Zapneme-li televizor, obrazovka nám začne tvrdit, ať se na ní objeví cokoli, že pokud něco neexistuje, pak jen proto, že to není na ní. My jí dáváme za pravdu tím, že se na ni díváme. V tomto ohledu je opakem literatury, s níž se zdá tak úzce souviset. Čím více existuje knih (dobrých i špatných, ty dobré se poznají díky těm špatným a naopak), tím víc existuje literatura, čím více existuje obrazovek, tím méně existuje svět. Jsou jako před diváky vyráběná falza originálu, který nevidíme a neuvidíme. Při falzifikování se řídí seznamem odchylek možných i odchylek nepřípustných, nabídkovým katalogem zboží globálního supermarketu Televize.

   Stát, jehož armáda přepadne a obsadí jiný stát, se musí od samého počátku snažit, aby jeho vojáci nebyli útočníky, nýbrž osvoboditeli. Od čehokoli. Nacistická vojska osvobozovala Rusko a Ukrajinu od bolševismu, Francii nebo Čechy od nebezpečí bolševismu zachraňovala. Dnes se skoro výlučně osvobozuje od nedemokracie. Osvobození se z nabyté svobody moc neradovali tenkrát, podle všeho se neradují moc ani dnes. Aspoň podle toho, že odmítají z vojáků udělat osvoboditele. Jednou (ne-li jedinou) možností jsou tu děti. Pamětníci si určitě vzpomenou, jak v protektorátních filmových týdenících Němci nasazovali ruským nebo ukrajinským dětem na hlavu své přílby.
   Přílba je symbol války, dítě je symbolem nevinnosti. Odedávna. Nedocházelo tu však k »symbolické směně« (viz Marcel Mauss), kdy daru odpovídá protidar stejné »síly«. Voják dítěti přílbu jen půjčí, zato jeho nevinnost dítěte si, díky záběrům filmové kamery a pak promítacímu plátnu, přivlastní jednou provždy. Přestává být vojákem a stává se osvoboditelem. Na promítacím plátně. Nebo na televizní obrazovce.

   Devatenáctého nebo dvacátého června ČT 1 ve svých večerních zprávách uvedla a filmovými záběry doprovodila událost vskutku významnou a podstatnou. Američtí vojáci v Iráku objevili sirotčinec, kde nebozí sirotkové spali na holé zemi. Neměli co na sebe a neměli ani co jíst. A hle, z vojáků (kteří možná právě z těchto dětí sirotky udělali) byli rázem osvoboditelé. Jako zázrakem byla hned po ruce filmová kamera a tak sirotkům nasazovali své přílby a sirotci se usmívali. Jejich úsměv se podobal úsměvu ruských dětí, když jim přílby nasazovali němečtí vojáci. Zfalšovaná symbolická směna se zopakovala.
   Podstatnější je však doba, kterou ČT 1 této epizodě věnovala. Doba na obrazovce je úměrná významu mimo obrazovku. Stanice Nova epizodu ve zprávách uvedla rovněž, střízlivě však bez příleb. Zahraniční televizní stanice, jak to dosvědčilo náhodné ověření, epizodu opomíjely. Opomenul ji ve svých televizních stanicích i tak horlivý zastánce Američanů v Iráku, jako italský Berlusconi.
   Globální televizní supermarket by měl svůj nabídkový katalog zrevidovat s ohledem na různé historické zkušenosti v různých zemích, do nichž své zboží distribuuje. Už jen proto, že tu budeme mít americkou radarovou základnu. Pokud by ke korekci nedošlo, pak by bylo dobré připravit nějaké ty sirotčince.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]