(K pětasedmdesátinám Františka Stavinohy)

   Třičtvrtě století uteče, člověk ani neví jak. František Stavinoha by nám o tom mohl vyprávět příběhy, dokonce i s písničkou. O tom, jak se narodil v Zašové (10. července 1928) a pásl tam krávy, namísto aby navštěvoval anglické gymnasium. Anebo o tom, jak ještě jako kluk kdesi nějak šlápl vedle, a protože doba byla vymknuta z kloubů, spral to ďas, musel jíti pykati. Pár let pak fáral. No a co, řekl si, když to jinak nejde, budu horníkem, ostatně, kdo je víc? A stal se štajgrem. Ani na mysl mu nepřišlo, že se stal tím pádem průkopníkem disidenství v Čechách.
   To bylo zhruba v době, kdy jiní spisovatelé jeho generace už měli složené všechny zkoušky z marxismu-leninismu a uvědoměle si vytyčili před závorku vznešený cíl: stále více, více a více poznávat zblízka život našeho pracujícího lidu až do úplného poznání.
   Tohle F.S. nemusel; detailně znal život pracujícího štajgra na vlastní zpocené kůži. Když přišel se svou první knížkou do nakladatelství Čs. spisovatel, podivili se všici tamní redaktoři a lektoři: Tohle že dokázal napsat člověk, který na to nemá školy?
   Byly to neuvěřitelně jímavé povídky. Ne sice o budovatelském úsilí našeho lidu, ale o figurkách ze šmantů. Tak se ta knížka jmenovala. A hned po ní přišla knížka další, neméně růžovoučká, Písničky s příběhem, knížka o mamince, která takové písničky uměla.
   Tak vstoupil pracující štajgr Stavinoha do české literatury.
   Dodnes, kdykoliv vezmu do ruky kteroukoliv jeho knížku, říkám si, bóže, co by za to dali naši publikující spisovatelé, kdyby se jim jen jednou za 75 let povedla nějaká takováhle krásně česky napsaná knížka! Té slávy, co by pobrali, a těch plíšků, co by jim na klopy recepčních sak navěsili!
   Františkovi Stavinohovi dneska nikdo nic na sako nepověsí. Což by ani tak nevadilo; daleko horší je, že ke svým jímavým povídkám za posledních 14 let nemohl přidat ani jedinou. Nemá na to prachy. I on sice dal svůj psací stroj plně do služeb boje za naše lepší příští, ale chyba: nepublikoval to v samizdatech. Jako by věděl, že by to nikdo nečetl. Své sarkastické fejetony dodával do Kmene a bral si v nich na mušku - já řeknu nezdravé praktiky reálného socialismu, až třísky lítaly.
   Lidi to četli a žasli. To bylo ovšem v dobách, kdy o spisech disidentů ještě nikdo neměl šajna. Možná ale dneska, když máme jak svobodu slova, tak svobodu publikační, by úplně stačilo, kdyby si bojovníci za lidská práva, kteří na ministerstvech hospodaří s penězi daňových poplatníků, přečetli alespoň některé Stavinohovy fejetony z dob »normalizace«. Možná by leccos pochopili lépe. A možná by nějaká ta stálá rada spravedlivých přiklepla grant českému spisovateli Františkovi Stavinohovi, aby i on mohl vydat v Čechách alespoň dvě tři knížky z těch, co se mu na Kladně už čtrnáctým rokem marnotratně povalují po zásuvkách.
   Všechno to jsou knížky psané krásným jazykem českým a potěšily by oko i mysl nás všech, jeho věrných čtenářů, jejichž jménem mu srdečně přeju vše nejlepší u příležitosti zmíněného třičtvrtě století.
   Františku, klid! Do osmdesátky času habaděj!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]