Kam jsme dali svá srdíčka, jsou pouze na pouti s nápisy mamince, tatínkovi, s láskou, miluji tě atd... Kampak zmizela? Zůstal v nás jen sval, který pohání krev, nebo je v nás ještě i kousíček duše? Pochybuji. Usadila se v nás závist, nenávist, zloba, možná k nám vlezla po kolenou z beznaděje, ze zoufalství, které zamazáváme barvičkami úsměvů, ale jaký je to úsměv a jaká je to podaná ruka? Kolik z nás umí pomoci, otočit se za druhým bez poznámek, který z nás má ještě kousíček citu? V rodinách to vře, vaří se to jako v kotli dole v pekle, není lásky, není naděje, není ani to zoufalství a slzy pokory. Jen vztek a pomsta, jen prachy a mafie ve vysokých kruzích, které se zaplétají do nechutných her s těmi obyčejnými. K čemu jsou obyčejné lidé, k čemu jsou důchodci, k čemu nemocní, jen užírají z balíků peněz, které si mohou nakrásně vrazit do svých saténových sak ti na postech, ti ve výšinách s klíči od auťáků a baráků za milióny, s klíči, které o tom všem rozhodly. Zlo ničí charakterní, charakterní se mění na závistivé, závistiví najímají vrahy, vrazi jsou osvobozeni, protože je nutné zabíjet. Málo těch, kteří ještě cítí srdce pod hrudníkem a pak umírají na infarkty. Jedině dobře. Pokladna nemusí vydávat peníze na nemocné, ať chcípnou, stejně je to póvl pro společnost, která má plnou hubu demokracie, ale ta sedí v koutku a pláče, možná. Jací jsme po jedenácti a půl letech? Nadrogovaní, žebraví, nafoukaní, nadutí, ožralí, falešní a lační, jako feny zaběhnuté v lese, které trhají maso čistých koloušků a chlemstají jejich krev. Potkávám kolem sebe obličeje, ksichty, jen semtam se objeví člověk. Co se s námi stalo, kdo zavinil ten déšť v našich žilách místo krve, kdo dokázal, že slzy už nepláčí pro přítele, ale pro ztrátu auťáku, majetku, byznysu? Kdo vyloupil českému človíčkovi tvořivost, lásku, identitu? Je toho moc, co by se vešlo na kus papíru, ale kdo to bude číst? Ptám se sama sebe - má to cenu - jakou? Plivnou na tebe, zničí ti duši, nechají tě zkamenět, nechají tě umřít při nemoci a ještě tě pomluví.. Ať - já vím, že ještě existují čistí a průzrační lidé, ŽE JSOU a že stále budou, jen je umět najít, jen se nebát být spolu, jen vědět, že čistota je víc než rukavice na rukou s nehty od špíny. Jen to vědět a bude líp...

   Krásná krása

   Neopustit rodiče
   nemocné květinky
   je nejtěžší krásná krása
   láskou zalévaná

   Když jsi mi řekla - mám tě ráda, Evinko - zabolelo to a rozhořelo se to ve mně víc než plamen svíce za mrtvé, kam nosíme slzy a vzpomínky. Ty nikdy, maminko! Vozím tě na vozíčku a dlaždice chodníků prošlapané a ty se usmíváš a v kloboučku jsi královna, moje jediná krása v duši. Kolem nás řádí zimnice a samota v lidech je zalezlá, že ani láska v posteli s nebesy nepomůže. "Ona ještě neumřela? Ona ještě žije. Podívejte se na ně, ony se usmívají..." Slyším vás hadi, háďátka, co mi vrtáte dírky do mozku, aby plakal víc než pláče.
   Kam chceš zavést, maminko? - a ty se usmíváš a těžce: "Papat". Tak jedeme a vrchní ti nosí dobroty a já tě krmím a jsme vlny na moři, které prosvětluje slunce.
   A pak černá tma, černější než uhlí které nehřeje, postel tvou růžovou zaplavila a maminka je miminko a miminko nemluví a miminko spí a já vkleče křížem splétám prsty do růžence a prosím o naději a kolena bolí a kolena pláčí a kolena mozoly za léta s tebou. Léta krásná a smutná. Léta bez přátel, bez milenců. Léta kouzelné štěstíčko, které jednou odjede. Držím tě v náručí a ty špulíš pusinku a já - tolik polibků, že nestačí. Žijeme, vozíček v koutě, postel vře a touha je víc a bolest je krutá a laskavá.
   Řekl jsi mi - mám tě ráda, Evinko, a když přijede brácha, tak ti tečou slzy a voláš potichu Vašku, Vašku, ráda, ráda. A mozek tvůj čtvrtka pomeranče a mysl tvá zůstává a v očích jsou slova, která neumíš vyslovit. Můj pláč nesmíš vidět, usmívám se a slzy jsou duhové kuličky, které jsi mi dávala do kapsy, když mi bylo pět.
   Bude mi padesát a slunce hoří a nehřeje a v moři se koupou andělé a nad nimi v dálce visí kříž a z něho kape krev na moji tvář. Mísí se se slzou. Víno života a hostie. Modlím se, ač nevěřím. Už tolikrát za těch devět let probolených, přešťastných posolených tvýma rukama, co už nehladí, jen lehounce naznačí pohyb a já ho zachytím. Nedám tě, i kdyby stokrát přišla ona černá a hladová, nedám tě, moje živá, krásná s kukadly barvy nebe. Dívej se, maminko, dívej. Jsem tady a dlaždice ulic čekají až zase vyjedeme a tvoje bolest je plná hučícího klavíru, houslí a harfy. Já vím, já vím A PŘESTO, MAMINKO!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]