Prezident republiky Václav Klaus se na všechny strany chlubí knihou, která mu byla předána k jeho sedmdesátinám. Nejde v ní o nic víc než o podlézavé vyjadřování řady jeho domácích nohsledů a těch několika zahraničních postaviček, jimž něčím zaimponoval. Budiž mu to dopřáno; nechť je opět na chvíli ukojena Klausova chorobně narcistní a ješitná povaha. Prezident by však ten svazek neměl nazývat německy „Festschriftem“, nýbrž pěkně po česku Oslavným sborníkem, hovoří-li k českým občanům. A to tím spíše, obává-li se (viz rozhovor v Nedělním Blesku 19. 6.), že by se prý Česká republika mohla v EU „rozpustit jako kostka cukru v kávě“.
   Nejenže si Václav Klaus nějak neuvědomuje, že právě on sám byl tím, kdo do té „kávy“ z kaluží a špíny republiku jako tu kostku cukru vhodil; ještě se teď cynicky podivuje, že „rozpouštění pokračuje velmi rychlým způsobem“. A právě toto má společné s generacemi potentátů, kteří tu vládli před ním. Připomeňme si za všechny pouze údiv těch z nich, kteří byli u moci do roku 1989. Zvrat pro tuto sortu „neomylných“ přichází vždycky zcela nečekaně, je to jakýmsi nepsaným pravidlem.
   Při nedávné návštěvě Plzně projevili tamní občané o prezidenta – snad demonstrativně – minimální zájem. Jedním z toho mála osob před plzeňskou radnicí byl otec dítěte v kočárku, jenž k němu nahlas pronesl, aby to Klaus slyšel: „Dobře se podívej, to je on, to je ten, co rozkradl republiku. Tak si ho tady prohlédni, ať víš, až ho budou soudit.“
   Od posledního lámání páteří a charakterů uběhlo v této zemi oněch začarovaných plus minus dvacet let. Těm příštím, kteří půjdou brzy cinkat do ulic, bude chybět nejenom ona příslovečná svoboda s demokracií, ale už i chrup. V Klausově státě jim mezitím ani na amalgámové plomby peníze nezbudou, a tak si zuby dají raději vytrhnout. Pouze tohle uhradí zdravotní pojišťovna.
   Revoluční dav, vyvolávající šišlavě svá hesla. Svět se bude mít zase na co dívat!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]