinet pro studium díla Zdeňka Nejedlého Československé akademie věd v Praze a jeho rozsáhlá ediční činnost byla zastavena. Archiv Zdeňka Nejedlého a jeho knihovna s dílčími fondy václavkovskými byly dávno před zhoubnými povodněmi, už mnohem dříve, přestěhovány ze Sovových mlýnů do Státního archivu, do detašovaného skladiště v Bohnicích u Prahy. Opakovala se tak historie nedůstojného přístupu k pozůstalostem československých osobností: T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a dalších. Vztah k jejich pozůstalostem prošel výkyvy politické scény a byl vystaven mezinárodním tlakům.
   Roku 1987 konala se jubilejní dvacátá Václavkova Olomouc s hodnotným programem vědeckým a kulturním.
   Avšak rok 1990 přinesl neblahou změnu. Vedení filozofické fakulty a vedení univerzity v čele s nově zvoleným rektorem se od této tradice zcela odvrátily. Ponechaly při životě jen Academia film, který ve svých počátcích byl původně (v polovině let šedesátých) jen přidruženým programem uměnovědních dní Bedřicha Václavka. Tehdejší univerzitní instituce se konferencí Václavkova Olomouc zřekly. Polistopadové vedení UP se těšilo velké podpoře filozofujícího matematika, ministra školství, mládeže a tělovýchovy Vopěnky, jinak horlivého iniciátora kádrových opatření připomínajících praxi vysokoškolských čistek.
   Polistopadovým vedením Univerzity Palackého bylo zároveň nařízeno uzavřít oddělení pro zvláštní úkoly a s okamžitou platností byl zazděn archiv s osobní dokumentací všech pracovníků univerzity.
   S porozuměním a vstřícností se v polistopadových poměrech na olomouckém vysokém učení nesetkal ani odkaz bývalého profesora Univerzity Palackého Bohumila Markalouse-Johna, jenž se částí svého rozsáhlého díla i působení blížil avantgardním aktivitám Bedřicha Václavka. V letech 1968-1990 byla v Kabinetu Bedřicha Václavka umístěna Knihovna Estetického ústavu, založeného původně prof. Markalousem. Její bohatý knižní fond byl v důsledku polistopadových změn mnou osobně jako pracovnicí Kabinetu B. Václavka připraven k přestěhování, jak bylo nařízeno z důvodů likvidace Kabinetu B. Václavka učinit, a to do Ústřední knihovny UP. Jde dnes o moderně adaptované prostředí bývalé tereziánské zbrojnice, prostředí vkusně architektonicky i z památkářského hlediska obnovené. Návrh na vybudování Ústřední knihovny univerzity zrál od počátku let padesátých; zprvu se jevil jako nerealistický; tereziánská zbrojnice byla původně objektem vojenským a s ním se v civilním sektoru nedalo bezprostředně počítat. Náhradní řešení pro centrální knihovnu se našlo ve využití bývalé kanovnické rezidence ve Wurmově ulici, v barokní budově, od let padesátých víceúčelově využívané, mimo jiné jako Knihovní středisko. V devadesátých letech 20. století se zároveň uskutečnila nákladná úprava interiérů barokního konviktu, dnes dokončená a soustřeďující všechna uměnovědná pracoviště Filozofické a Pedagogické fakulty, jež jsou včleněna do stylově upravených prostor. V zájmu historické pravdy nelze opomenout, že průlomem do památkářského zhodnocení celého starobylého univerzitního komplexu byla studie prof. Františka Nováka, komunisty, svého času děkana FF, jež byla publikována u příležitosti čtyřstého výročí založení olomoucké univerzity (roku 1573). Toto výročí je dnes zapomenuto. Význam jeho připomenutí z roku 1973 tkví v tom, že podnítilo v Olomouci vybudování Pamětní síně národního umělce Karla Svolinského, národního umělce Bohumíra Dvorského a zasloužilého umělce Vladimíra Navrátila, tedy umělců, kteří výtvarnými díly tlumočili svůj vztah k domovu, k lidu, k jeho tradicím a hodnotám. Uvedené okolnosti po listopadu 1989 překážely; Pamětní síň tří jmenovaných výtvarníků byla likvidována coby pozůstatek socialismu.
   Radikálně byla v Olomouci potlačena památka režiséra Oldřicha Stibora, který náležel do okruhu ideově politických spolupracovníků Bedřicha Václavka, předního představitele komunistického protifašistického odboje. Divadlo nesoucí jeho jméno bylo přejmenováno na Moravské divadlo. Vymýcena byla v Olomouci rovněž památka na Víta Nejedlého, korepetitora olomouckého divadla v roce 1937.
   Nastupující polistopadový režim okázale rozhlašoval, že demokracie pro nás znamená názorovou pluralitu, názorovou rozrůzněnost. Z této plurality předem a kategoricky vylučoval a vylučuje názorové odstíny levicové; tvrdě postupuje proti všemu, co bylo socialistické, přímo trestně postihoval a chce nadále velmi tvrdě postihovat komunismus jako ideologii zakázanou, totalitní a klade ji na úroveň nacistickou.
   Díky odnárodnělému prezidentu Václavu Havlovi, jeho omluvou sudetským Němcům právem odsunutých z našeho území, mělo být zapomenuto ušlechtilých osobností typu Bedřicha Václavka a mnoha tisíců dalších českých vlastenců, položivších život za svou vlast; pošlapaných, uštvaných a ubitých německými zupáky.
   Polistopadový režim postupuje naprosto nedemokraticky a nevlastenecky. Uměnovědné dny, konference Václavkova Olomouc, měly být po listopadu 1989 zrušeny a zlikvidovány navždy. Naštěstí se tak nestalo. Myšlenka Václavkových pracovních setkání nezanikla především - a to zmiňuji - zásluhou žel nežijícího už Jaromíra Dvořáka, kterému se v roce 1994 podařilo obnovit tradici pravidelných konferencí Václavkova Olomouc i přes tehdy už se projevující příznaky jeho těžké choroby. Tato pravidelná setkání našla jen pořadatele a organizátory nové.
   Jejich nelehkým úkolem je uchovat tuto probojovanou obnovenou tradici, a to demokratickým připuštěním názorové plurality levicově smýšlejících, nedopustit rozštěpení levice, citlivě přistupovat k úsudkům jednotlivců, majících na zřeteli společnou ideu, jak to činil Bedřich Václavek, aby tak jeho odkaz dnešku nebyl marný.

   (Předneseno na 33. Václavkově Olomouci 2007)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]