DAVID PAULOVICH ESCALONA
Šelmy
Šelmy útočí,
trhají zuby,
neváhají zabít,
nebo napadnout zezadu.

Člověk, tvor jako jiní,
shrbený a srstnatý,
změnil svou podobu,
ale zvíře v něm jen spí.

Zvířata neútočí bezdůvodně,
obvyklou příčinou je hlad;
uloví oběť, rozčtvrtí,
co nesežerou ukryjí v noře.

Druhým důvodem útoku
je obrana sebe a svých,
kdy je třeba zvolit útěk
či souboj na život a na smrt.

Šelmu pohání pud,
neubrání se volání krve;
buď svého soka zažene,
anebo zažene on ji.

Zvíře však málokdy zabíjí
z pouhopouhé vášně,
třeba ho někdo napadl,
a proto už nikomu nevěří.

Zvíře v člověku dospívalo,
dnes si říká civilizovaný tvor,
aby jím však zůstal je třeba
vychovávat ho od kolébky.

Zvíře se rodí přítulné a krotké,
a může tak zůstat po celý život.
Člověku se musí pomoci,
aby se zachoval člověkem.

Člověk - zvíře
Toulal se prahorami,
obklíčen nebezpečím,
mezi obřími zvířaty,
chránily ho rychlé nohy a silné zuby.
Jedl co daly stromy:
ovoce, listí, kůru, kořínky.
Snědl jen to co utrhl,
co ulovil obratnou dlaní.

Sledoval prostý cíl:
najíst se za každou cenu.
Naplnit prázdný žaludek
a hledat a hledat a hledat.

Stádo se drželo pospolu,
muži se starali o obživu
a čelili společnému nepříteli.
Vůdce byl nejsilnější ze silných.

Zbytek tvořili ženy, děti a starci,
udržovali se zdraví a pohotoví.
V agresivním světě
nezbylo místo pro slabé.

Neznali lásku ani přátelství,
natož soucit, pomoc, solidaritu.
Platil zákon džungle, zákon silnějšího,
prvotní instinkt živočicha.

Příroda - jediné jeviště,
na němž vystupoval, spal, jedl, bojoval.
Hory mu byly pastí i krytem,
rostliny a zvěř pramenem obživy.

Cílem všech cílů - zůstat naživu,
aby přežila tlupa, spíš zvířat než lidí.
Tam končil svět,
konkrétní, krátký a úzký.

Nic víc neexistovalo, úkoly či starosti,
svět nepřipouštěl soukromí,
svět krutý a divoký,
diktoval divochovi divošské zákony.

Tak žil člověk-zvíře miliony let,
aniž si všiml že se sám změnil.
Zvíře se krčilo, člověk rostl,
každým dnem závislejší na druhých.

Houf
Člověk-zvíře hledí do dálky,
musí najít zdroj potravy,
jde sám, nemyslí na nebezpečí,
pracuje a dává se všanc pro druhé.

Muži chytají zvířata,
ve vodách loví ryby.
Ženy sbírají ovoce, sešívají kožešiny
na šaty a boty pro všechny.

Jak děti rostou, práce přibývá.
Není čas na hru, hlavní je přežít.
Komunita bojuje o každý den.
Za zády číhá hlad, sníh, zima, smrt.

Houf zvířat se mění ze dne na den.
Život je bídný jako jejich řeč.
Rozumí sotva gestům,
křičí, žbrblají, sem tam blýskne slovo.

Mateřská láska vládne skupině,
ta druhá, všelidská, se dosud nezrodila.
Nutkání pudů se řeší živočišně.
Matka je známa, otec nikoli.

Přihrble kráčejí, ruce delší než nohy,
chlupatá, páchnoucí těla - domovy blech.
Míří do zítřka panenskou zemí,
v ústrety nástrahám lstivého světa.

Navzdory bídným nástrojům a jídlu,
nejsou už čím byli včera - začíná lidstvo.
Opice se podobá člověku,
přibývá mozku, citu i rozumu.

Nitro se mění i zvenku.
Touha přežít je spojila,
co nevidět bude tu přátelství.
Už brzy všichni za jednoho.

Houfec vykročil.
Usilovně stopuje budoucnost.
Přerodil se a zkušenost
stala se učebnicí následníků.
Houf ještě nedávno zvířecí,
v němž zvíře mělo nad člověkem vrch
zvíře s nekalými pudy,
které už člověk zapomněl.

Příroda
Když člověk nezná
tajemství přírody,
vymýšlí bůhvíco, aby je vysvětlil
jednoduše, pak složitě.

Příroda se předvádí v prostých formách,
průhledná v každém okamžiku.
Bezelstná ve dne i v noci,
vystavuje své poklady.

Zvířata si na ni zvyknou,
šťastně se pasou dokud svítí slunce.
Hledají úkryt když prší,
přežívají a množí se každý rok.

Člověk si klade otázky,
zblízka i z dálky pátrá po pravdě.
Nemůže pouhým okem rozeznat
planetu ani mikroba.

Přesto je nejvyšším tvorem,
patří mu dnešek i zítřek.
Činí závěry bez poznání
a z domněnek dělá vědu.

Příroda je trpělivá a moudrá,
nechá ho přibližovat se pravdě.
Opraví jen ty největší omyly
z tisíců lidských chyb.

A člověk na nekonečné cestě
přechází od pavědy k vědě,
aby nakonec pochopil,
že je jen atomem přírody.

Přeložil KAREL SÝS








VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
Alenka z říše za zrcadlem
Jedné temné noci
Vystrčila jsem ruku ze zrcadla
Zatoužila jsem po zakázané náruči
Dotkla jsem se tě konečky prstů
Nasála jsem z tebe nekonečnou energii
A ty jsi mě zapřel
I tak jsem hrdinou všech tvých snů
Neexistuju
Mám voňavou kůži
Pronásleduju tě
Rozplývám se ti pod zavřenými víčky
Potřebuješ mě
Nemám ani tvář ani tvar
Dávám ti síly kolik jen chceš
A přesto jsem tvůj trest

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]