Vrátil jsem se z posledního rozloučení s akademickým sochařem Jaroslavem Bartošem, o němž píše Josef Škvorecký ve svém Tankovém praporu jako o rotném Bartošovi. Skoro nikdo v obřadní síni nemluvil, mluvil pouze Mistr sám ze záznamu: „Dbal jsem v celé své výtvarné tvorbě (sochařině, grafice i malbě) rady, že pravdivé umění nesmí nic předstírat…“ Včera jsem běžel ke Strakově akademii, k budově Úřadu vlády České republiky, abych si prohlédl zbrusu nový pomník Jiřího Sozanského, sousoší Mater Mortis (Matka Smrt). Tvoří jej dvě ženské figury, mající být reflexí na dva přece jenom rozdílné totalitní režimy.
   Shoduji se se znalcem, s přítelem Jiřím T. Kotalíkem, že Jiří Sozanský rozhodně náleží k nepřehlédnutelným osobnostem české výtvarné tvorby. Rád bych vyjádřil i já svůj dojem, naprosto ucelený názor však ve mně musí teprve uzrát. Ale jedno mohu sdělit už teď - mám vždycky velkou nedůvěru k tomu, když se kolem pomníku hlasitě pohybují oficiální, často i svým životem proskribované osobnosti, když se pomníky architektonicky umísťují před oficiálními budovami a tím vtiskují dílu ideologickou patinu. A ještě více mne irituje, když dává sochaře i pomník za vzor novinář Karel Hvížďala a označuje Mater Mortis za protest proti nadvládě „všudypřítomného kýče, který drze překrývá realitu…“ Nechce mne snad přinutit, abych přestal věřit umění?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]