Smích, úsměv, výsměch, posměch…
   Jak jen s těmito výrazy, které vychází z jediného slovního základu a přesto vyjadřují věci odlišné, naložit. Co si s nimi počít, kam je správně zařadit, abychom nenarazili na problém. Literát jich užívá ve svém psaní hojně, neboť mu pomáhají odpíchnout význam textu, správně ho podbarvit a dokreslit. V běžném životě je otázkou, co jejich prostřednictvím sdělujeme. Začněme tím základem. Slovem smích. V nedávné rozhlasové reportáži bylo řečeno, objeveno a hlásáno, cituji: „Ruský člověk je nyní stále zamračený, neumí se smát.“ Dokonce prý byla v současnosti v Rusku založena škola smíchu, aby se to Rusové konečně naučili. Domnívám se, že se asi nesmějí z jiného důvodu, nežli z toho, že by to neuměli. Optimismus tohoto národa byl celkem znám a pro široký úsměv nešli jeho příslušníci s rozevlátou slovanskou duší nikdy příliš daleko. Ale asi „bývávalo“. Pravdou je, že v kontrastu se zubatým a vyceněným úsměvem amerických celebrit všeho druhu (politiků, umělců, sportovců, farmářů a dalších) se ruský úsměv může jevit jako chudá popelka. Inu, co názor, to jiná rovina. Úsměv ruského člověka je prý zachován, zakonzervován jen na starých, socialistických, propagandistických plakátech z éry doby Sovětského svazu. V reálu prý tehdy sovětský člověk neměl k úsměvu žádný důvod. Když masáž mozků, tak jak vidno všude, kam lze dohlédnout, doplivnout, počernit, převrátit… ono se něco ujme! Zato ten americký úsměv se zuby od ucha k uchu a od horních dásní po dolní (a jak by podotkla moje babička – nebýt uší, tak okolo celé hlavy), to je síla až úporná. Však také na ty reklamní úsměvy, jako na zubní pasty, procházejí všichni Američané, co něco znamenají speciálními kurzy a školeními. A nejen co se týká křečovitých úsměvů. Existují celé školy výuky psychologie pohybů: jak se tvářit a netvářit, jak zásadně nepokládat ruce, jak klást nohy, naklánět celé tělo, otočky trupu, kdy ano a kdy ne atd. Zkrátka důvodem je, aby na vás vaše tělo neprozradilo, co si doopravdy myslíte v případě, že musíte říkat úplně něco jiného, než byste chtěli. Úchvatná výuka přetvářky v rámci diplomacie!
   Myslím, že i naši politici už mají k této praxi slušně nakročeno. I když zatím neklamou přímo svým tělem. Zatím jen zdárně a s úspěchem lžou, jako když tiskne a o pražádné zastírací manévry se ani nepokoušejí. Tak silně již pohrdají veřejností a jejím míněním.
   Dalším slůvkem z okruhu smíchu je posměch. Slovo vycházející ze stejného základu – co do mluvnického významu. Co do užití v praxi – slovo dost krutého významu. Nikdo nemá rád, když je aplikováno na jeho osobu. S posměchem se setkal každý z nás už od první třídy. Důvodem bývá cokoliv, co odlišuje jedince od celku: tloušťka, hubenost, délka chodidel, odstávající uši, pihy na nose, šilhání, koktání, rezaté vlasy, křivé nohy, bojácnost, oblečení, ale i šišlavá babička, kulhající děda, městský nebo venkovský, nevlastní rodiče, nedostatek peněz atd. Byl by to nepřetržitý řetěz výčtu věcí, které se stávají terčem posměchu.
   Když odrosteme vcelku naivním důvodům posměchu, ocitáme se v soukolí výsměchu a jeho dopadu, stáváme se oběťmi, a nestačí už reagovat slovy: To si odskáčeš, blbče, vole, troubo! Nebo se poprat a požalovat si doma. Najednou nás výsměch obepíná, drátuje – tu z televize, tu z rádia, tu z internetu. Výsměch před nás přímo hromadí otázky na téma: Tak co, člověče, ještě sneseš? Výsměch nás zahání do soutěsky našich houstnoucích, nenávistných pocitů. Běda, když se soutěska neprodyšně uzavře! Těžko ji pak prorazí (jako špunt z láhve šampaňského) pár předhozených ústupečků a kamufláží.
   Výsměchem jsou všechny v současné době navrhované reformy. Postrádají logiku, zdravý rozum, sociální cítění je pojmem zašlapaným do země. Zvrácené myšlení politiků se tváří a předstírá starostlivost o život občanů a jejich potomků. Začíná chybět víra v budoucnost. Už ani nelze říct slova „v lepší“. Zatím visí na tvářích těch bezkrevných mloků bez výrazu a mimiky, bez schopnosti a vůle naslouchat národu – ten výsměch a posměch. Díky nám všem, kteří jsme to ve volbách dopustili, se teď vládní představitelé čvachtají v bahně svých nesmyslných reforem a zákonů. Nesnaží se ani o zakrytí nic neříkajících žvástů, naivních proslovů, ujetých výrazů. Jsou si tak jisti sami sebou, že zapomněli, že žádný strom do nebe neroste.
   Dne 2. června letošního roku podotkl redaktor ČR II. hned po ránu: „Tak se nám nějak vytrácí ze života sranda, musíme to napravit“ a pokračoval zpěvným hlasem na téma dne, které bylo věnováno adopci dětí. Vše podbarvil dávnou písní o Dajáně v interpretaci Josefa Zímy. V ranních zprávách pak pokračoval informací o jednání vlády: Nebudeme si hradit levné amalgámové plomby, naopak budeme platit léky do výše 50 Kč, spoluúčast pacienta při léčbě se zvýší z původních 17 % o 5 %, poplatek za odvoz odpadu se zvýší trojnásobně (platit budou všichni, i v objektech trvale neobývaných, včetně cizinců), v důsledku plánovaného uzavírání německých jaderných elektráren se u nás zvýší cena elektřiny o 30 %...
   Každý večer usedám ke zprávám a sleduji postupně Primu, ČT 1 a Novu a očekávám příliv dalších a dalších „jobovek“. Nikdy nejsem zklamána. Protože kladná a potěšující zpráva se ve zpravodajstvích vyskytuje asi jako pověstná jehla v kupce sena. Prasečí chřipka, ptačí chřipka, různé typy žloutenek, černý kašel, neštovice, tuberkulóza a ejhle, nový typ nákazy – krvavé průjmy s následkem i smrti! Nákaza ze zeleniny španělské, německé, holandské, italské? Kde je původ nákazy? Je ukazováno prstíkem trhu – enyky beniky triky bé… na koho to padne? Je jaro, velký čas prodeje zeleniny a ovoce a vztyčený ukazovák nabádá: lidi, nejezte to! K čemu se přiklonit při pátrání: jde o špatné hnojivo, o toxické látky chemického původu z obalů, o špatnou hygienu skladování, přepravy a vlastního použití při spotřebě, o útok kapitálu při snaze vyšoupnout některého účastníka trhu ze hry, o marketingové šachy, o únik nově zkoumaného či vyvíjeného viru, nebo o nový typ teroristického útoku coby odplaty?
   Nezdá se vám, že ve hře může být cokoliv z výše uvedeného? Že můžeme klidně říct, že každá uvedená úvaha může být v tomto špinavém světě tou pravou příčinou?
   Opravdu není velký důvod k legraci a k bezstarostnému smíchu, zatímco se nám někdo vysmívá za zády, tropí si posměch a smích z našich narůstajících sociálně-existenčních starostí.
   Pravda, smějí se ti, ke kterým si posměch a výsměch zatím neproklestil cestu. Klouže po jejich tučných kontech, po lesku pseudobarokních sídel, po exkluzivních autech a jachtách, po vrchovatých mísách exotických pokrmů. Čím dál víc nám doba odhaluje příčiny nabytí majetků jedinců, kteří již za života na zemi požívají výhod vysněného ráje na nebesích. Bez korupce, podvodů, tunelování, zlodějen a v mnoha případech i vraždění se takových „životních úspěchů“ prostě dobrat nelze. Žel, o tom všem je naše současnost.
   Jestlipak se někdy dobereme k spravedlivé, poctivé a radostné společnosti! Společnosti, kdy si z nás nebude nikdo utahovat, posmívat se a vysmívat tomu, jak nevíme mnohdy kudy a hlavně, jak dál. Nebylo by prima smát se zase podařeným vtipům, z radosti při setkávání, při hře s dětmi, nad báječnou knížkou, nebo jen tak pro slunečný den?
   Přeji vám krásné léto a víc důvodů ke smíchu, nežli máme v této době.

   Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]