Vracel jsem se v pátek 17. dubna vlakem z Bruselu. Když jsem ve Schwandorfu přestupoval na rychlík přijíždějící z Mnichova na Prahu, všiml jsem si, že celý vagón první třídy okupuje asi desetičlenná skupina holohlavců v černých mundúrech a vysokých těžkých botách. Byli všichni na mol opilí, házeli kolem sebe plechovkami od piva a příšerně vyřvávali písně, je-jichž text nebyl k rozeznání. Usadil jsem se tedy v jiném voze, ale nedalo mi to a šel jsem se pak během jízdy podívat, co se tam vlastně děje. Veškerou další odvahu mi však vzal němec-ký průvodčí, kterého jsem objevil – zamčeného a odmítajícího komunikovat – hned v prvním kupé. Bylo velmi podivné, že ve vlaku toho dne chyběli němečtí policisté, jindy procházející několikrát celou soupravou a kontrolující přepečlivě každého jedince, který se nemůže proká-zat německým průkazem.
   Kus za příhraniční stanicí Furth im Wald, v níž vlakovou soupravu přebírá česká posádka, došel k mému místu vlakvedoucí, který mě už od vidění zná: „Dělají tam bordel, viďte? Ale hned udělám pořádek,“ řekl, protože ho překvapilo, že mě nenašel na obvyklém místě. Ne-chtěl jsem ho pustit samotného a šel jsem s ním, přestože to odmítl. Partu grázlů nejenže v mé přítomnosti z vagónu první třídy vyrazil, jelikož do ní neměli jízdenky, ale předtím od nich ještě pohotově vybral několik pokut za nepřípustné kouření. Nařídil jim také, aby po sobě uklidili. Holohlavci k mému údivu nejenže neprotestovali, ale stalo se z nich najednou stádo oveček. Teprve v Plzni, když jsem vystupoval, došlo mi, že jde nejspíš o jednu z part němec-kých nácků, mířících na sraz do Ústí nad Labem. Tentokrát už skandovali se zdviženými pa-zourami: „Tschechen Sau – Juden Sau“ a také (což dosud nechápu) „Heil Reinhard Heyd-rich!“
   Doma o víkendu a potom v pondělí – už zase na cestě, tentokrát do Štrasburku – jsem sledo-val česká média, která nešetřila kritikou toho, co se v Ústí nad Labem odehrávalo. Jeden z komentátorů dění, který byl na místě, popisoval, jak bouřlivě na srazu neonacistů naši holo-hlavci tleskali německým řečníkům, aniž by rozuměli jejich slovům, v nichž zaznívaly proti-české výroky. Jinému zase neušlo, že Němci v průvodu nesli říšskou (velkoněmeckou) vlajku. Žádný se ale nezamyslel nad tím, jak je vůbec možné, že česká mládež může pochodovat spo-lečně se zastánci ideologie, skrze kterou došlo k vyvraždění statisíců jejích předků. Nezbylo by mu totiž přitom než obvinit popřevratový režim, manipulující již dvacátým rokem naši historii. A právě hlavně také kvůli tomu čeští hajlující mládenci netuší, že v neonacistickém hnutí by ani dnes nemohli konečně sehrát jinou úlohu než jejich protektorátní předchůdci. Ti, ač se snažili spolupracovat sebevíc, stejně skončili v koncentrácích. Pro svou údajně podřad-nou rasu, nevhodnou k přežití.
   Česká napodobenina nácků je nejodpornějším produktem zdejšího, stále chaotičtějšího systé-mu, vzdalujícího se čím dál více demokracii. Systému, který nedokáže dát mládeži jedinou kladnou perspektivu a zavírá oči před násilím.
   Neboť jak si jinak vysvětlit, že starosta města Ústí nad Labem před neonacistickým pocho-dem vyzval své občany, aby prkny zatloukli výlohy svých obchodů či okna bytů a město opustili?
   Mladí němečtí neonacisté, pečlivě ochránění českými zákonodárci, měli jistě i při odjezdu důvod slavit. Jejich čeští přívrženci opět až s křížkem po funuse zjistí, jak naivními byli hlu-páky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]